Předchozí díl této úvahy jsme zakončili vcelku radikální, ale pravdivou představou o silném tvůrčím potenciálu našich myšlenek. Mluvili jsme o nedostatku vnitřní kontroly, který způsobuje, že se mnozí z nás cítí jako oběti v osudové souhře nepříznivých okolností a žijí život, který je na hony vzdálen jejich vysněnému ideálu. K tomu, abychom mohli převzít kontrolu nad tím, čeho v životě dosáhneme, musíme nejdříve začít kontrolovat své myšlení. Jak už dobře víme, veškeré naše myšlenky mají totiž schopnost utvářet realitu.

Duchovní zákony jsou nestranné, stejně jako zákony fyzikální. Znamená to, že i kdybychom byli bůhvíjak příjemní, slušní a dobře vychovaní, ale naše myšlenky byly negativní, výsledek (tj. náš život) bude rovněž negativní či nějakým způsobem omezený. Barbara Bergerová uvádí v této souvislosti velmi výstižný příklad s elektřinou. Když strčíme prsty do zásuvky, dostaneme ránu a můžeme být přitom svatí jako andělíčci. Elektrický proud představuje nestrannou přírodní sílu, takže je mu jedno, kdo jsme, nebo jak se chováme. Jestliže se dotkneme vodiče pod napětím, přivodíme si tím elektrický šok, protože tak funguje zákon.

Zákon tvoření

Duchovní zákony fungují stejně jako ty fyzikální; také ony jsou nestranné a platí neustále. Jestliže budeme myslet chaoticky chaotickým bude i náš život, a vůbec přitom nebude záležet na tom, jak úžasnými osobními kvalitami disponujeme. Tím lze snadno vysvětlit i poměrně rozšířený jev, kdy tolik slušných, poctivých a dobře vychovaných lidí věří, že jsou oběťmi nepředvídatelných vnějších událostí. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Každý z nás jistě zná někoho, kdo se celý život "obětuje" pro blaho svých bližních, ale sám přitom strádá, nebo kdo o sobě tvrdí, že je ten největší smolař na světě, a tímto postojem si do života přitahuje všechny možné nepříjemnosti. Tito lidé mohou být skutečně čestní a laskaví a mohou mít ty nejlepší úmysly, ale pokud nepochopí, jakým způsobem pracuje jejich mysl, zůstanou i nadále oběťmi vnějších okolností. Zde se dostáváme k dalšímu z duchovních zákonů: "Většinu času tráví člověk přemýšlením, to znamená, že většinu času něco tvoří."

Na nic nemyslet

Ve chvíli, kdy zjistíme, jak nesmírně složité je přestat přemýšlet, pochopíme, co je naším hlavním úkolem: ovládnout proces myšlení. Někteří snad namítnou, že na nic nemyslet není nic těžkého, ale pravý opak je pravdou. Kdo tomu nevěří, může si to sám vyzkoušet. Zkusme se posadit na židli a rozhodněme se, že po dobu následujících pěti minut přestaneme přemýšlet. Nejprve se uvolněme a zaměřme pozornost na svůj dech. Vnímejme každý nádech a výdech. Většina lidí nedokončí ani jeden nebo dva výdechy a už zjistí, že jim hlavou běží, co jim dnes řekl šéf v práci, o čem se ráno dohadovali s partnerem atd. Tento úkol mnohem lépe zvládnou ti, kteří se zabývají různými relaxačními a meditačními technikami, ale ostatní svůj vnitřní dialog stěží zastaví, ať se snaží sebevíc. I tak je však tento pokus užitečný – kromě toho, že nám ukáže, jak hodně (nebo málo) dokážeme svou mysl ovládat, nás bezpečně přesvědčí o síle mysli a myšlenkových procesů.

Myšlenka předchází emoci

V současném světě převládají v chování lidí prudké emoce, jež způsobují disharmonii v osobních životech jednotlivců – a války a rozbroje po celém světě. Většina lidí je jimi z velké části ovládána. Známe to všichni: něco pocítíme a v souladu s příslušnou emocí začneme hned jednat. Emoce nás zcela ovládne a jsme tam, kde jsme být nechtěli – v roli oběti svých nezvladatelných pohnutek.

Další důležitý zákon praví: "Nutnou podmínkou každé emoce je předchozí myšlenka." Říká, že nemůžeme pocítit nějakou emoci, aniž by nás předtím napadla myšlenka. Nad tímto tvrzením stojí za to důkladně se zamyslet. Až tento zákon pochopíme, dojde nám, že se nemůžeme rozzlobit bez toho, aby nás předtím netrápily zlostné myšlenky. A že nemůžeme být smutní, pokud by se nám předtím nehonily hlavou chmurné představy. A stejně tak nemůžeme mít pocit, že jsme naplnění láskou a vlídností, jestliže nám předtím láska a vlídnost vůbec nepřišly na mysl. Řetězec jednotlivých jevů podle pořadí jejich výskytu je vždy stejný – první je myšlenka, za ní následuje emoční odezva a po ní fyzická reakce. To také vysvětluje, proč jsou vysoce citliví jedinci a jasnovidci schopni předpovědět budoucí fyzická onemocnění. Je to proto, neboť "vidí" emoční nerovnováhu ještě dřív, než se projeví ve fyzické rovině (jako nemoc). Zamysleme se nad tím a vzpomeňme si na první a nejdůležitější zákon příčiny a důsledku, poté popřemýšlejme nad zákonem svobodné vůle. Pokud jim beze zbytku porozumíme, pochopíme, že dokážeme použít mysl ke kontrole svých emocí, což je velmi významný krok v našem osobním vývoji.

Zhoubné stereotypy

Většina z nás jistě už někdy zaslechla pojem "myšlenkový stereotyp". Znamená to, že jsme si navykli přemýšlet v rámci zaběhaných myšlenkových vzorů, což je pro naši mysl přirozené. Pokud se nad nimi více zamyslíme, zjistíme, že k vytváření těchto stereotypů vedou obvykle určité typy událostí. Jakmile se naše mysl začne ubírat konkrétním směrem, pokračuje v něm až do doby, dokud se neobjeví jiná věc, která upoutá naši pozornost. Proto je tak obtížné přestat myslet negativně. Za prvé již víme, že není možné přestat myslet úplně, a za druhé se naše mysl ráda ubírá po vyšlapaných cestičkách. Negativní myšlení je jednou z nich, jde o špatný duchovní návyk, který si většinou osvojíme již v dětství. Tento handicap nám komplikuje život tím nejhorším možným způsobem. Kolik smutku, lítosti, neúspěchu a zmařených šancí, kolik nešťastných lidských osudů má tento zlozvyk na svědomí… To snad ani nelze spočítat.

Měla jsem kdysi přítelkyni, která si tímto způsobem dlouhá léta ubližovala. Trpěla totiž značnou nerozhodností a nedůvěrou v úspěšný vývoj událostí. Kvůli tomu nebyla schopna nikdy nic pořádně začít, tím spíše dokončit. I když to byla velmi příjemná a inteligentní dívka, tolerantní a se smyslem pro humor, k sobě se chovala velmi přísně a nesmlouvavě. Její nejistotu posilovala i skutečnost, že se do Čech přistěhovala jako cizinka a tím pádem se zde cítila jaksi "nepatřičně". Tento fakt spolu s tím, že byla vychovávána spíše k submisivitě, přispěl k tomu, že trpěla ohromnými komplexy, což se v důsledku neblaze odrazilo také v její profesní kariéře.

Kde je naše pravé místo?

Před pár lety ke mně začala docházet na výuku angličtiny, šlo jí to opravdu výborně, postupovaly jsme rychle vpřed. Později jsme se spřátelily. Brzy na to se mi svěřila se svým trápením a všemi pocity, které ji sužují. Snažila jsem se jí tyto postoje vyvracet, ale tím jsem pouze spustila stavidla jejích dalších stížností. Protože si chtěla doplnit vzdělání, vybraly jsme po pečlivém uvážení školu, kterou by mohla dálkově studovat. Zpočátku byla tou myšlenkou nadšená, obstarala si vše potřebné a koupila si dokonce i nový luxusní počítač. Brzy se však ke slovu přihlásily staré pochybnosti. Přítelkyně začala vážně pochybovat o tom, jestli její rozhodnutí bylo správné, vždyť to studium přece nemůže nikdy zvládnout. Pro to své "nikdy" neměla jediný oprávněný argument, krom přirozených obav z neúspěchu a hluboce zakořeněného přesvědčení o tom, "kde je její pravé místo". Jak jsem pochopila, nejspíš doma u plotny nebo s motyčkou v ruce na zahradě, nikoli však na univerzitní půdě. K přijímacím zkouškám se nicméně dostavila, i přes ten příšerný strach z toho, že se veřejně zesměšní, a – světe div se – uspěla. Měla jsem radost i za ni. Když se však přiblížil první říjen, začátek nového semestru, seděla místo v posluchárně na stoličce v kuchyni a naklepávala řízky k obědu. Hned mi bylo jasné, která bije. "Ono to tak bude lepší, vždyť já tam stejně nepatřím, co by tam se mnou dělali?" pronesla s omluvným úsměvem a v její tváři byla znát značná úleva, jako by se zbavila balvanu velmi nepříjemné povinnosti. Jen já jsem v tu chvíli věděla, že ten balvan nikam nezmizel. Naopak, zůstal na svém místě, pouze ještě více ztěžkl.

Na angličtinu chodí stále, ale popravdě řečeno, jde jí to čím dál hůř. A vlastně ani není divu. "Jak bych se já mohla někdy naučit anglicky? Já? A k čemu by mi to taky bylo?" říká pokaždé, když udělá chybu. A chybuje, bohužel, stále častěji…

Zákon substituce

Dostat se z podobné situace je velmi obtížné. Rozhodně nepomůže, když si přikážeme, že na svůj problém přestaneme myslet. Tím na něj naopak ještě více zaměříme pozornost. Říkat si tedy: "Musím přestat uvažovat negativně," kýžený výsledek nepřinese. Jestliže však zapojíme svoji svobodnou vůli a myšlenky zaměříme na něco jiného, naprosto opačného, můžeme negativní představu nahradit představou pozitivní. Tento způsob řešení vychází ze zákona substituce, který říká:

"Způsob myšlení lze usměrnit pouze náhradou starých myšlenkových vzorců novými." Uveďme si jednoduchý příklad. Když nám někdo řekne, abychom přestali myslet na Sochu svobody, co uděláme jako první? Začneme myslet na Sochu svobody, což je ale přesně to, co nechceme. Pokud nám ale nakáže, abychom mysleli na jahodovou zmrzlinu, pak už na Sochu svobody myslet nebudeme. V hlavě nyní budeme mít jahodovou zmrzlinu. Jinými slovy, usměrníme pohyb své mysli tím, že jednu myšlenku nahradíme jinou.

Zákon substituce tedy říká, že racionálním způsobem, jak se vypořádat s negativními okolnostmi, je nastolit ve vlastním vědomí opačné podmínky tak, že jeden myšlenkový postup nahradíme jiným. Z hlediska ovládnutí mysli jde o velice důležitý zákon. Porozumíme-li jeho fungování, získáme klíč k ovládnutí své mysli a změně myšlenkových vzorců, ať už jsou v dané chvíli jakkoli negativní.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.