Když jsem toho bílého kocourka se zrzavými fleky spatřila poprvé na dvoře, hned jsem poznala, že je tulák. Vypadal zuřivě; otlučený válečník s mohutnou hlavou a rameny a šeredně zjizveným tělem. Začala jsem mu denně nosit žrádlo, ale nikdy se k němu nepřiblížil, dokud jsem byla v dohledu; přitom bylo jasné, že je příšerně vyhládlý.

Přišla zima, ale on pořád ještě nedůvěřoval ani mně, ani mojí rodině. Pak měl smolný den – srazilo ho auto. Pochopila jsem to hned v tom okamžiku, když jsem ho spatřila ztěžka se vléct k misce se žrádlem. Bylo mi jasné, že ho musíme nějak šikovně odchytit. Vyžadovalo to menší lest, ale nakonec se nám to podařilo. Strávil týden u veterináře, kde mu léčili zranění, vykastrovali ho, odčervili, odblešili, naočkovali, vykoupali atd.

Moc jsme se těšili, až si ho přivezeme domů jako nového člena rodiny, ale když jsme ho jeli vyzvednout, ustaraný veterinář nám doporučil, ať dáme kocoura okamžitě uspat, protože náš tulák je tak zlý a zuřivý, že ho nikdy neochočíme, natož aby se z něho stal domácí mazlíček. Nevěřila jsem tomu. Odjakživa jsem věřila, že síla lásky dokáže zkrotit i tvora plného nenávistné zášti. Toho kocoura jsem si přála hned od prvního dne, co jsem ho spatřila. Určitě jsem se nehodlala vzdát tak snadno. Řekla jsem veterináři: "Aspoň to zkusím. Odvezu si ho". Dostal jméno Packa. Do pokoje pro hosty jsme připravili misky ze žrádlem a vodou a kálecí misku se stelivem, otevřeli mu přenosku a odešli jsme. Uběhly tři dny a my jsme kocoura jedinkrát nezahlédli. O jeho skrýši pod postelí svědčilo jen temné vrčení, které nás vítalo při každém otevření dveří. Toužila jsem se dotknout jeho srdce, nějak mu dát na srozuměnou, že je v bezpečí a milovaný.

Navlékla jsem si manželovu bezpečnostní přilbu a pracovní rukavice. Lehla jsem si na podlahu obličejem dolů, abych ho měla chráněný, natáhla jsem ruce ke kocourovi. Přitom jsem mu něžně broukala: "Packo, máme tě rádi, máme tě rádi, máme tě rádi." Vyváděl jak tasmánský ďábel – vrčel, syčel, prskal, vyl, hřbetem se tloukl o spodek postele, jak se mě snažil pokousat a podrápat. Šla z toho hrůza, ale já věděla, že ublížit mi nemůže, takže jsem vytrvala.

Konečně jsem na kocoura dosáhla a začala ho hladit a pořád jsem mu připomínala, jak ho máme rádi. Packa se začal zvolna uklidňovat. Třásl se sice strachy, ale pár minut se nechal hladit a poslouchal můj konejšivý hlas. Pak jsem se zvedla a odešla z místnosti. První krok jsem tak měla za sebou. Potěšilo mě to, ale neměla jsem potuchy, jak dlouho tahle přesvědčovací akce potrvá. Po pár hodinách jsem zašla do pokoje a všimla si, že na polštáři leží velká kočka. Chvilku jsem na ni zírala, než jsem uvěřila vlastním očím, byl to Packa, pohodlně se rozvaloval a předl jako motor auta! Úžasem jsem si přitiskla ruce k ústům. Připadalo mi to doslova k nevíře.

Ten kocourek se stal miláčkem celé rodiny. Všechny naše tři kočky se předháněly v tom, která mu lépe umyje čumáček a uši, naši psi rádi chrupali na pohovce přitulení až k němu a každou noc ležel u mě na polštáři a předl mi přímo do ucha. Po letech podlehl rakovině, ale jeho odkaz – moje nezlomná víra v sílu lásky – s námi žije dál.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.