Odpuštění je cesta a ta vždy začíná z místa neodpuštění. Dostat se tam může trvat roky, nebo minuty a nyní víme, že je to věc volby. Tradiční odpuštění trvá dlouhou dobu, ale my to můžeme udělat rychle prostřednictvím Radikálního odpuštění prostě tím, že vyjádříme ochotu vidět dokonalost. Pokaždé, když to uděláme, představuje to akt víry, modlitby, nabídky, pokorné žádosti o Boží pomoc. Děláme to ve chvílích, kdy se cítíme neschopní odpustit. A v tomto smyslu se jedná o předstírání, dokud to nedokážeme doopravdy.

Podvolte se

Předstírat než to dokážete vlastně znamená podvolit se procesu, nevyvíjet žádné úsilí a nepokoušet se ovlivnit výsledek. V jedné studii se ukázalo, že čím více se účastníci výzkumu snažili odpustit, tím horší pro ně bylo zbavit se svých pocitů křivdy a zloby. Když se přestali pokoušet o odpuštění a ovlivňovat celý proces, v té chvíli teprve k odpuštění došlo.

Je pravda, že k energetickému posunu od zloby a obviňování k odpuštění a odpovědnosti dochází mnohem rychleji s Radikálním odpuštěním, protože s použitím zde uváděných nástrojů se můžeme zbavit vědomí oběti. Vědomí mění čas. Navzdory tomu musíme vstoupit do procesu bez očekávání, kdy by k energetickému posunu mohlo dojít – i když víme, že se to může stát okamžitě. Přesně řečeno, kdy se výsledky začnou objevovat, může záležet na věcech, o nichž toho víme málo. Může trvat nějakou chvíli, než pocítíme, že bezvýhradně přijímáme člověka, jehož se ta záležitost týká. Podobně také kdy pocítíme klid ohledně celé situace – což znamená, že proces odpuštění se završil. Může to vyžadovat mnoho pracovních formulářů, než tohoto bodu dosáhneme. Avšak mnohé z vás jistě uklidní, že nemusíte mít rádi člověka, kterému chcete odpustit. Ani nemusíme zůstávat v jeho společnosti, když nás jeho osobnost a jeho chování otravuje. Radikální odpuštění je interakce mezi dušemi a předpokládá naše spojení pouze na duchovní úrovni. Když pocítíme bezpodmínečnou lásku k jeho duši, naše duše se spojí s jeho a stanou se jednou.

Využijte příležitosti

Pokaždé, když nás někdo rozčílí, musíme si uvědomit, že je to příležitost odpustit. Člověk, který nás rozčiluje, možná nějak rezonuje s něčím v nás, co potřebuje vyléčit. V tom případě nám dává dar. Pokud se ovšem rozhodneme, že na to tak budeme pohlížet, což znamená, že nám záleží na tom, abychom změnili naše vnímání. Situace také může být opakováním dřívějších dob, kdy nám někdo udělal něco podobného. Je-li tomu tak, tato současná osoba reprezentuje všechny lidi, kteří se dopustili vůči nám stejného jednání. Jakmile odpustíme této osobě za současnou situaci, odpustíme všem dalším, kteří se chovali podobně, a stejně tak odpustíme sami sobě za to, co jsme si možná promítali do nich. Takový příklad jsme uvedli na začátku tohoto seriálu – v Jillině příběhu se objevují všechny příležitosti, které se jí nabízely k tomu, aby si vyléčila původní problém vyplývající z chybného sebehodnocení. Když konečně nahlédla, co se děje mezi ní a Jeffem a odpustila mu, automaticky odpustila a vyléčila všechny předchozí záležitosti – včetně té původní se svým otcem. Její celý příběh, počítaje v to i ty spojené s jejím předchozím manželem, se okamžitě zhroutil, jakmile pomyslná žárovka vrhla na věc jiné světlo. Proto Radikální odpuštění nevyžaduje žádnou terapii jako takovou. Odpuštění nejenom že během vteřiny léčí všechna další období, kdy se dělo něco podobného, včetně původní situace, ale vy dokonce ani nemusíte vědět, jaká situace to byla. To znamená, že nemusíte pátrat v minulosti a pokoušet se pochopit, o co přesně původně šlo. Každopádně je to vyléčené a o to jde.

Posun našeho vnímání

Následující řádky obsahují postupy, které posunují energii a nabízejí příležitosti změnit naše vnímání toho, co se v dané situaci děje. Tato změna ve vnímání tvoří základ Radikálního odpuštění. Všechny tyto postupy nás přivádějí do současnosti tím, že nám pomáhají přenést naši energii z minulosti a stáhnout ji z budoucnosti. Obojí se musí stát, jinak by ke změně nedošlo. Když se nacházíme v přítomném okamžiku, nemůžeme cítit zášť, protože zášť žije pouze v minulosti. Nemůžeme cítit ani strach, protože ten existuje pouze v souvislosti s budoucností. Nacházíme tedy proto příležitost být v přítomném čase v prostoru lásky, smíření a Radikálního odpuštění.

Nástroje první pomoci v odpouštění

Některé z nástrojů zahrnuté v této části jsou vhodnější k použití právě ve chvíli, kdy situace vyžaduje, aby došlo k odpuštění. Pomáhají nám uvědomit si, co se děje ještě předtím, než nás drama vtáhne hluboko do dění a zavede nás do Země obětí. Jakmile se spustí akce, snáze se dostaneme do bludného kruhu obrany a útoku. Když už jsme v tomto kruhu, je obtížné dostat se ven. Použití těchto nástrojů nám pomáhá vyhnout se tomu, aby tento proces vůbec začal. Čtyři kroky k odpuštění jsou jedním z nich. Dají se snadno zapamatovat a můžete si je okamžitě předříkat. Další nástroje jsou určeny k využití v klidném osamění poté, co jsme měli možnost zbavit se hněvu a frustrace. Pracovní list Radikálního odpuštění dělá v tomto ohledu divy. Používejte je všechny jako akt víry na počátku. Výsledky budou neuvěřitelné. Důsledné užívání těchto nástrojů nám pomáhá najít klid, o němž bychom ani nevěděli, že je možný.

Pociťujte bolest

Procítit pocity je druhý stupeň procesu odpuštění. Ten obvykle nastává v důsledku vyprávění příběhu. Tento krok vyžaduje, abychom si dovolili procítit pocity, které ohledně dané situace máme – a prožili je naplno. Když se pokoušíme odpustit s využitím čistě mentálních procesů, a popřeme tak, že cítíme zlost, smutek či depresi, nic se nestane. Setkávám se s mnoha lidmi, zvláště takovými, kteří se považují za duchovní bytosti, jež mají pocit, že city je třeba potlačit a "předat" je Duchu. To je to, co známe jako spirituální bypass.

Uvedu názorný příklad. V roce 1994 jsem souhlasil s tím, že zorganizuji seminář v Anglii. Bylo to deset let poté, co jsem se vystěhoval do USA a úplně jsem zapomněl na to, jak se Angličané brání svým citům. Seminář se měl konat v klášteře kdesi na západě Anglie a shodou okolností většina účastníků byli duchovní léčitelé. Přijeli jsme do kláštera, ale nikdo tam nebyl, tak jsme vešli dovnitř, uspořádali si nábytek podle svého a pustili se do práce. Začal jsem vysvětlovat, že život je v podstatě emocionální zkušenost s cílem duchovního růstu a že workshop má pomoci k tomu, aby se účastníci dostali do kontaktu s pocity, které v sobě pohřbili. Vypadalo to, jako bych jim řekl, že mají tančit nazí kolem ohně nebo něco podobného. Řekli mi tohle: "Ale ne, my jsme duchovní lidé. My jsme překonali své city. Vůbec svým citům nevěříme. Když je máme, prostě požádáme Ducha, aby si je vzal s sebou pryč, a my prostě jdeme přímo ke klidu. Nevěříme v takovýto druh práce."

Po hodině jsem věděl, že je to katastrofa. Bylo to jako plavat v medu. Nemohl jsem se pohnout z místa a neviděl jsem žádné východisko. Cítil jsem se stále hůř a hůř a tušil jsem, že se seminář asi úplně rozpadne. A v tomto bodě zasáhl Duch. Mladý mnich v dlouhém hábitu vpadl do místnosti a chtěl vědět, kdo je za akci zodpovědný. Když jsem řekl, že já, žádal mě, abych s ním šel ven. Chtěl se mnou "mluvit", ale viděl jsem, že je bez sebe zlostí. Byl v obličeji celý rudý a opuchlý. Upozornil jsem ho, že vedu seminář a že za ním přijdu, až skončím. Vyšel ven celý rozčilený, ale vrátil se téměř okamžitě, zjevně rozzuřený. Ukázal na mě prstem a pak udělal gesto, jako by si mě chtěl přitáhnout, a vřískal: "Chci s vámi mluvit hned." To gesto mě dostalo. Veškerá frustrace a napětí uplynulé hodiny vyplula na povrch. Obrátil jsem se ke své třídě a řekl jsem hrozivým tónem: "Jen se na to podívejte." Přikročil jsem k mnichovi, který měl stále tvář rudou a odulou vztekem, a řekl jsem mu značně důrazně a s prstem velice blízko k jeho obličeji: "Je mi úplně jedno, co máte na sobě a co ten oděv reprezentuje, ale nebudete chodit na můj seminář a ukazovat na mě jako na malého kluka, který se vás něčím dotknul. Vyjdu ven a budu s vámi mluvit poté – a teprve poté – co skončím. Vlastně budu hotov přesně ve dvanáct. Jestli mi chcete něco říct, měl byste na mě počkat v hale přesně v tu dobu. Pak si můžeme promluvit. A teď se kliďte z této místnosti."

Vrátil jsme se ke své třídě, kde všichni seděli s pusou dokořán jako opaření (s představiteli církve se takhle nemluví). "Dobrá," řekl jsem a ukazoval prstem na jednoho po druhém, "chci vědět, jak se teď cítíte, právě v tomto okamžiku, a neříkejme mi nic o tom, že jste city dali fialovému plameni a že cítíte klid a mír, protože je jasné, že tomu tak není. Co cítíte?!!! Ale pravdu!!!" Nemusím říkat, že byli plní pocitů, a že jsme o nich začali hovořit. S pomocí mnicha jsem prolomil zeď jejich odporu. Uznali, že lidé mají city a že je to v pořádku. Rozbil jsem jejich koncepci. Prováděli spirituální bypass a já jsme jim to objasnil. V poledne jsem vyšel z místnosti do haly. Mnich tam čekal. Šel jsem přímo k němu a k jeho nesmírnému překvapení jsem ho objal. "Moc vám děkuji", řekl jsem mu, "vy jste dnes pro mě anděl-léčitel. Udělal jste můj seminář. Všechno jste zachránil."

Opravdu nevěděl, co mu říkám. Nemyslím si, že to pochopil, i když jsem se mu to pokoušel vysvětlit. Uklidnil se a ukázalo se, že se tak rozzlobil, protože jsme nezazvonili na zvonek, aby věděl, že jsme tam. Seděl ve své místnosti a čekal na zazvonění a vůbec ho nenapadlo, že by mohl otevřít dveře a vejít. Dokážete si představit, že se někdo takhle rozzuří kvůli takové maličkosti? Nemyslíte, že se tu možná jednalo o problém odmítnutí, nebo "nejsem dost dobrý"? Tento sedmidenní seminář byl nakonec jeden z nejlepších, jaké jsem zažil. Bylo to proto, že účastníci začali být pravdiví a autentičtí. Zavedl jsem je k jejich bolestem, jež vznikly ještě během války a o něž se s nikým nepodělili. Uvědomili si, že léčebná síla spočívá v citech, nikoli v mluvení nebo myšlení, nikoli v afirmacích, ani ne v meditaci, jestliže naše city uzavírá.

Další mýtus hovoří o dvou druzích citů: pozitivních a negativních s tím, že negativním je třeba se vyhnout. Pravda je, že nic takového jako negativní cit neexistuje. Špatnými s negativním účinkem se stávají tehdy, když je potlačujeme, popíráme nebo nevyjádříme. Pozitivní myšlení je vlastně jen jinou formou popírání.

Chceme emocionální zkušenost

Jako lidské bytosti jsme nadáni schopností procítit svoje emoce. Vlastně někteří říkají, že jediný důvod, proč jsme si zvolili tuto lidskou zkušenost, vyplývá ze skutečnosti, že pouze tato planeta nese vibrace emocionální energie, a my jsme tady přesně proto, abychom je zažili. Z toho plyne, že když si nedovolíme zažít celou škálu emocí a místo toho je potlačujeme, naše duše vytváří situace, v nichž nás doslova donutí je prožít.

Všimli jste si, že lidé často dostávají příležitost prožít intenzivní emoce právě poté, co se modlí za svůj duchovní růst?!

To znamená, že veškeré důvody pro emocionální zvrat závisí na touze naší duše poskytnout nám příležitost procítit potlačené emoce. Je-li tomu tak, pak pouze to, že nám umožní tyto city mít, uvolní průchod energii a problém okamžitě zmizí. Avšak ne všechny situace se vyřeší tak snadno. Když se pokoušíme vyrovnat se s nějakým hluboko uloženým problémem, kde vzpomínka zřejmě vyvolá pocit neodpustitelnosti, jako je sexuální zneužití, znásilnění nebo fyzické týrání, pak to vyžaduje víc než pouhé prožití našich emocí, abychom se dostali do bodu, kdy pocítíme k té osobě bezpodmínečnou lásku.

Plné procítění těchto emocí je jen první krok na této dlouhé cestě a nemůžeme ho vynechat. Netvrdím, že emocionální práce nebude mít žádný užitek z poznání, ke kterému dospějeme prostřednictvím změny vnímání, k němuž by mohlo dojít předtím, než emoce procítíme a vyjádříme. To samozřejmě ano. Ale opačně to neplatí; posun vnímání potřebný pro Radikální odpuštění nenastane, když se potlačené city nejprve neuvolní. Když cítíme touhu někomu něco odpustit, musíme k němu nějakou dobu cítit zlobu. Zloba vlastně existuje jako druhotný cit. Za ním stojí prvotní citová bolest, jako je uražená hrdost, frustrace, smutek, úzkost či strach. Zloba představuje energii v pohybu, vyzařující z potlačené bolesti. Zamezíme-li pohyb zloby, je to jako když chceme zazátkovat sopku. Jednoho dne stejně vybuchne. Stupeň jedna a dvě Radikálního odpuštění vyžadují dostat se do styku nejenom se zlostí, ale také s city, které stojí za ní. To znamená procítit je – nikoli o nich jen mluvit, analyzovat je, pojmenovat je, ale projevit je.

Milujte svůj hněv Když lidé mluví o osvobozování se od hněvu nebo uvolňování zloby, mají vlastně na mysli zbavit se jich. Soudí, že jsou špatné a nežádoucí – dokonce nebezpečné. Nechtějí je pociťovat, tak o nich jen mluví a pokoušejí se je rozumově zpracovat, ale to nefunguje. Pokoušet se zvládat emoce tím, že o nich mluvím, je jen další cesta, jak se jim bránit. Proto také většina terapií založených na hovoru nepomáhá. To, čemu odoláváte, přetrvává. Protože hněv představuje energii v pohybu, odolávání ji v nás jen zadržuje – dokud vulkán nevybuchne. Uvolnění hněvu vlastně znamená osvobození zastavené energie potlačovaných emocí tím, že je necháme volně proudit tělem jako cit. Pracujeme-li s energií hněvu, pomáhá nám to prožít tuto emoci cíleně a pod dohledem.

Práce s hněvem hýbe energií

To, co označujeme jako práci s hněvem, vlastně není o hněvu samotném. Je to prostě proces, při němž jde o to uvést zadržovanou energii znovu do pohybu. Mělo by se to výstižněji nazývat práce na uvolnění energie. Ať už tomu ale říkáme jakkoli, může to být zcela prostá záležitost jako řvaní do polštáře (abychom nevyděsili sousedy), vřískání v autě, mlácení do polštáře, sekání dříví, nebo nějaká jiná výbušná a hlasitá fyzická činnost.

Zdá se, že klíčem k úspěšnému uvolňování energií je kombinace fyzické aktivity spojená s použitím hlasu. Velice často blokujeme energie citů v hrdle, takže ať už se jedná o hněv, smutek, vinu nebo cokoli jiného, měl by být hlasový projev vždy součástí celého procesu. Měli bychom se do toho položit nikoli s cílem zbavit se toho pocitu, ale procítit ho s takovou intenzitou, aby proudil naším tělem – bez přemýšlení nebo posuzování. Jestliže se skutečně dokážeme poddat emocím, budeme se cítit více naživu než kdy jindy a zjistíme, že energie se rozptýlila.

Když hněv nahání hrůzu

Pro mnohé z nás je pouhá představa opětovného prožívání hněvu, zvláště je-li podložen silným vlivem na naše podvědomí, hrůzostrašná . Za těchto okolností lze doporučit, abyste neprováděli uvolnění hněvu sami. Místo toho byste měli pracovat s někým, kdo ví, jak nás podpořit, když cítíme jak hněv, tak hrůzu – s někým, s kým se cítíte bezpečně a kdo má zkušenosti s tím, jak provést lidi intenzivními city. Vhodnou volbou by mohl být psycholog nebo psychoterapeut.

Varování před závislostí na hněvu

Mělo by zde zaznít varování. Je velice snadné stát se na hněvu závislým. Hněv se živí sám sebou a snadno se mění v zášť. Zášť má zálibu neustále se vracet ke starým křivdám, neustále vyvolávat bolest s tím spojenou a vybíjet si nějakým způsobem zlost, jež z toho pramení. Stává se tak silnou závislostí na sobě samé. Musíme si uvědomit, že hněv, který přetrvává, neslouží ničemu dobrému. Z toho plyne, že jakmile energie hněvu může proudit jako cit, měli bychom využít energii k vytvoření pozitivního výsledku. Možná by bylo třeba stanovit si hranice nebo podmínky budoucího vzájemného působení s člověkem, kolem něhož se náš hněv točí. Třeba můžeme učinit nějaká rozhodnutí jako například ochotu mít s tím člověkem soucit nebo mu odpustit. Abychom zabránili tomu, že se hněv stane návykem, musíme ho použít pouze jako katalyzátor pro pozitivní změnu, posílení sebe samého či k odpuštění.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.