Lednová odpoledne nemusíme blíže identifikovat, protože leden je vesměs měsíc plný chladu, zmrzlé vody, větru a marného vyhlížení jara. Kdo nemusí ven, raději zůstane doma, listuje ve fotoalbech, čte knížky, pije grog a baští mastná jídla. Zimní realita ale překvapivě přinesla do našeho domečku teplo i jasno už tento nevlídný lednový měsíc.

Abych nezdržovala gradaci příběhu, který nejde nevyprávět, představím jeho účastníky. Hlavní chalupář – můj muž, dobře vypadající pracující důchodce, moje pětasedmdesáti kilová maličkost, rovněž "prduch", fenka Kessy, rodokmenem z Afriky, hodně stará, ale bez výjimky denně rozmazlovaná výroky svého pána "princezno moje jasná", nevychovatelný maltézský teriér Kuba ve věku 56ti člověčích let, který si nás už vychoval k obrazu svému, a kocour Sam, líný a rozšafný po páníčkovi, oba vždy nakrmeni, když si řeknou, přesto by je pro obezitu nezavřeli (jak nespravedlivé).

To ráno bylo oknem vidět, jak je dobře, že máme střechu nad hlavou, vítr cloumal stromy a v komíně hučelo tak moc, že jsme si netroufli zatopit v krbu. U pravé strany jídelního stolku seděli dva ze čtyřnohých obyvatel (vlevo se servírují vločky a ovoce, tak tam sedím jen já sama), páníček se nechal chvíli přemlouvat vůní kávy, než zasedl k velké radosti zvířátek vpravo, ale Kuba ležel neznámo proč před lednicí, natažený jak Špagetka se zaraženým vrčícím čumákem v jediné škvíře pod linkou. Marně jsme ho přemlouvali na gáblík, nezabraly ani piškotky. Řekla jsem si, že i zvířata mají své dny, a v klidu jsem si nabrala první dávku vloček s javorovým sirupem, když zahřměla zvuková rána poskládána ze štěkotu, svištění drápů na dřevě, pískotu a do zatím tušeného obrazu se přimotala chlupatá koule s velkýma vytřeštěnýma očima a nabobtnalým ocasem. Bez slov mi spadla brada i lžíce, ale jen do chvíle, než jsem zjistila příčinu toho blázince. Nevěřila jsem svým očím, kolem linky svištěla pištící myš a kocour Sam – po dopadu na zem zcela nepochopitelně běžel na opačnou stranu než myš. Slyšela jsem se, jak řvu: "Same k noze!" ale ten už nasadil křídla a plachtil do bezpečí prvního patra. Kessinka zkrabatila čelo víc než obvykle a jen zírala, teriér Kuba řval jak pavián, přepnul na zimní pohon, začoudilo se z dřevěné podlahy, jak zabral na všechny čtyři, a i přes velké úsilí hnán pudem a vztekem se jeho útok na vetřelce tvářil jako scéna ze zpomaleného filmu. Když náš statečný psík zkoordinoval touhu s technickými možnostmi a konečně zabral, skončil bezpečný kus obýváku a Kuba zahučel pod nízkou polici. Že přistál natvrdo, museli slyšet i sousedi, kteří se chystají přistěhovat až v březnu. Koukala mu jen bílá prdelka a za to, co předváděl, by se nemuseli stydět všichni kocouři světa až na našeho darmožrouta Sama, který pozoroval litý boj se znechuceným výrazem a z bezpečné vzdálenosti. V hloubi duše jsem se styděla za to, že jsem se přistihla, jak fandím myšce, ale… Kuba nikdy a v ničem neprohrává. Groteska tematicky přešla v drama, které jsem ukončila pohřbem myšky, odměnou statečného lovce a výchovným monologem směrem k darmožroutovi v kožichu, který buď někde potratil geny divoké kočky z matčiny strany, nebo se osm let přetvařoval. Zmoženi zážitkem jsme si dali druhé kolo snídaně, zvířátka se už ve třech dostavila k pravé straně stolu a…TICHO.

Ten blázinec vystrašil vichřici natolik, že z našeho komína utekla. Po dobré snídani jsem šla napsat inzerát. " Máte doma myši? Půjčíme vám živou pastičku."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2009.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.