Když jakákoliv inteligence něco tvoří, vytvoří nejprve plán, předobraz tvořeného. Než vznikl velký třesk, než tedy byl stvořen náš vesmír, musel jeho Stvořitel mít předobraz jeho výsledku, smyslu bytí tohoto vesmíru. Z "materiálu" Podstaty světa byl vytvořen v "lůně" Podstaty světa předobraz člověka ve formě ženy a muže. Božský předobraz ženského a mužského principu. Proto existuje vesmír, aby se k tomuto předobrazu vyvíjeli lidští duchové, kdekoliv se ve vesmíru vytvoří podmínka pro život člověka. Všude, kde se ve vesmíru vytvoří podmínky pro život člověka a tamní lidští duchové projeví touhu, aby jim byl dán božský vzor, inkarnují se tyto principy jako projev lásky Podstaty světa k lidským duchům.

Nejprve se vždy inkarnuje ženský princip, v tichosti, jako připravovatelka cesty. Božsky čistý (panenský) ženský duch se inkarnuje do nejčistší ženy na planetě. Zevně se neprojevuje. Jejím úkolem je stát se čistou schránou pro příchod mužského (výkonného) principu, to jest zajistit, aby jeho duše nebyla znečištěna hříchem, to jest myšlením a cítěním rozporným s řádem stvoření. Přes čistou (panenskou) schránu se vtěluje do lidského těla a tím do hmotnosti, místo ducha lidského jiskra (duch) Boží. Zrozuje se Kristus. Jeho úkolem není nikoho přesvědčovat, agitovat, zakládat jakékoliv pozemské říše či církve, ale projít celým životem v těle i v záhrobí bez pochybení v řádu stvoření a ukázat tak těm, kteří jej poznají a chtějí následovat cestu z hmotnosti do věčnosti. Musí lidské duchy, jej následující, naučit prokouknout labyrinty slepých uliček pozemských náboženství a záhrobí, které vytvořili a za pravé cesty vydávají kněží a různí duchovní mistři, kteří ovšem netuší, že pracují ve vibraci Satana. Ten jim objasnil mnohá úžasná tajemství stvoření, mnohé skutečné zákony stvoření, ale toto objasnění ve formě polopravdy zabalil tak, aby nikomu neumožnil překročit práh z hmotnosti do věčnosti.

Vždy a vždy, kdy se v záhrobí přiblíží k hranici věčnosti některý z nejvyspělejších lidských duchů, k tomuto prahu do nebe, jehož Bohem ustanoveným strážcem je Satan (obchází kolem jako řvoucí lev a čeká, koho by uchvátil), lstivě jej zmate a zavede do mechanizmu božích mlýnů. Tento čistý duch se pak po přechodném pobytu v astrálním nebi (dočasném) musí opět vrátit do života, neboli narodit se k novému pokusu (viz Bible: "Až sedmé nebe je věčné.").

Pravý význam označení "Vykupitel"

A tak do příchodu ukazatele Cesty opustili hmotnost pouze jednotliví lidští duchové. Proto je Kristus Vykupitel. Kdo z lidských duchů pozná mezi mnoha "mistry" Vykupitele, pro toho se stává pevným bodem jak za života v těle, tak v záhrobí (astrálním světě). Tento pevný bod je možné lidskou řečí vyjádřit jako chléb Boha. Prakticky nikdo nemá sílu překonat nástrahy strážce prahu – Satana na limitu mezi dočasností a věčností, aniž by se "přidržoval" pevného bodu – vzoru daného Bohem.

Významným znakem Vykupitele musí být i to, že nepoučuje lidi o zákonech hmotného stvoření, nevyjevuje mu nové pravdy, poučky, příkazy Boží, ale výhradně stanovuje metodu, způsob průchodu hmotným a záhrobním stvořením. Detailní a konkrétní situace si musí dotyčný sám řešit na základě výchozích zkušeností a pilnou duchovní prací. Ona metoda pro život v těle a v záhrobí (astrálu) mu umožní prohlédnout Satanovy nástrahy, dorůst v plnohodnotnou duchovní bytost (na úroveň anděla) a překročit práh z hmotnosti do věčnosti.

Tím se Kristus odlišuje od všech duchovních mistrů, kteří dávají poučky, pokyny, rituály, kterými omezují svobodnou vůli člověka a stavějí se do role boha, či jeho zástupce. Tím okamžikem omezují svobodnou vůli lidského ducha, kterou mu dal přímo živý Bůh bez podmínek. Stávají se přestupci vůle Boží! Kdokoliv omezí jakýmkoliv nařízením duchovní svobodu druhého (není myšleno správní nařízení a zákony společnosti), upoutajíce si jiného, je sám spoután Satanem (viz Ježíš: "Nikoho nenazývejte Mistrem, nikoho nenazývejte Otcem, jeden je Mistr a Otec, Otec nebeský!"). Jinými slovy: Kdo spoutá svobodu svědomí jiného, sám je spoután (vyzařováním Satana).

Předpověď příchodu Krista, syna Božího

Jakmile si proroci a vedoucí duchové v národech uvědomili tři základní axiomy stvoření:

• žijeme v nedokonalém (hmotném) světě,

• lidští duchové nejsou schopni po smrti překonat strážce hranice hmotné – duchovní (Satana) bez pomoci,

• Bůh miluje lidi,

stalo se jasným, že je otázkou času, kdy bude z Božské dimenze poskytnuta lidem pomoc. Proroci tuto pomoc přímo viděli jako osobu zrozenou z Panny, jako člověka obnovujícího zakladatele veliké říše (lidské), nebo jako "supermága". Nejdokonaleji jeho roli popsal Platon ústy Sokrata ve svém Podobenství o jeskyni. Ve svém podobenství říká: "Upoutaní lidští duchové (v hmotném těle) jen tu a tam se mohou odpoutat do skutečného světa před jeskyní (mystický vhled) a zachytit podstaty některých dějů, ale pro krátkou dobu pobytu v tomto jiném světě neznají spojitosti a komplexnost existující skutečnosti. Jedině ten, kdo z tohoto pravého světa pochází, zná celou komplexnost a je schopen vyložit pravou podstatu všech člověkem pozorovaných dějů!" Tedy duch z tohoto vyššího světa přicházející – Syn světla.

Toto je nejexaktnější předpověď příchodu řídícího ducha lidstva z duchovní dimenze. Židovští proroci (ale také i perští a indičtí) jeho příchod zachytili v mystických vhledech.

Čím se z principu bude vyznačovat tento "mesiáš"?

• Přinese nový a komplexní pohled na smysl života člověka a na svět

• Nenaruší svobodnou vůli člověka v rozhodování mezi správným a nesprávným (nevnucování ani mocí, ani divy)

• Sám se ani myšlenkou, ani činem neodchýlí od vůle Stvořitele

• Bude jako cizorodý zatakován Satanem prostřednictvím lidí Satanem ovlivněných

• Po této zkoušce se Podstata světa s ním spojí a on se stane věčným úhelným kamenem pro každého lidského ducha ve hmotnosti. Protože bude zakotven v Božském, kdo na něj padne, ten se rozdrtí, na koho padne, toho rozdrtí (slovy proroka).

Pro lidské duchy, putující stvořením, se stane rozhodujícím okamžikem života a smrti (duchovní) jej rozeznat a následovat, a tak se vymanit z řetězu reinkarnací – vejít do věčnosti.

Sedm axiomů poselství Ježíše Nazaretského

• Existující skutečnost (stvoření) se dělí na hmotnou (a s ní spojenou astrální a jemnohmotnou) a duchovní (věčnou, nazývanou nebem).

• Smyslem života lidí na Zemi (ve hmotnosti) je najít cestu do duchovní dimenze (do věčnosti, nebe). Z duchovní dimenze je poslán lidem na pomoc Kristus, syn Boží. On obnoví průchod do věčné říše Boha putujícím lidským duchům a ukončí u těch, kteří jej následují, koloběh zrození.

• Prvním kriteriem pro rozhodování člověka v životě na Zemi je Bůh, Boží vůle (tj. nepřetržitá tvořivost, láska a harmonie). Chce-li člověk, aby jeho duch vstoupil do této dimenze, musí žitím Boží vůle již za života v těle prokázat, že je s touto dimenzí vibračně totožný.

• Chce-li lidský duch odejít za Ježíšem do duchovní dimenze, nesmí se v pozemském životě zatížit dluhy (karmou, poškozením jiných) vůči jiným lidem (tzn. nikoho nepoškodit na těle ani na duchu, finančně ani existenčně)

• Království Boží přijde na Zemi tehdy, až se lidé budou řídit v duchu Boží vůlí a uskuteční jednotu ducha, duše a těla (z hmotných bytostí jedině člověk je řízen duchem a je proto na něm, aby uskutečněním zákonů ducha, Boží vůle, znovuobjevil ráj na Zemi a tak prokázal, že je hoden po odložení těla vstoupit do věčné říše Boha)

• Podstata Božské spravedlnosti je v její relativitě (tzn. že Bůh dává každému člověku to, co on dává Bohu a jeho stvoření)

• Bohoslužba nového zákona je služba vyšších nižším (své nedostatky můžeme splnit Bohu prací pro jiné)

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.