Maltu známe především jako zem rytířů, kteří ve středověku chránili křesťanskou Evropu před rozpínavostí islámu, ale méně už většinou víme o její prehistorii a velkolepých megalitických památkách, které nemají ve světě obdoby. Prakticky po celém ostrově se nacházejí menhiry, dolmeny a megalitické chrámy, starší o celých tisíc let než proslavený anglický Stonehenge (2400 let př. Kr.). Byl to zlatý věk před pěti tisíci lety, kdy mírumilovní stavitelé chrámů uctívali bohyni Matku plodnosti, vytvářeli její sošky a své kamenické a hrnčířské výrobky zdobili pozoruhodnými uměleckými reliéfy. Dodnes však přesně nevíme, jak přemisťovali obrovské kamenné kvádry o váze i několika tun na stavbu svých svatyň. Dva tisíce let před Kristem potom záhadně zmizeli a na jejich místo nastoupili obyvatelé ovlivnění dalšími středomořskými kulturami, mykénskou a římskou.

Jeskyně Ghar Dalam odhaluje prvopočátky

Za poznáním nejstarší minulosti vyrážíme na jihovýchod. Naštěstí jsou po celém ostrově rozesety linky pravidelné autobusové dopravy a cestování kamkoliv není složitým problémem. Nedaleko přístavního města Birzebbuga autobus zastavuje na znamení u místa zvaného Ghar Dalam. Nejprve procházíme muzeem se sbírkou mohutných zvířecích kostí všeho druhu. Ve vitrínách se dají spatřit celé kostry dávno vyhynulých zvířat a vyvěšené obrázky vypráví o tom, jak zvířata vypadala. Jsou tu vystaveny kosterní pozůstatky vzrostlých slonů i hrochů. Najdou se jeleni, medvědi, vlci, lišky, … a dokonce i sloní mládě. Všechna zvířata v těchto místech kdysi žila. V době ledové byla totiž Malta jakýmsi mostem, spojujícím Evropu s Afrikou, kudy zvířata utíkala k jihu za teplem z tvrdých klimatických podmínek severnějších oblastí. S globálním oteplením pak začala stoupat hladina okolního Středozemního moře a zvěř zůstala uvězněna na ostrově. Odkud všechny kosterní pozůstatky, vystavené v muzeu, pocházejí? Na zvídavou otázku odpoví sestup k nedaleké jeskyni. Je dlouhá 144 m a vytvořila ji říčka protékající vápencovým masivem. Mohutné stalaktity zdobí osvětlený prostor plný tajemných zákoutí. Vývěsní tabule hlásá, že zde jako první prováděl výzkumné výkopy v letech 1922 až 1933 paleontolog Giuseppe Despot. Prozkoumal přitom šest kulturních vrstev, nejhlubší z nich obsahovala kosti slonů a hrochů ve stáří 180 000 let. Objevil také dvě kosti, o nichž se domníval, že patří člověku neandrtálskému. Nejsvrchnější vrstva, datovaná 5200 let př. Kr., dokazuje přítomnost člověka, který užíval nářadí a pěstoval domácí zvířata. Další výzkumy pak prokázaly, že první obyvatelé Malty přišli z nedaleké Sicílie. Prostřednictvím pazourku a obsidiánu vytvářeli kamenická díla nejvyšší kvality.

Hagar Qim – místo odpočinku Venuše maltské

Na jižním pobřeží Malty s přímým pohledem na otevřené moře byly kolem roku 3200 př. Kr. postaveny dva megalitické chrámy mimořádné důležitosti a krásy. Hned první z nich Hagar Qim, jehož název se dá přeložit jako "Stojící kameny", vzbuzuje v mé mysli představu o pokoře i nadšení starodávných poutníků. S rozechvěním vstupuji do mohutné stavby vytvořené šesti na sebe navazujícími elipsovitě tvarovanými prostorami. Precizně opracované kamenné kvádry, které k sobě dokonale přiléhají, tu stojí už pět tisíc let. Největší z nich je 61 cm silný, více jak dva a půl metru vysoký a sedm metrů dlouhý. Stejně starý je i kamenný oltář, zdobený tečkovými vrypy a pozoruhodným rostlinným reliéfem. Za ním je pak umístěn blok s ozdobnými spirálami. Kamenné okno umožní pohled do menší místnosti, kterou odborníci označili jako sídlo orákula. Zde se připravovali kněží k mystériím posvátných obřadů. Byly nalezeny stopy po ohni i kosti obětovaných zvířat, volů, prasat a ovcí. Některé z těchto kostí i rohy se vkládaly do kameninových nádob zřejmě jako památka na provedenou oběť. Zvědavé oči návštěvníka mohou pohlédnout i do prostor zřejmě vyhrazených k odpočinku pro přicházející poutníky. Tajemství, kdo byl v těchto místech uctíván a komu byly přinášeny oběti, odhalily archeologické výzkumy, které probíhaly od první poloviny 19. století do začátku 20. století. Už v roce 1839 J. C. Vance z anglické královské společnosti Royal Engineers během dvou krátkých měsíců objevil v Hagar Qim sedm bezhlavých ženských sošek značně kyprých tvarů. Další kamenné postavy spatřily světlo současného světa o sto let později, v roce 1945. Nejkrásnější z nich je známá po celém světě jako Venuše maltská. Za jejím půvabem jsme se vypravili do Národního archeologického muzea v hlavním městě Vallettě. A není nikterak osamělá, vitríny s dalšími ženskými postavami jsou svědectvím o tom, že kult ženské bohyně – matky byl na prehistorické Maltě značně rozšířen.

Mnajdra vysílá energii posvátného prostoru

Kamenný chrám Mnajdra se nachází jen 800 m na západ od Hagar Qim. Jeho počátek se datuje rovněž do roku 3200 př. Kr. Má nádhernou polohu. Snad každý, kdo sem přichází, alespoň na chvíli zamíří svůj pohled na vlnící se modré moře a v něm pustý ostrov Filfla, tvarem připomínající stolovou horu. Vlastní posvátný komplex sestává ze dvou staveb různých úrovní, výše položené a o tři metry nižší svatyně. První je obrácena na jihovýchod, druhá směřuje přímo k východu. Jejich orientace zřejmě nebyla náhodná. Jak ukazuje orientační tabule, při východu slunce v den jarní a podzimní rovnodennosti míří sluneční paprsky, procházející vstupní branou, přímo na obětní oltář v dolní svatyni. Tento oltář je vytvořen masivním kvádrem tři metry dlouhým o šířce jednoho metru, který je podpírán z obou stran dvěma horizontálně vztyčenými bloky. Neodolám a položím svou ruku na kamenný oltář. V momentě vnímám proud chvějivé energie, připomínající brnění, která proudí rukou do mého těla. Dávní stavitelé jistě znali sílu země a místa pro postavení obětních oltářů byla vybírána se znalostí silových energetických polí. V Mnajdře najdeme na stěně i model megalitické chrámové fasády, který vytvořili doboví umělci. Ukazuje se, že většina místností byla zastřešena bloky, kladenými horizontálně na vertikálně vztyčené kvádry. Pouze nádvoří a místa pro zápalné oběti byly otevřeny směrem k obloze. Polokruhové nádvoří je vybaveno nízkými opracovanými kamennými bloky, které snad sloužily jako sedací nábytek. Opět najdeme obdélníková okna a niky, některé zdobené vrypy s tečkovanou dekorací. Nechybí ani místnost orákula. Novodobé výzkumy, které stejně jako v Hagar Qim započal J. C. Vance už v 19. století, vyvrcholily v roce 1910 a probíhají dodnes. Muzeum ve Vallettě vlastní mnohé významné vykopávky. Byly nalezeny velmi rané hrnčířské výrobky, zvířecí kosti včetně slavného "slona z Mnajdry", jehož kostra však pochází z nedaleké jeskyně Maghlaq Cave. Zvláštní kuželovité a válcové předměty připomínající obětiny, které staří Chaldejci vkládali do základů posvátných staveb, i tady zřejmě měly zajistit úspěšné dokončení chrámu i ochranu zvoleného místa. Vykopané artefakty v podobě nemocných částí lidského těla, které přinášeli poutníci s prosbou za jejich uzdravení, evokují některá křesťanská poutní místa, kde i v současnosti najdeme na stěnách vyvěšené zlaté a stříbrné miniatury uzdravených končetin. Člověk užasne nad výrazem lidských proseb a díků, které se po tisíciletí nemění.

Toulám se s mým mužem okolím obou svatyní. Usedáme na chvíli na kamenné podloží voňavých žlutých květů i vzrostlých velkolistých opuncií v závětří vysoké strážní věže. Stojí na stráži, podobná dalším věžím, které jsou rozesety po celém pobřeží ostrova jako součást obranného systému před piráty i vojenským nepřítelem. V kamení nacházíme zbytky vybitých patron i maličká stavení, kam se schovávají místní lovci při "zábavné" střelbě na ptáky za jejich jarního tahu z Afriky do letní domoviny. A s úctou myslíme na dávný čas, kdy obyvatelé Malty byli mírumilovní a neznali nepřítele.

Tarxien uchovává pozůstatky čtyř chrámů

Na půl cesty mezi Vallettou a Birzebbugou leží Tarxien. V nenápadné uličce poblíž autobusové zastávky se skrývá za zdí velké zahrady archeologický poklad. Byly zde nalezeny zbytky čtyř megalitických chrámů. Přitom rozdíl ve stáří odhalených chrámových vrstev je až 1600 let. Nejstarší vrstva je datována 3600 let př. Kr. a nejmladší pochází z doby 2000 let př. Kr. Jásavé slunce připaluje a vysílá své paprsky k bělavým vápencovým kvádrům a člověk neví, zda se mu točí hlava z úpalu, či z údivu nad podivuhodností tvarů, které se tu ukrývají a které vytvářely ruce umělců před několika tisíci lety. Tarxien zůstane v mé paměti díky zachovaným artefaktům. Hned pár kroků po vstupu do areálu stojí v plné kráse kamenné torzo bohyně Matky plodnosti. Je bez hlavy, jen dolní část mohutného mateřského těla v životní velikosti, a přesto jasně naznačuje, co původní obyvatelé Malty ctili. K nejobdivovanějším patří chrám s ojedinělou kruhovou centrální svatyní a šesti nikami, kde uprostřed je umístěna mísa tvarovaná do podoby velkého květu. Vedle pak stojí obří nádoba s řadou dekorativních prvků ve tvaru spirál. Jsou to mimořádné kusy, které posvátnému prostoru dávají nádech místa opravdově vznešeného a slavnostního. Prohlídkový okruh nás přivede k menšímu kamennému oltáři, v jehož blízkosti byl při průzkumných pracích v roce 1915 objeven hliněný džbán s prehistorickou sekyrou. Popojdeme jen o kousek dál, kde pečlivě chráněn tak, aby se nikdo nemohl dotknout, stojí kamenný basreliéf. Je na něm vyobrazena zvířecí samice, snad prasnice, s mnoha bradavkami připravenými nasytit mláďata a nad ní stojí dva rohatí samci, zřejmě býci. Tento pro své stáří ne jasně viditelný výjev měl zřejmě rituální charakter. Zub času pracoval a z chrámů zůstaly mnohde jen rozvaliny. Procházíme a jako by na nás padaly věky. Několik metrů dlouhý, bohužel už přeražený masivní blok a před ním umístěné kamenné koule, které zřejmě sloužily k přemisťování, dávají tušit, jak probíhala a jak těžká byla práce dávných stavitelů.

Hypogeum – podzemní chrám a pohřebiště

Největší maltská historická památka, chráněná UNESCEM, byla objevena náhodou teprve ve 20. století při výkopových pracích na opravě domů běžné zástavby městečka Hal Saflieni. Monument, vytesaný z kamene, vznikl kolem roku 2400 př. Kr. a vzhledem k nalezeným předmětům se soudí, že sloužil k pohřebním účelům, k modlitbám a vzpomínkám na zemřelé. Těžko se hledá ve spletitých starobylých uličkách, kde není řádně označena ani přístupová cesta. Toto podivuhodné pohřebiště je totiž před turisty spíše ukrýváno. Malťané jej považují za národní památku první velikosti. Vstup je omezen na sedmdesát návštěvníků denně, maximálně deset za hodinu a je třeba se předem objednat. Chůze i lidský dech by mohly podle místních památkářů vzácné památce uškodit. Ačkoliv jsme se pokoušeli zajistit vstupenky ještě doma prostřednictvím internetu, návštěva se nepodařila. Za to ve Vallettě v archeologickém muzeu jsme mohli podle libosti obdivovat vystavenou sošku Spící dámy, která byla v hrobce nalezena a která se stala určitým symbolem země. Její kopie, vyvedené v různých velikostech, najdeme na mnoha stáncích se suvenýry. Nic však nenahradí originál, kterým je krásná ženská soška, zbarvená do červena, s kyprými boky a úsměvem na tváři nořící se do spánku.

Ggantija – nejstarší chrám pod otevřeným nebem

Nakonec se vydáváme půl hodinovou plavbou trajektem na ostrov Gozo, náležející k maltskému souostroví, a tedy i k Maltské republice. Obyvatelé tohoto nevelkého ostrova, Gozané, jsou hrdí lidé, nepovažují se za Malťany a říkají o sobě, že jsou vzdělanější a čistotnější než samotní obyvatelé ostrova Malty. Jejich historie sahá také hluboko do minulosti. Za největší prehistorickou památkou jedeme autobusem severně od pomyslného hlavního města Victorie do vesnice jménem Xaghra. Vyvýšenému plató na jejím okraji dominuje komplex dvou na sebe navazujících megalitických chrámů, nazývaných souborně Ggantija. Jsou to kyklopské stavby, mohutné a prastaré. Odhady jejich stáří se různí, některé prameny uvádějí dobu výstavby do roku 3600 př. Kr., jinde se stáří odhaduje až na 7000 let. Průvodkyně říká, že jde o nejstarší chrám pod otevřeným nebem na světě. Několikatunové stavební bloky jsou vyskládány do obvodových stěn až šest metrů vysokých. Místní legenda vypráví, že je sem přinesl na své hlavě obr Sansuna ze vzdáleného místa nazývaného Ta’Cenc. Takže stavba není ani zcela dílem lidských rukou. Kolem stěn i kvádrů vztyčených do podoby oltářních stolů jsou dnes všude ochranná zábradlí s provazy. Nedá se položit ruka na kámen a vyzkoušet jeho sílu. Přesto tu vnímavý člověk cítí úžasnou energii. Ačkoli množství turistů zaplňuje vchod i posvátný prostor uvnitř, podaří se mi poodstoupit a zpovzdálí si vychutnat pohled na masu kamenů, které bývaly chrámem snad ještě v době kamenné. Co poutníků i obyčejných návštěvníků tady prošlo. A kameny stále stojí a vzdorují času i lidem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.