Jednoho dne se objevila na verandě a smutně se na mě zadívala. Byla bílo-mouratá a oči měla obrovské jako podšálky. "Ahoj," pozdravila jsem ji. "Koukám, že jsi v pěkné kaši." A to skutečně byla, vlekla s sebou obrovské těhotné břicho. Hádala jsem, že koťata se vykulí co nevidět.

Ale já se taky plácala v kaši. Umřel mi tatínek, který byl dlouho nemocný. Starala jsem se o něho a teď mi v životě zůstala jen prázdnota. Cizí kočka mě nezajímala, byla jsem ráda, že se zmůžu aspoň na to, abych jí na verandu dala misku mléka. Stejně se do rána ztratí, řekla jsem si a šla spát. Hned druhý den ráno se kolem verandy ometala znovu. Co tady pohledává? Teď nezvládnu postarat se ani sama o sebe, natož o kočku, zoufala jsem si v duchu. Nedokázala jsem ji vyhnat, tak jsem na verandu vystrčila košík vystlaný starou dekou. Kočka mě pozorně sledovala, ani se nesnažila vniknout do domu. Vzpomněla jsem si, že tatínek miloval zvířata. Když jsem byla malá, měli jsme dům plný psů a koček. Možná bych se měla aspoň trochu snažit. Třeba najít její skutečné pány.

Jednou jsem vyšla ve starém županu k poštovní schránce, když mě zastavil soused od vedle. "Jak se máte?" usmál se. "Jde to," prohrábla jsem si nervózně rozcuchané vlasy. "Můžu se vás na něco zeptat? Chodí ke mně černá světle mouratá kočka; nevíte, komu patří?" "Potlouká se tady celé roky a všichni ji krmíme, ale pokud vím, nepatří nikomu". "Díky," zahučela jsem a honem se vrátila do domu. Chudák kočka neměla snadný život. "No dobře, tati, asi jsi ji přivedl ke mně ty. Tak já se o ni postarám. Bude se jmenovat Uličnice."

Náhle jsem v sobě našla dost síly učesat se a převléknout se ze županu do džín a svetru. Na verandu jsem připravila misky s vodou a krmením. Uličnice přicházela každý den, najedla se, chvíli se vyhřívala na slunci a zase zmizela. Každé ráno jsem se běžela podívat do košíku, jestli tam už nejsou koťátka. A pak jsem tam konečně uviděla drobounké klubíčko. Vzápětí se ukázala Uličnice a v tlamě nesla další koťátko; zřejmě je přivedla na svět jinde a teď je přenáší do míst, kde vytušila bezpečí. Byla celkem čtyři. Moc ráda bych Uličnici vzala do náruče a pochválila ji, jaká má krásná miminka a jak je šikovná, ale po letech života na ulici na sebe kočka nenechala sáhnout. Aspoň jsem okouzleně sledovala, jak každé kotě myje a čistí a jak se koťata krmí. Bylo to nádherné. Konečně jsem zase měla důvod proč vstávat. Starala jsem se o sebe i o kočičí rodinku. Mazlila jsem se s koťátky, Uličnici kupovala co nejlepší krmení a říkala jí: "Máš ty nejkrásnější dětičky na světě, maminko. Všechny jako by ti z oka vypadly." Po dlouhé době jsem zaslechla vlastní smích. Uličnice mě pozorovala z ostražité vzdálenosti; sice mi důvěřovala, ale na blízký kontakt s lidmi nebyla zvyklá.

Když koťata odrostla, třem z nich jsem našla nový domov a čtvrté jsem si nechala. Když se kocourek postavil na zadní nožky a opřel se tlapkami o dveře, vypadal navlas stejně jako Uličnice. Odhadla jsem, že Uličnici může být tak devět let a přivedla na svět už spoustu koťat. Jako matka byla skvělá, ale vypadala vyčerpaně. Bylo mi jasné, že musím Uličnici i Medvídka, tak jsem kocourka pojmenovala, dostat co nejdřív k veterináři, aby je oba vykastroval. Původně jsem si představovala, že to bude snadné, ale Uličnice se zanic nedala přesvědčit, aby vlezla do kočičí přepravky. Zkusila jsem ji lákat na dobroty, ale marně. Nakonec jsem zavolala na veterinární kliniku. Nabídli mi, ať si přijedu půjčit kovovou klec s padacími dvířky, kterou používají k odchytu divokých zvířat vyžadujících ošetření. Zajela jsem pro klec a postavila ji na verandu. Přitom jsem Uličnici vysvětlovala: "Nesmíš se bát, nikdo ti neublíží, rozumíš? Až se klec zavře, stejně uvidíš ven. A u pana doktora ti neublíží." Asi jsem byla dost naivní, ale věřila jsem, že Uličnice mi rozumí. Sotva jsem do klece položila kousek kuřete, vběhla dovnitř a pružina v mžiku zavřela dvířka. Měla jsem dojem, že tím zpečetila naše přátelství. Dovolila mi, abych jí pomohla. Smířila se s vyhlídkou na nový život, který jsem jí nabízela. Když jsem ji druhý den přivezla z kliniky, teď už v přepravce, vzhlédla ke mně s tak vážným výrazem, jako by mi chtěla povědět něco důležitého. Věděla jsem co. A s úsměvem jsem přikývla.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.