"Člověk se rodí svobodný, ale po celý život je v okovech," vystihl trefně příčinu lidského utrpení francouzský filozof doby osvícenství Jean Jacques Rousseau. A měl pravdu. Duše zrozená v lůně svobody je záhy uvržena do žaláře citových a hmotných tužeb, do hluboké černé kobky, kam stěží pronikne sluneční paprsek, kde se svítání nijak neliší od soumraku a kde ve dne v noci znějí chodbou těžké kroky žalářníka střežícího bedlivě svou oběť. Žalářníka nad jiné krutého, jenž je ochoten riskovat život za lidské utrpení, lstivého a úskočného despotu – tyrana, jímž je naše ego.

Připoutanost k věcem

Většina lidí v západním světě ztotožňuje svůj úspěch s kvalitou a množstvím věcí, které vlastní. Činíli tak, odvozují svou lidskou hodnotu z vlastnění věcí. V důsledku toho trpí, nemají-li jejich dostatečné množství. Zapomínají však na to, že se pomalu a jistě stávají svými věcmi. Názor, že "bez majetku nemám žádnou hodnotu", vede k neustálé honbě za dalšími statky. Snaha vlastnit stále více věcí přivádí člověka postupně k poznání, že svůj život nemůže naplnit zvnějšku. Tento názor mu brání uvědomit si, že je celou bytostí, že už nic dalšího nepotřebuje. Vede jej k tomu, aby neustále hromadil nové věci a srovnával to s tím, co mají jiní. Brání mu to v tom, aby se díval do očí a srdcí druhých, protože se musí zabývat jejich peněženkami.

Připoutanost k druhým lidem

Tohle je jedna z nejsvízelnějších závislostí, která nám přinese nejvíce utrpení, pokud ji nepřekonáme. Je jistě krásné a povznášející někoho milovat. Není však dobré se k někomu poutat natolik, aby nás jeho nepřítomnost v našem životě ochromovala. V takových vztazích dáváme moc nad sebou druhému, a to vede vždy k utrpení. Všechny lidské vztahy mohou být šťastnější z pozice indiferentnosti. To znamená milovat druhé a dovolovat jim, aby se sami rozhodovali, i když se nám jejich rozhodnutí nemusí líbit. Znamená to mít dostatek sebedůvěry, abychom se necítili ohroženi, když chování druhých neodpovídá našemu očekávání. V milostných vztazích jde o to, abychom druhého milovali tak, že zapomeneme na své vlastní potřeby, a milovali ho takového, jaký je. Ve vztazích k dětem to znamená, že si neustále uvědomujeme, že naše děti jdou svou vlastní cestou a že nebudou žít tak, jak bychom si přáli, že jim budeme radit, učit je být soběstačnými a neustále jim dávat najevo, že je milujeme, i když se zrovna nechovají přesně podle našich představ. Indiferentnost v lidských vztazích není nedostatek zájmu. Znamená to, že nám prospěch našich blízkých leží na srdci do takové míry, že je nekritizujeme a chováme se k nim s láskou, místo abychom se snažili je ovládat. Člověk, který se chová tímto způsobem, se vyhne všemu zbytečnému utrpení, jež většina lidí prožívá ve svých vztazích k druhým.

Připoutanost k minulosti

Jedním způsobem, jak odstranit utrpení, je naučit se být indiferentní k minulosti a k tradicím. Podívejme se na všechny lidi, kteří bojují ve válkách po celém světě, a uvidíme, že trpí a umírají ve jménu tradice. Tito lidé jsou přesvědčeni, že musí věřit v to, v co věřili jejich předkové. Mnoho takových válek mezi různými etnickými skupinami trvá již tisíce let a nezmění-li se způsob myšlení, budou tyto války pokračovat donekonečna. Lidé v těchto společnostech nedokáží myslet nezávisle. Jsme připoutáni k minulosti, když se na základě svých přesvědčení snažíme říkat druhým, jak by se měli rozhodovat. Jak se budeme vzdělávat, jaké zaměstnání si vybereme, jaké budeme mít přátele, jaké budeme nosit šaty, to vše je často určováno naší připoutaností k tradicím, jež jsou tak mocné, že je lze ignorovat jen za cenu toho, že budeme vyloučeni z rodiny a ze společnosti. "Jsi to a to," říkají naši rodiče. "Tady ses narodil a nemáš na vybranou." Takový postoj je cizí osvícené duši.

Připoutanost k fyzickému tělu

Věříme-li, že jsme jen svým tělem, budeme celý život trpět. Vrásky, ztráta vlasů, slábnutí zraku a všechny ostatní tělesné změny v nás vyvolají pocit utrpení v přímé závislosti na naší připoutanosti k neměnné představě, kterou o sobě máme. Připoutanost k našemu fyzickému tělu jako prostředku uspokojení vede k přehnanému zájmu o tělesný vzhled. Je to připoutanost k obalu, která nám brání v poznání, že naše tělo je jen přechodnou materiální formou, v níž žijeme. Jestliže se zabýváme převážně vnějším vzhledem, stěží si uvědomíme, že naší podstatou je nehmotnost, jež v nás přebývá. Připoutat se k vlastnímu tělu znamená připoutat se k utrpení a nechtít se jej zbavit. Indiferentnost k tělu není nezájem o fyzickou dokonalost. Naopak téměř vždycky vede k tomu, že lépe pečujeme o materiální schránku, která obsahuje naši duši. Sám doktor Dyer zjistil, že o sebe pečuje lépe od té doby, co se přestal zajímat o svůj vzhled. Dnes se proto může dívat na své stárnoucí tělo, aniž má pocit, že jeho existence, jeho Já chátrá. Své tělo má rád a váží si jej, ale neztotožňuje se se svým materiálním Já. "Jsem ve svém těle, ale nejsem jím, a to mi pomáhá být ve svém těle mnohem účinněji, než když jsem se s ním ztotožňoval," říká.

Připoutanost k vlastním názorům

"Mít pravdu" lze považovat za smrtelnou "západní chorobu". Téměř každý je připoután ke své myšlence a snaží se usvědčit druhé z omylu. Zřídkakdy slyšíme někoho říci: "V tom máte pravdu. Budu o tom přemýšlet." Naše snaha mít vždycky pravdu vede k utrpení, neboť znemožňuje komunikaci. Nemůžeme-li komunikovat, budeme ve svých vztazích k druhým trpět. Lidé nechtějí, abychom jim říkali, jak mají myslet, a už vůbec nemají rádi, říkáme-li jim, že se mýlí, když s námi nesouhlasí. Každou myšlenku, kterou pokládáme za pravdivou, považuje milion jiných lidí za mylnou. Snažíme-li se někomu dokázat, že se mýlí, to jediné, co uděláme, je, že definujeme sami sebe. Náš postoj ho pravděpodobně jen utvrdí v jeho názoru. Chceme-li být indiferentní, musíme si uvědomit, že dichotomie pravdy proti nepravdě jsou lidským výmyslem. Pravda existuje nezávisle na člověku. Vesmír je prostě takový, jaký je, řídí se zákony, které jsme definovali, ale není závislý na našich názorech. Samozřejmě je dobré mít pevné názory, ale jakmile se k nim připoutáme a definujeme sami sebe, zavíráme se možnosti slyšet i jiná stanoviska. Tato připoutanost k myšlenkám tvoří historii lidské bytosti a je příčinou nespočetných válek od počátku historie. F. Scott Fitzgerald řekl: "Známkou prvotřídní inteligence je schopnost chápat dvě protikladné myšlenky zároveň, a přesto si zachovat schopnost jednat. Člověk by měl být schopen vidět, že situace je beznadějná, a přesto se snažit zlepšit ji." Tohle skutečně znamená být indiferentní – připustit dva opačné názory a vidět krásu takového postoje.

Připoutanost k penězům

Být indiferentní k penězům je velmi obtížné – na penězích obecně není nic špatného a pracovat pro peníze je součástí moderního života. Nicméně je to důležité, chceme-li se autenticky rozhodovat. Není tajemstvím, že lidé, kteří dělají to, co mají rádi, mají dostatek peněz. Tito lidé udržují peníze v oběhu, místo aby je hromadili. Indiferentnost zde tedy znamená soustředit se na to, co máme rádi, a nechat peníze přijít, aniž se jimi příliš zabýváme. Máme-li pocit, že musíme mít peníze, abychom byli šťastní a úspěšní, pak jsme k penězům připoutaní. A jejich nedostatek nás bude nutit soustředit se na to, abychom je získali, místo abychom žili v přítomnosti a dělali to, co máme rádi. Jelikož naše současná situace je výsledkem toho, čemu věříme, můžeme chtít změnit své postoje, jestliže nám dobře neslouží, pokud jde o peníze. Zeptejme se sami sebe: "Přinesly mi peníze takové uspokojení, jaké jsem věřil, že mi přinesou?" Jestliže je odpověď negativní a jestliže nejsme schopni změnit své názory, zkoumejme, k čemu se vážou. Dobrým způsobem, jak na to přijít, je meditace. Zeptejme se svého vnitřního Já, aby nám ukázalo, k čemu jsme připoutaní. Nemusí to být připoutanost k penězům a jistě také není, jsme-li nespokojení, přestože peníze máme. Analogickou situací je věřit, že máme hlad, najíst se, a přesto mít hlad i po jídle. Víra, že jídlo je řešením, vytváří připoutanost k jídlu, která nikdy hlad neuspokojí. Jsme-li k něčemu obsesivně připoutáni a raději bychom nebyli, protože nás to neuspokojuje, měli bychom prozkoumat, co naše připoutanost symbolizuje.

Připoutanost k myšlence vítězit

Touha vítězit je v naší společnosti zlozvykem; a dokud máme potřebu vítězit, budeme trpět. Známkou osvícení v této oblasti je schopnost být k této potřebě indiferentní. Dobrým indikátorem našeho charakteru je reakce na prohru. Co jsme skutečně ztratili, má-li náš protivník víc bodů a "zvítězí"? Naprosto nic! Prostě jsme prohráli hru. Dívat se na vítězství jako na výsledek pravidel stanovených druhými je dobrý způsob jak hrát a neupínat se na výsledek. Vítězství nebo porážku lze považovat za další pravidlo, s nímž můžeme a nemusíme souhlasit. Paradoxní je, že čím indiferentnější jsme k výsledku hry, tím pravděpodobnější je, že zvítězíme. Jinými slovy čím méně jsme soustředěni na vítězství, tím větší máme šanci. Vynikající sportovci se nesnaží zvítězit. Tito lidé dávají hře volný průběh. Sportovní soutěže jsou pro ně spíš meditací než zápasem. Tito lidé jsou v souladu se svým tělem a myslí.

Chceme-li zvítězit za každou cenu, naše výkonnost klesá. Znervózníme a nakonec porazíme sami sebe. Jsme-li vnitřně vyrovnaní, naše tělo funguje nejlépe. To je podstatou indiferentnosti. Přestaňme považovat vítězství za důležité. Dovolme si prostě být a v souladu s tělem a myslí plně prožívejme to, co děláme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.