Mohutné šumavské hvozdy jsou svědky mnoha příběhů, které se v nich v dávné minulosti odehrály. Mnohé nám ve svých obsáhlých literárních dílech přiblížil Karel Klostrman, spisovatel, jenž věrně popisuje těžký život v šumavských samotách a seznamuje nás s historií a bývalým životem šumavských vesnic a městeček. Karel Klostrman se stal důvěrným znalcem staré Šumavy a jejího statečného a pracovitého lidu. Ve svých literárních dílech nás poutavě seznamuje s dávnými příběhy a zvyky obyvatel těchto končin, s jejich tvrdým zápasem s drsnou, ale krásnou přírodou, s jejich radostmi, starostmi i bolestmi.

V současnosti nás Šumava přitahuje svou překrásnou přírodou a svým klidným a tichým zádumčivým prostředím. Láká nás k rekreaci a zimním radovánkám, abychom zde načerpali svěží síly ke svým dalším pracovním aktivitám. Přestože již v mnohém nepřipomíná těžký a náročný život někdejších obyvatel, ještě se zde najdou pozoruhodná místa poznamenaná dávnou minulostí promítající se až do současnosti. Podívejme se za některými bývalými obyvateli Staré Hůrky, kteří nenašli ani na starém hřbitově klid ke svému věčnému spánku. Duše zemřelých zde neodpočívají v důstojném poklidu a pokoji, jak by si právem zasloužily v kulturní lidské společnosti. Bohužel byly svědky mnoha hrůz páchaných nejen na svých tělesných schránkách, ale také na zesnulých obyvatelích místní hrobky postavené před dávnými věky. V ní také původně odpočívala i matka spisovatele Karla Klostrmana Charlotta.

Sklář

Rodinnou hrobku nechal začátkem 19. století postavit sklář Abele; v knize Karla Klostrmana Skláři vystupuje jako Chablé. Literární "král Šumavy" totiž v tomto románu popsal příběhy rodu, z něhož sám po matce pocházel. Někteří příbuzní však byli stále ještě naživu, autor je chtěl ušetřit nemilé popularity, a tak rod Abelových přejmenoval na Chabléovy. První Abelové tvrdili, že jsou hugenoti vyhnaní z Paříže do Bavor. Pravda ovšem byla jiná. "Pan Abele obchodoval s mlynářskými plachetkami a Francii viděl možná jen někde na obrázku. Narodil se v Bavořích, zamiloval se do dcery velkoobchodníka s plachetkami a za vydatné pomoci jeho známých odcestoval do Čech. Správně odhadl, v čem mu zde pokvete pšenka – začal s vývozem zrcátek," uvádí kronikář šumavských osudů Vilém Kudrlička ve své sbírce.

Prášily, v nichž Abele podnikal, patřily Kinským, kteří s ním uzavřeli výhradní smlouvu na výrobu zrcátek. Místní sklář ale nebyl žádný troškař, a tak začal tajně, bez vědomí Kinských, prodávat své sklářské výrobky také do Norimberku a na svého panovníka zapomínal. Když se však o těchto podvodných praktikách dověděl Kinský, se sklářským podnikatelem se rozešel. Později prodal Prášily Schwarzenberkům, kterým byli milejší dřevorubci než skláři. Abelové se museli odstěhovat a postavili velkou sklárnu na Hůrce. Dobře věděli, kde stráví nejvíce svého posmrtného času, proto kromě krásného domu vybudovali i neméně vznosnou rodinnou hrobku. Tu tehdy, zhruba před 150 lety, zdobil oltář s masivním křížem a dvěma klečícími anděly po stranách. Pokud tehdejší návštěvník sestoupil po schodech do sklepení hrobky, spatřil zde 23 rakví, údajně zdobených cínem a zlatými ornamenty. Za sedmi skleněnými víky rakví odpočívaly ženy z rodu šumavských sklářů, mezi nimi i Klostrmanova maminka Charlotta. Prostý lid pochovával své zesnulé na okolním hřbitově a celé místo tak působilo všeobjímající vážnou a důstojnou atmosférou.

Na bále bezbožnosti

Ovšem posvátný klid zde skončil v roce 1949. Hrobka stála ve vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl v té době přístup, byli vojáci. Dostali rozkaz zničit místo posledního odpočinku "těch kapitalistů". Velitel s šesticí podřízených vojáků a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve s pozůstalými z hrobky a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením – na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam, ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy vojáci v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou, a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky, uvádí kronikář pan Kudrlička ve svých spisech. Když si tito bezbožní vojáci dostatečně užili, položili všech 23 mrtvých těl do řady a připravili jim "druhou smrt" v podobě střelných dávek ze samopalů. Rozstřílené mrtvoly po této hrůzné nelidské akci byly rozmetány po okolí. Po tomto hanebném činu vojáci vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo z rakví spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. Daný úkol tak byl bezezbytku splněn. Nikdo z nich asi nepomyslel na následky...

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě

O tom se jako první přesvědčil sám velitel oné všehoschopné vojenské bandy: přišel o život za několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podřízení vojáci nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se dosud žádný z lékařů nesetkal, a muži prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na svého syna podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančil s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho vojenští kolegové a kamarádi leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly mrtvých.

Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky použili coby terče, na které stříleli. Jen pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozmetány kdesi v okolí hrobky. Nikdo dnes přesně neví a netuší, kde můžou být, kde se můžou nalézat, a proto lidé seznámeni s historií tohoto místa zde chodí velice opatrně, aby případně nešlapali po ostatcích mrtvých.

Mnohé z vás zřejmě tento hrůzný případ přivede k zamyšlení nad tím, čeho všeho jsou schopni lidé národa, který si říká kulturní. I v současnosti se dovídáme o činnosti vandalů a pochybných bytostí, kteří dokážou zničit pomníky na hřbitovech, o násilných vraždách, při nichž jsou oběti před smrtí nelidsky mučeny a týrány, a přitom se zatím nedělá nic proto, aby došlo k účinné nápravě a slušní lidé mohli bez obav žít a nebát se, že je doma někdo přepadne a zavraždí. Proto i dnes mezi námi ještě žijí lidé, kteří jsou schopni udělat to, co bylo v tomto případu uvedeno a popsáno. A nakonec si můžeme položit otázku, jaké to byly síly, nebo kdo to zařídil, že vojáci byli za své nelidské činy po zásluze potrestáni a zaplatili je tím nejvyšším trestem – svým životem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.