V polovině 15. století se narodil člověk, který svými vynálezy udivil svět jako nikdo jiný předtím. Narodil se v chudobě a díky své více než neobvyklé vynalézavosti a kreativitě se stal nezapomenutelným i po půl tisíciletí. Byl vědcem, malířem, sochařem, architektem, spisovatelem a vynálezcem, jedním slovem univerzálním géniem, který zanechal světu obsáhlé a mnohostranné dílo.

Nemanželský syn

Leonardovým otcem byl notář Piero d'Antonio a matkou vesničanka Catarina. Da Vinci byl nemanželské dítě. Narodil se v polovině dubna roku 1452 ve vesničce Anchiani nedaleko městečka Vinci, v blízkosti italské Florencie. Tam začal také chodit do školy. Vynikal v matematice, ale nikdy se nenaučil latinu. Údajně proto, že nesouhlasil se školským přístupem k výuce. Předchozí tvrzení si žádá vysvětlení. Odmítal veškerá dogmata, o všem se potřeboval přesvědčit vlastním rozumem, vlastními smysly a nebo zkušeností. Ve 14 letech odjel s otcem do Florencie, do města, které tehdy bylo ovládáno bankéřským domem Medicejských. Ve Florencii se začal učit v dílně, tedy v umělecké dílně u malíře a sochaře Andrea Verrocchia. Učil se dobře. Brzy byl přijat do cechu florentinských malířů. Z neklidného města, kde bujelo špehování, udavačství, korupce a uvolněné mravy, odešel v roce 1482 na sever do Milána, kde vstoupil do služeb Lodovica Mora z rodu Sforzů. Měl být přijat jako konstruktér a stavitel opevnění. V druhé verzi se konstatuje proto, aby vytvořil jezdeckou sochu zakladatele dynastie Francesca Sforzy.

Francouzi v Milánu

Po dokončení obrazu milenky Lodovica Cecilie Gallerani, dnes známého jako "Dáma s hranostajem", se stal dvorním malířem se stálým platem. Založil si malířskou dílnu a najal pomocníky. Začal se věnovat velké zakázce, jak nazýval jezdecký pomník Francesca Sforzy. Lodovico má expanzní požadavky a nachází spojence v Neapoli, u francouzského dvora a u Habsburků. Všechno však dopadlo jinak. Lodovico hodil svoje "válečné přátele" přes palubu. Brzy pochopil, že jeho chování nezůstane nepotrestáno. Snad to byla náhoda, že si nechal budovat rodinnou hrobku v klášteře Santa Maria della Gracia. Po přestavbě kláštera dostal Vinci prostor pro svoje velkolepé dílo – "Poslední večeře Páně". Francouzi připravili odvetu a jsou v Milánu. Dokonce hodlali Vinciho Poslední večeři odvézt do Francie. Chyběly technické prostředky, jak to udělat, aby se dílo nepoškodilo a přečkalo transport. Nakonec od úmyslu ustoupili. Vinci opustil Miláno a vrací se do Florencie. Čekal, že dostane zakázku na dnes slavnou sochu Davida. Zakázku však dostal Michelangelo Buonarotti. Ve Florencii poznal Monu Lisu, ženu Florenťana Francesca da Giocondo, jejíž pozdější slavný portrét maloval 4 roky.

Odchází do Francie

Na začátku 16. století opouští opět Florencii a vrací se do Milána, které v tu dobu patřilo Francouzům. Na to, že sloužil jejich nepříteli Lodovicovi Morose, se zapomnělo. Leonardo se stává malířem francouzského krále Ludvíka XII. Pak nastal v malířově životě úpadek. Přestal dostávat zakázky a v roce 1516 odchází na pozvání francouzského krále Františka I. do Francie, na zámek Cloux, nedaleko královského zámku Amboise. Tam organizoval královské slavnosti a projektoval stavbu královského paláce v Romorantino. Zde také začátkem května roku 1519 umírá a je pohřben na zámku v Cloux.

Poslední večeře Páně

Poslední večeře Páně je ve velmi špatném stavu, protože obraz byl malován přímo na zeď.

Leonardovo autorství je nezpochybnitelné, protože obraz, jako jeho jediný nebylo možné nikam transportovat nebo jej vyměnit za kopii. Obraz byl magnetem pro publikum již za života umělcova a velmi jej proslavil. Mnoho umělců se pokoušelo obraz kopírovat. Očití svědci při mluvení o Leonardově obrazu mluvili o zářivých barvách a že v životě nic podobného neviděli. Obraz se samovolně, vlivem vlhkosti, oddělil od zdi a je neustále restaurován. Nabízí se dokonce otázka, kolik originálních tahů štětcem na stěně je od samotného Leonarda. Prokázané je restaurování obrazu od 18. století. Byly na něm změněny podstatné detaily. Podle historických pramenů zůstal v originále "nedodělaný" Kristus. Zůstává otázkou, kdo jej dodělal. Největší škodu na obraze nepřímo udělala americká bomba. Trefila jídelnu a vše se zřítilo, až na stěnu s Poslední večeří, ta zůstala.

Perpetum mobile je iluze

Leonardo dokázal nemožnost existence perpeta mobile. Nemožnosti trvalého pohybu bez vkládání energie. Nakreslený přístroj byl vyrobený z hůlek se závažími upevněnými na jejich koncích. Na základě tohoto experimentu Leonardovi ukázal, že nezáleží na tom, kolik závaží je připevněno ke kolu, které způsobuje jeho pohyb, a že se "stroj" musí jednou zastavit. Poznamenal, že je to taková alchymistická výroba zlata.

Převodovka

Navrhl také převodovku, která přenáší pohyb na ozubená kola o různých průměrech.

Kosící stroje existovaly už v dobách starověkého Říma. Těchto vozidel bylo několik typů a často způsobovaly stejnou škodu nepřátelům i spojencům. Pozoruhodný byl důmyslný pohonný mechanizmus. Proti nim bojovali lukostřelci, střelci z praků, používaly se všechny druhy oštěpů a kopí, ale také oheň a víření bubnů. Prakticky šlo o to, aby se koně vystrašili a splašili. Robot byl jeden z nejméně známých Leonardových návrhů, který vznikl pravděpodobně v průběhu studií lidského těla. Byl navržen tak, aby otevíral a zavíral ústa, seděl, mával rukama a pohyboval hlavou.

Zdvihák

Je to stroj snadno srozumitelný všem, kteří někdy měnili pneumatiku. Je vyroben ze zalomené hřídele, převodového kola a tyče se zuby, která se pohybuje nahoru a dolů. Mezi Leonardovými nejstaršími technickými náčrty se objevuje i koncept reflektoru. Jedná se o jednoduchou bednu, kterou bylo možno zavěsit na hák ve zdi nebo na dřevěnou konstrukci. Uvnitř je prostor pro svícen a bedna je ukončena čočkou pro usměrnění světelných paprsků. Reflektor byl pravděpodobně vyroben pro divadelní účely.

Model automobilového zařízení je příkladem vozidla, které využívá několik mechanizmů, které Leonardo znal a používal. Především se jednalo o listové pružiny a převodová kola. Pro řízení vozidla bylo použito podle dnešní technické mluvy kormidlo.

Excentrické kladivo

Kladivo s excentrickou vačkou. Leonardo používal vačky především pro opakující se pohyb a nebo pro pravidelný úderný pohyb z pohybu otáčivého. Použitím vačky se práce stávala pravidelnou. Princip Archimedova šroubu na čerpání vody, tedy pomocí šroubovice nelze pokládat za bůhví jakou novinku. Je zřejmé, že princip znali už ve starém Egyptě a především Řekové, konkrétně Archimédes. V období renezance s ním byli seznámeni technici. Měl mnoho variací a také se mu nedá upřít cit pro estetiku.

Katapult

U hydraulické pily se jednalo především o zajištění střídavého pohybu pily a pohybu vozíku, který přidržoval a posouval řezaný kmen. V principu se jedná o první automatickou pilu.

Loď s dvojitým trupem měla v podstatě trup navíc, jako ochranný před potopením.

Náklonoměr se používá pro regulaci letu. Skládá se z kyvadla vloženého do skleněného zvonu. Poloha kuličky označuje pozici letadla. Leonardo vynalezl celou řadu útočných technik a obranných systémů. Vidíme muže s využitím alpské techniky při zabodávání bodců do stěny, na kterou má vylézt. Tyto techniky jsou právě v současnosti velice oblíbené. V případě katapultu se jedná o jeden z nejstarších válečných strojů.

Mona Lisa

Mona Lisa známá jako Gioconda je nejslavnějším portrétem všech dob. Autor si svoje dílo přibalil mezi svá zavazadla, když v roce 1516 nuceně opouštěl Řím. Obraz před svou smrtí prodal francouzskému králi Františkovi I. za poměrně vysokou cenu 4 tisíc zlatých dukátů.

Nejdříve byl obraz ve Fontainebleau. Po francouzské revoluci pobýval v Louvru, kromě doby, kdy visel v ložnici samotného Napoleona Bonaparta. Jde o malbu olejem na dřevo topolu s využitím techniky sfumato. Žena na obraze sleduje diváka s nenapodobitelným a tajuplným pohledem a úsměvem. To vedlo k mnoha pověstem a spekulacím. Významnou roli pro slávu sehrálo i ukradení obrazu v roce 1911. Obraz byl vrácen do Louvru asi o 2 roky později. Mona Lisa má nad hlavou zelený vertikální proužek, na místě, kde topolové dřevo prasklo. Podklad i barva se vydrolily a neexistuje stoprocentní oprava, která by nahradila barvu. V roce 2006 se objevila teorie objasňující tajemný úsměv. Kanadští vědci dospěli k závěru, že úsměv patří ženě po porodu. Svatá Anna samotřetí.

V roce 1962 jej za 800 tisíc liber koupila anglická National galerie. V roce 1987 byl na obraz spáchán atentát, a sice výstřelem brokovnicí do horní části těla svaté Anny. Potom byl karton důkladně restaurován. Nenese žádné známky perforace. Podle kartonu nebyl namalován zřejmě žádný obraz. Autorství Leonarda je všeobecně prokázáno.

Žena s hranostajem

Obraz byl označen za podobiznu Cecilie Gallerani, oficiálně favoritky Lodovica Mora. Přes přátelství, jež tato dáma prokazovala Leonardovi, a přes narážku, kterou ztělesňuje hranostaj, žádný dokument nepotvrzuje, že se jedná skutečně o její portrét. Překvapení. V žádném případě nemůže být náhoda pozorovaná v podobnosti výrazu mladé ženy a zvířete.

Hranostaj je spíše symbolem cudnosti než narážkou na jméno. Umělecky se názor na obraz vyjadřuje poněkud komplikovaně. Leonardo chtěl zřejmě poukázat na hrdost a nezkrotnou povahu spojenou s přirozenou čistotou. Madona s karafiátem. Obraz by na levé straně zkrácen o 1,5 centimetru a na pravé straně o několik milimetrů. Je proveden temperou na topolovém dřevě. Nejstarším datovaným místem, kde se obraz nacházel, je lékárna ve Wetzleru v Günzburgu u Dunaje. Jak se do lékárny dostal, není známo.

Madona ve skalách

Od té doby, co byl obraz přenesen ze dřeva na plátno, se jeho stav zhoršil. V dubnu 1483 dostali Leonardo a Ambroglo de Perdi zakázku na "Madonu ve skalách". Ve smlouvě bylo uvedeno i datum dokončení práce, a sice 8. prosince 1484. První verze byla skutečně dokončena v požadovaném roce. Vyplývá to z toho, že umělci dostali vyplacenu téměř celou část dohodnuté odměny, a sice 750 lir. Musely se však vyskytnout zřejmě honorářové problémy, protože je známo, že Leonardo se vyjádřil, že má další kupce za příznivějších finančních podmínek. Právní spor se táhl celých 20 let a nakonec jej umělci prohráli. Leonardo požadoval více, než bylo dohodnuto. Nakonec bylo ujednáno nakreslit druhou verzi obrazu. Svoji roli sehrál zřejmě zájem francouzského krále Ludvíka XII. A druhá verze byla zhotovena. A historie není jednotná, kdo obraz namaloval. Jedni se přiklánějí k Leonardovi a další experti k Ambroglovi.

Portrét dámy

Malba je v dobrém stavu. Na levém okraji obličeje a na spodní straně čelisti došlo k přemalování. Zřejmě i ozdoba na hlavě byla přemalována. Obraz vlastnil František I., a to zřejmě už v roce 1542. Ověřena je jeho existence v roce 1642 ve sbírce ve Fontainebleau. Potom se obraz dostal do Paříže do sbírky krále Ludvíka XIV. a později do Versailles.

V 19. století se obraz objevuje v seznamech sbírek Louvru. Identita zobrazené ženy není jednoznačná. Jednou z možných by mohla být Cecilia Gallerani. Jiní dávají přednost Beatrici d’Este. Bitva o Anghiari, nejdříve nedokončený obraz Leonardem. Později byl úplně zničen. Na výstavě je vidět kopie, jejíž autorství se připisuje Rubensovi. Holandský malíř jej zhotovil podle Leonardových originálních náčrtů. Byla to jedna z Leonardových důležitých zakázek. Na zakázku byla vypracována i smlouva, ale ta se ztratila. Zakázka pocházela od radních města Florencie. Leonardo na zakázce začal pracovat a netrvalo dlouho a od zakázky odešel. Důvody nejsou jednoznačné, jeden z možných důvodů je neshoda ve finančních otázkách.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.