Jak často činíme ukvapená rozhodnutí, osudové závěry a nekompromisní odsudky. Jak snadno se necháme unést povrchními dojmy a nekontrolovatelnými emocemi. Co nepříjemností a bolesti nám způsobuje urputná touha našeho ega stanout na piedestalu samozvaných soudců. A jak málo občas stačí k tomu, aby naše oči prohlédly a spatřily věci v jejich křehké, ryzí podstatě. Bez falše a bez příkras, zranitelné, a přesto neskutečně krásné. Něco podobného dokáže jen láska, ta, jež pramení v místech, kam naše zraky nedohlédnou. Právě o ní je i následující příběh…

Nedávno jsem byla pozvaná na návštěvu k jedné velmi dobré přítelkyni. Měla jsem radost, dlouho jsem ji neviděla a scházela mi naše společná posezení, která jsme dříve podnikaly s téměř železnou pravidelností; ovšem pouze do té doby, kdy jsem se přestěhovala a má přítelkyně se vdala a založila rodinu. V tom byl vlastně háček celého problému. Příliš jsem si totiž nerozuměla s jejím manželem. Dá se říci, že jsme každý pravým opakem toho druhého. Naše životní postoje a přesvědčení jsou zcela protichůdné, a i když jsme se zpočátku snažili, seč jsme jen mohli, nikdy jsme nenašli žádné společné téma, jež by nás alespoň na pár minut sblížilo při vzájemném rozhovoru.

Konec přátelství?

Rozhodla jsem se, že to nechám být. Byla jsem přesvědčena, že na téhle věci už nic nezměním. Časem však poklidná lhostejnost začala přerůstat v něco mnohem nepříjemnějšího – v mém srdci se rodilo rozhořčení a pocity averze, jež vyvrcholily při několika společných setkáních, kde jsme si slušně, ale kategoricky vyměnili své názory. Začala jsem toho muže nesnášet. Věděla jsem, že není správné takto uvažovat, ale nemohla jsem si pomoct. Jeho zarytý materializmus, výsměch a pohrdání vším, na co si nemohu sáhnout, očividné zalíbení v konzumním stylu života a vyzývavost, s jakou dával neomaleně najevo své postoje, mě doháněly až k zuřivosti. Došlo to tak daleko, že jsem v jeho přítomnosti zažívala nepříjemné fyzické pocity jako mrazení, závratě a žaludeční nevolnost. Začala jsem se kontaktu s ním a tím pádem i svou přítelkyní záměrně vyhýbat. Kdesi v hloubi duše jsem však věděla, že tohle není řešení a že by bylo velkou chybou vzdát se kvůli tomu dlouholetého přátelství.

Okamžik k rozjímání

Proto, když mi před pár týdny kamarádka zavolala a navrhla společné setkání, bez zaváhání jsem souhlasila. Těšila jsem se na ni i na jejího krásného dvouletého chlapečka. Radost mi kazil pouze fakt, že se opět uvidím s jejím manželem. Navíc jsme se domluvily, že zůstanu přes noc… Téhož dne ráno jsem navštívila otce Viléma na faře v Liběšicích. Bylo to opravdu milé setkání. Strávili jsme několik hodin ve velmi příjemném a inspirativním rozhovoru a domů jsem odjížděla s krásným, povznášejícím pocitem v srdci. Snad právě tato návštěva a hluboká moudrost, již skrývaly vyřčené myšlenky, mne přiměla k tomu, abych se znovu poctivě zamyslela nad svým vztahem k muži mé přítelkyně. Ten den bylo hezké počasí, mrazivo, ale slunečně. Vyšla jsem si odpoledne s dětmi na procházku. Zastavili jsme se u hřiště a kluci se rozprchli na prolézačky a já měla dost času na přemýšlení.

Dotek milosti

Znovu jsem v duchu poprosila o pokoru, toleranci a upřímnou snahu nalézt kompromis. Poté jsem se chvíli tiše modlila. Sluníčko začalo svítit náhle mnohem jasněji, alespoň mně to tak připadalo. Pak to přišlo. Srdcem mi projela obrovská vlna lásky a zároveň i lítosti, nesmírné touhy milovat a rozdávat lásku každému, kdo o to jen trochu stojí. Ten nápor náhlé milosti byl tak silný, že mě málem srazil na kolena. Musela jsem se opřít o nejbližší strom, abych se vůbec udržela na nohou. Ještě nikdy v životě jsem necítila tak nesmírnou touhu říci světu, jak velmi jej miluji. Kdyby se v tu chvíli postavil vedle mě můj největší nepřítel, jistě bych ho objala. Kdo nic podobného neprožil, netuší, jak nádherný a velkolepý je to pocit, když je člověk schopen milovat, upřímně a bez výhrad, prost jakékoli falše a zištných očekávání. Láska již není půjčkou za oplátku, ale překrásným darem celému světu i sobě samému.

Všechno je jinak

Dodnes vzpomínám na ono kouzelné odpoledne na lavičce v parku, kdy mi bylo již poněkolikáté dopřáno, abych okusila dotek Boží milosti. Ten pocit samozřejmě není už tak intenzivní, ale jeho hřejivý paprsek navždy zanechal stopu v mém srdci. A kdykoli to bude zapotřebí, stačí "natáhnout ruku" a vylovit znovu tu vzácnou perlu lásky a milosrdenství.

Večer jsem se radostně a nedočkavě vypravila za svou přítelkyní, s taškou plnou dárečků pro jejího malého synka a láhví dobrého vína pro nás tři. Byla jsem naprosto klidná a vyrovnaná. Rozhodla jsem se, že budu vše brát s nadhledem, a to i za cenu, že se stanu svědkem dalších neomaleností kamarádčina manžela. Ale tušila jsem, že tentokrát bude všechno jinak…

Když tají ledy

S přítelkyní jsme se přivítaly velmi srdečně a už cestou po schodech jsme si začaly sdělovat poslední novinky. Dlouho jsme se neviděly a měly jsme si toho spolu tolik co říct. Dveře mi otevřel její manžel. Nevím proč, ale tentokrát jsem se na něj hezky usmála a nedalo mi to vůbec žádné přemáhání. Svlékla jsem si kabát, odložila tašku a on už mi galantně podával židli. Posadili jsme se ke stolu. Kamarádka ještě nakrmila chlapečka a šla ho uložit do postýlky. Zůstali jsme sami. Nevěděla jsem co říct a už jsem si v hlavě začala chystat nějaká ta oblíbená klišé. Než jsem se však dostala ke slovu, předběhl mě. Čekala jsem, že se opět začne vychloubat novou motorkou, co mu stojí v garáži, nebo že začne nadávat na šéfa, který ho opět "okradl" o prémie. To, co následovalo, však předčilo má nejsmělejší očekávání.

Kamarádčin manžel se rozhovořil o tom, jaké má nyní starosti se svou ženou. Většinu dne je v práci a večer ještě shání různé přivýdělky, vrací se domů pozdě a manželka se sama nudí. Stále častěji prý proto vyráží na různé schůzky s kamarádkami a v poslední době si chodívá s oblibou sednout na skleničku s mužem, který je navíc jeho nejlepším přítelem. On s nimi samozřejmě nemůže, kdo by doma hlídal synka? Je z toho už celý ztrápený. Moc rád by své ženě dopřál občasné povyražení, ale má velký strach, aby ji neztratil, tolik ji miluje…

Volání o pomoc

Hleděla jsem na něj s úžasem, jako by tu náhle seděl zcela jiný člověk. A opět tu byl onen zvláštní pocit z odpolední procházky. Znovu mnou projela silná vlna lítosti a soucitu s člověkem, který se bojí ztráty milované bytosti a odhaluje se zde v celé své zranitelnosti tomu, kdo jej vlastně nikdy chápat nechtěl. Náhle tu již neseděl panovačný, omezený člověk, o němž by se bez nadsázky dalo říci, že má vychování řeznického učně, ale křehká a vystrašená bytost, jež zoufale vztahuje ruce k někomu, kdo jí snad může pomoci.

Měla jsem velkou chuť ho za ty ruce vzít, pohlédnout mu do očí a říci něco povzbudivého, a snad bych to i udělala, kdyby si k nám právě nepřisedla kamarádka. "Tak kam vyrazíme?" zeptala se vesele. "Ty chceš jít zase pryč? Vždyť si můžeme posedět všichni společně," namítl sklesle její manžel a já bych nejraději vykřikla: "No ano, zůstaňme doma, už se mi nikam nechce." Ale kamarádka měla přesný plán a nehodlala na něm nic měnit. A tak jsme přece jen vyrazily na večeři. Bylo to fajn, moc hezky jsme si popovídaly, ale já jsem stejně celou dobu vzpomínala na mladého ztrápeného muže, který teď sedí doma se svým malým synkem a neví vlastně, na čem je…

Nečekané pokání

Domů jsme se vrátily před půl desátou. Kamarádčin manžel seděl u televize, nádobí bylo umyté, kuchyň uklizená. Ve vedlejším pokojíčku spokojeně oddechoval malý zlatovlasý andílek. Posadili jsme se ke stolu, otevřeli láhev červeného vína a pustili se do hovoru. Bavili jsme se o všem možném – o práci, o dětech, o poslední dovolené… Náhle však kamarádčin manžel zvážněl. Ani nevím, jak jsme k tomu došli, ale jeho slova si pamatuji téměř přesně: "Pokaždé se tomu vysmívám, ale někde v hloubi duše vím, že existuje peklo. A mám strach, že tam jednou skončím. Nevím, jestli to můžu ještě nějak změnit, ale jednu věc vím naprosto jistě – chtěl bych tomu našemu broučkovi z nás obou dát to nejlepší, chtěl bych mu nasypat do hlavinky ty nejkrásnější stránky života." Lingvista by snad namítl cosi o výrazových nedostatcích, ale já jsem v tuto chvíli přesně porozuměla tomu, co chtěl říct: Že si je vědom všech svých chyb, že by proti nim rád něco podnikl, ale bojí se, že to nedokáže. Že nadevše miluje svého malého chlapce a že si pro něj přeje jen to nejlepší. Něco mnohem cennějšího, nežli je dům postavený vlastníma rukama, nebo nová motorka. Bylo to jeho tiché, nenápadné pokání. A věděli jsme o něm pouze my dva…

V noci jsem nemohla spát. Tolik nádherných zážitků za jediný den! Znovu a znovu jsem se modlila a prosila Boha o ochranu a požehnání… Mimo jiné pro jednu mladou rodinu, jejíž členové se navzájem velmi milují, ale občas jim schází odvaha k tomu, aby si to pověděli.

Na kostelních hodinách odbila půlnoc a zpoza mraků vyšel Měsíc. Jeho stříbřitý paprsek dopadal střešním oknem přímo na postýlku, v níž spal malý chlapec – živoucí důkaz lásky těch, za něž prosila má vroucí modlitba. Záhy celou místnost zaplavil proud bělostného světla a já konečně usnula obklopena tichou písní noci v samém srdci nebeského chrámu lásky…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.