Jak jsem se již zmínila v prvním díle, každodenní praxe s reiki mi přinesla mnoho nádherných a jedinečných zážitků. Zcela okouzlena jsem začala objevovat dosud nepoznaný svět jemných energií a občas se doslova opájela úžasnými možnostmi, které reiki člověku přináší. Mé nadšení však bylo poněkud předčasné. Reiki je totiž během na dlouhou trať, jak kdysi trefně poznamenal ing. Petr Chmelík, s nímž jsem připravovala rozhovor pro Phoenix. Ten, kdo si myslí, že má tuto energii pevně v rukou, dříve či později zjistí, jak velmi se mýlil. Nehledě na to, že chceme-li, aby nám reiki skutečně pomáhala, musíme začít s prací nejdříve sami na sobě.

Ne nadarmo stojí tento tradiční přírodní systém léčení na několika zásadních etických principech, jež mají člověka naučit, jak žít v míru – se sebou samým i ve společnosti druhých. Zde teprve začíná skutečná cesta reiki. Udělat první krok však bývá mnohdy velmi obtížné…

Poté, co jsem absolvovala první stupeň zasvěcení, doslova jsem propadla kouzlu reiki. Nebylo dne, a někdy ani hodiny, abych nevyzkoušela něco z toho, co tato nádherná energie umí. Manžela jsem zbavovala stresu a napětí, když se večer unavený vracel z práce, s dětmi jsem úspěšně překonávala období chřipkových epidemií, přítelkyni jsem pomáhala odstranit neblahé důsledky hormonální léčby… Žasla jsem nad úžasným efektem, jenž s sebou reiki přinášela, a postupně jsem nabývala přesvědčení, že mám v rukou jedinečnou univerzální sílu, s níž dokážu téměř cokoliv. Tento můj postoj, který již tehdy začal vykazovat neklamné známky duchovní disharmonie, se ještě více upevnil poté, co jsem absolvovala druhý stupeň zasvěcení, kde jsem se naučila používat symboly pro mentální léčení, zvýšení síly a terapii na dálku.

Kde zůstala pokora?

Energie proudila mýma rukama a já stále více propadala pocitu vlastní výjimečnosti. Pryč byla pokora a tichý úžas, s nímž jsem poprvé odjížděla od svého učitele. Pryč byla odevzdanost, s níž každý léčitel přistupuje k těm, kterým pomáhá, při vědomí, že nad ním existuje mnohem vyšší moc, jejíž záměry nejsou občas v souladu s naším vlastním chtěním. Na nic z toho jsem tehdy nemyslela. Mé nové schopnosti mne zcela pohltily. Takže jsem si ani nestačila všimnout, že čím horlivěji se snažím, tím více se vzdaluji základním principům reiki. Principům, jejichž společným jmenovatelem je nezbytná podmínka, aby se člověk vyrovnal vždy nejprve sám se sebou. Dnes již vidím, že jsem všechna tato pravidla trestuhodně porušovala. Nebyl v tom však žádný zlý úmysl. Pouze jsem chtěla jít vlastní cestou a začala jsem z opačného konce. Byla jsem velmi naivní, když jsem si myslela, že změním sebe tím, že změním okolní svět… Připomeňme si nyní pro úplnost pět základních principů reiki.

Pět základních pilířů

Dnes se nezlob – v tomto prvním principu leží ohnisko naší vnitřní rovnováhy, našeho vztahu k sobě samému. Neměli bychom se přestávat sebekriticky pozorovat ve všech situacích svého každodenního života. Obvykle zjistíme, že příčina každé zloby a hněvu tkví v nás samotných, ačkoli z nich rádi viníme ty ostatní. Když totiž svalíme vinu na někoho druhého, zachováme si čistý štít. V extrémních případech dokonce projektujeme své vlastní chyby do druhých, jenom abychom je nemuseli spatřit sami na sobě. Je to pohodlná cesta, jak procházet životem, aniž bychom byli zatíženi jakoukoli vinou. Nachází se však v příkrém rozporu s naším vývojem. Tento problém dokážeme překonat pouze čestnou a sebekritickou úvahou a dosáhnout tak vlády nad svým já.

Dnes buď vděčný – toto pravidlo by nám mělo pomoci prověřit naše vztahy s okolím. Mělo by nás upozornit, že sobeckou vůlí nedosáhneme žádného cíle. K tomu je nutný harmonický vztah mezi námi, druhými lidmi a okolním děním. Podstatný je zde vnitřní postoj, nazývaný vděčnost. Často vyžadujeme od druhých, aby nám byli vděční. Jak často se však setkáváme s lidmi, kterým dlužíme poděkování my sami a ani na to nepomyslíme? Měli bychom se držet Senekova rčení: "Odměnou za správné jednání je to, že smělo být vykonáno."

Dnes neměj starosti – většina našich starostí se týká naší budoucnosti a zapomínáme při nich na přítomnost. Zejména v minulosti však neustále nacházíme důvody k tomu, abychom si právě dnes dělali starosti, i když z minulosti se již nedá nic odestát. Avšak s tímto přístupem nebudeme moci změnit v přítomnosti, a proto nemůžeme nastavit výhybku pro zítřek. Proto je mnohem lepší pokoušet se činit v přítomnosti to nejlepší z možného a současně se učit z minulých chyb.

Dnes poctivě pracuj – prací je zde myšlena seberealizace, práce na sobě samém. Jedná se především o naše chování během každodenního života, kdy registrujeme své chyby a následně na nich pracujeme, abychom je již nikdy neopakovali.

Dnes buď vlídný vůči všemu živému – zdvořilost a slušnost by měla být ctěna každým člověkem, bez ohledu na jeho postavení. Často se však stává, že zdvořilé chování je namířeno pouze "směrem vzhůru". Člověk by však měl být zdvořilý vůči každému. Pokud se cvičíme ve zdvořilosti, jejímiž symboly jsou pozdrav, prosba a poděkování, můžeme překonat svou vztahovačnost, zvítězit nad svým egem a řešit všechny problémy bez použití násilí.

V divokém kole karmy

Aniž bych blíže zkoumala tyto etické principy, natož pak ověřovala je v praxi, používala jsem reiki stále častěji, mnohdy i ze sobeckých důvodů, které jsem maskovala údajným prospěchem celku. Kupodivu to stále fungovalo. Anebo snad právě proto? Jak jsem si později uvědomila, kdosi nade mnou měl v plánu dovést mě až téměř na vrchol mé vlastní zaslepenosti, již jsem mylně pokládala za úspěšné završení dosavadních snah. Pád, který nutně následoval, byl tím prudší a bolestnější, a já byla znovu na začátku, navíc s pocitem bezradnosti a hořkého zklamání… Ale to již opět předbíhám. Po nějaké době jsem se rozhodla přistoupit k mistrovské zkoušce. Myslím, že můj učitel dobře věděl, že ještě nenastal ten správný čas, ale záměrně mě nechal, abych si sama na sobě vyzkoušela, jaké to je, poučit se z vlastních chyb. Již několik dní po závěrečném zasvěcení mě přepadl neklamný pocit, že něco není v pořádku. Je velmi obtížné popsat to slovy, ale měla jsem dojem, jako by přirozený chod událostí náhle nabral nebezpečnou rychlost. V následujícím období se v mém životě odehrálo tolik nejrůznějších věcí, jako by nešlo o dva roky, ale nejmíň dvacet let.

Ty jsi já a já jsem ty

Změny se dostavily takříkajíc na všech frontách a týkaly se v prvé řadě mého vnitřního života. Nevybavena potřebným etickým základem jsem často až zděšeně přihlížela tomu, jak se změnilo mé vnímání skutečnosti a jak náhle vidím věci, které jsem dříve neviděla, nebo o nich dokonce neměla ani ponětí. Bylo již pozdě, když jsem začínala tušit, jak nesmírnou citlivostí vůči všemu dobrému i zlému mě reiki tak nečekaně obdařila, a co to bude znamenat pro můj soukromý život. Veškeré dění kolem jsem vnímala jakoby skrze sebe samu. Když jsem potkala někoho, kdo se radoval, usmíval se a byl šťastný, celé mé tělo se naplnilo krásnou zářivou energií, jež mnou pulzovala v tak mohutných vlnách, že se mi pokaždé málem podlomila kolena. Po tvářích mi stékaly slzy radosti a já nebyla s to nijak ovládnout své duševní rozpoložení, a to přesto, že jsem dotyčného nikdy předtím neviděla. To platilo i v opačném případě, což bylo ovšem mnohem horší. Jakákoli nespravedlnost, násilí, ale i slovní hrubost či neomalenost mne dováděly k záchvatům nezvladatelné lítosti. Na některé z událostí jsem byla nucena myslet ještě dlouho poté a bolest, kterou jsem v takových chvílích cítila, byla mojí vlastní bolestí. Nevím, jak se to vůbec mohlo stát, ale prožívala jsem totéž, co druzí, jako bychom ani nebyli dva různí lidé, ale jedno tělo, jedna duše.

Lekce nad jiné cenná

V následujícím roce jsem prožila tolik vnitřních osudových zvratů jako jiní během dlouhých časových období. Změnila jsem několikrát žebříček hodnot i svůj životní styl, a to vždy zcela od základu, opustila jsem přátele, s nimiž jsem byla v kontaktu dlouhá léta, své manželství jsem vehnala do vážných partnerských krizí, prodělala jsem pár velmi nepříjemných zdravotních problémů, včetně vleklých depresí, ztratila jsem víru v život i v sama sebe a opět jsem ji nalezla. Přes veškerou beznaděj a apatii, jež mne stále více stahovaly k temnotám, jsem poslední zbytky sil soustředila na svět jemných energií – své strážné anděly, archanděly a další bytosti světla, kteří vstoupili do mého života právě včas a zabránili tomu, aby skončil totálním krachem. Byla to velmi tvrdá lekce. Stačilo málo a mohla jsem ztratit téměř všechno. Díky těmto událostem jsem konečně porozuměla svému životu a získala pevnou představu o tom, jak ho mám co nejlépe prožít. Dnes již vím, že ke šťastnému životu neodmyslitelně patří vděčnost, pokora, víra a láska. Když občas pohlížím zpět, zas a znovu si říkám, že je to až neuvěřitelné. Stačí tak "málo", jen změnit úhel pohledu, a z pekla je to rázem pouhý krůček do ráje… Pětice životních pravidel je však naším věrným průvodcem na této cestě. I malá Dorothy z knihy "Čaroděj ze země Oz" má své průvodce na cestách kouzelnou zemí: ptačího strašáka, plecháče a ustrašeného lva. Během jejich společného putování se ukázalo, že každý v sobě již předem nesl to, co si nejvíc přál: inteligenci, soucit a odvahu. Podobně nám také principy reiki ukazují, že v sobě již dávno nosíme člověka, jímž bychom se chtěli jednou stát; a snad pomohou tomuto člověku na světlo Boží… Aby se to podařilo, přeji nejen sobě, ale i všem, kteří se rozhodli kráčet touto cestou poznání. A na adresu onoho rozhořčeného pisatele si dovoluji vzkázat následující: Reiki není násilím. Násilím je potlačovat lidskou přirozenost, pramenící z božské prapodstaty, popírat ji a držet spoutanou v okovech vlastní nevědomosti. Reiki mi mnohé vzala, ale nijak mi tím neublížila, neboť nic z toho jsem ve skutečnosti nikdy nepotřebovala. A co víc, ona prázdná místa vyplnila dary neskonalé krásy – láskou, pokorou a čistotou srdce. A za to jí budu nadosmrti vděčná…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.