V rádiu lékař hovořil o tom, jak je složité zvládnout virus HIV. Když totiž lékaři vyvinou protilátku a k viru se s ní přiblíží, ten místo aby působením léku zanikl, během vteřiny zmutuje do mnoha dalších podob. A lékaři jsou zase na začátku. Starý lék je k ničemu, práce týmu přišla během chvíle v niveč a oni vymýšlejí a zkoumají znovu. Nyní už se nezaměřují na původní vir, ale na jeho nově zmutované podoby. A když se k nim s novým lékem přiblíží, stane se to samé: mutant se zase změní a lék je opět k ničemu. Je to zvláštní, k čemu věda došla? Vir se nějak "chová", má vlastnost pomocí níž se snaží uniknout před zničením… A zatím se mu to daří.

Lékaři jdou na léčení vědeckou cestou a došli k určitým závěrům. Vyplývá snad ze slov lékaře to, že jsme vůči některým nemocem bezbranní? Musíme čekat např. na pandemii chřipky, která zaútočí právě pomocí mutantů virů (chřipky současné) a my si s ní neporadíme? Dostalo se lidstvo do slepé uličky? Věda a technika je úžasná záležitost. To, co se stalo např. u nás v medicíně za posledních sto let, to se rovná přímo zázraku. Lékařská věda se dostala do závratných výšin… Do takových, až se nám z toho tají dech. A přesto jsme stále proti některým nemocem bezmocní. Existuje tedy cesta ke zdraví? A jestli ano, tak kde je? Zvykli jsme si věřit vědě. Proč ne, bylo by to v pořádku, kdyby nám skutečně uměla odpovědět na všechno. Potom bychom si s ní během celého svého života vystačili. Ale proč vir mutuje? Je chytrý, záludný, vypočítavý, předvídavý? A nebo nemá cenu mu přisuzovat lidské postoje? Co když hmota má své vlastnosti a mezi ně patří snaha přežít? Takže: lékařská věda došla do bodu, kdy se seznámila s vlastností hmoty. Tu si skrze vir jasně uvědomila a bude dobré ji vzít na vědomí. A tou vlastností je: vir se snaží přežít.

"Mutující" ego

Podobnou vlastnost jako vir má naše ego: taky se snaží přežít. Ego nám - stejně jako mutující vir – stále dokola předkládá další úlohy k řešení. A nedá pokoj, dokud nedojdeme k postupům ideálním... Ego "útočí" a přelévá se z jedné podoby do druhé, volí ty nejskrytější postupy dotírání, jaké by nás ani ve snu nenapadly… A to vše s jediným cílem: dovést nás do dokonalosti přímo Boží. Nedá pokoj, nikdy neustane ve svém snažení, dokud předloženou učební látku řádně nezvládneme. (To samé dělá mutující vir lékařům). Vědci k určité zákonitosti došli ve svých laboratořích, my v běžném životě. Skrze výzkumy vědců si můžeme uvědomit, že existuje určitý mechanizmus v našich lidských životech, kdy se hmota (energie) nějak chová. Lékař hovořil na základě hledání léku proti mutujícímu viru o principu, který má platnost nejenom ve vědecké rovině. Přesněji, vědci i my ostatní jsme došli ke stejnému konci, k identickému poznání: platí určité zákonitosti a s těmi nic nenaděláme. Můžeme maximálně konstatovat, že je tomu tak. Vědci nedonutí vir HIV, aby nejednal jak jedná a my nedonutíme ego, aby samo ustoupilo do pozadí a "neotravovalo nám život". Abych to řekla ještě srozumitelněji: vědcům i nám (pokud se neposuneme z trojrozměrného chápání světa) se bude stále něčeho nedostávat. A dál se pohneme jedině tehdy, když si ve svých úvahách a následných činech pootevřeme vrátka, odložíme trojrozměrný svět jako vrchol možného a postoupíme ve svém chápání dál.

Filozofie života

Skutečně je tomu tak, že ve světě platí určité zákonitosti? Třeba že nedobro se kroutí před naším smysluplným počínáním jako hádě a za každou cenu se snaží přežít? Že nám připravuje nekonečné nástrahy a my musíme mobilizovat všechny, i ty dosud nejutajenější pozitivní síly, a opět a opět se situaci snažit napravit? Objevila věda vlastnost viru, který místo toho, aby vyklidil pole působnosti, tak se "staví na zadní", zmutuje si a během vteřinky vytvoří tolik dalších podob, až to přivádí do úzkých i takovou veličinu, jakou je současná medicína? Tak je medicína úžasná, anebo není? Ovšem že je! Nad jejími objevy se nám tají dech. Věda sebe dovedla na vrchol trojrozměrného světa a možná stojí před rozhodnutím, zda rozšíří svoji úžasnost i do dimenzí dalších. Celé lidstvo došlo na vysoký stupeň poznání, to ano. A třeba budeme mít odvahu si přiznat, že na vyléčení všeho to nestačí. Co bude dál, když zůstaneme v trojrozměrném kruhu? Nestal se nám pastí? To můžeme nyní jen odhadovat. Teď na tom ještě nejsme tak zle a stále to ještě jakž takž jde. Světem se nešíří pandemie tak, že by nás osobně či naše děti ohrožovala. Ostatně ochrana proti viru HIV je triviální a vysoce účinná (a navíc etická): stačí být svému partnerovi věrný. A bavíme se stále ještě o projevech nemoci na hmotném těle člověka, anebo věrnost-nevěra do medicíny nepatří? Jde už spíš o hlubší náhled na život? Je etika záležitost filozofická? A do kdy budeme tyto dvě věci: vědu a filozofii života – od sebe oddělovat? Co když mutující vir podléhá principu vědeckému i filozofickému zároveň? A nepotřebuje lékařská věda ke kroku dál právě díl filozofie, který by začlenila do vědeckého bádání?

Pátý rozměr života

Co pojmenoval lékař v rádiu, když hovořil o mutujícím viru, to je bod, ve kterém jsem před lety začínala. Žila jsem ponořena v trojrozměrném světě a nenacházela jsem potřebné odpovědi. Situacím jsem nerozuměla. Snažila jsem se ze všech sil život zvládnout, to ano. Ale nic se mi nedařilo pořádně: vztahy s lidmi bolely, byla jsem přetížena prací, opakovaně nemocná. O spokojenosti ve smyslu vnitřní pohody a radosti nemohla být ani řeč. Jestliže lékař hovořil o námaze laborantů, která bohužel nevedla ke kýženým výsledkům, já jsem na tom byla podobně: nesmírně hodně jsem pracovala, ale vyřešení věcí nepřicházelo. Lékař nerozumí, proč se tak vir chová. Ani já jsem tenkrát životu nerozuměla. Do bodu, kdy životu nerozumíme, si tu a tam dojdeme každý. A usilujeme o nalezení cesty dál. Začátek Života s velkým "Ž", naše první inkarnace, to je vydělení kapky z moře a naskočení do života ve hmotě. V bodě "A" začínáme žít v trojrozměrném světě. Naše tělo je trojrozměrné a potřebuje trojrozměrné věci: něco musíme jíst, do něčeho se obléknout, někde bydlet. Všichni začínáme svůj vývoj tak, že se staráme o své přežití ve hmotě (o naše fungování v trojrozměrném světě). Věci hlubší se nám odhalují právě skrze uvědomování si viditelné hmoty. Duchovno se začíná probouzet od zemitých záležitostí – válec, v němž se nacházíme, se produchovňuje odspodu – od země. První, co se na světě učíme, je zvládnutí trojrozměrného světa.

Nikomu není dovoleno stagnovat

Pokročení k širším souvislostem – od "hmoťáka" k člověku duchovnímu, to nenastane samo. Musíme se o ně přičinit – a naše námaha nebude malá. Důležité však je vědět, jakým směrem se dát. Když řeknu, že pátá dimenze se ukrývá v srdci, mnozí z toho nebudou moc chytří. Tak to řeknu konkrétněji: Až si nebudeme myslet, že bod, do kterého jsme teď došli, je vrcholem a budeme ochotni vstřebat i něco z informací dalších, odložíme svou pýchu stranou. Začneme se nalaďovat na své nitro, poodhrneme oponu, za kterou se skrývá dimenze další.

Pro lékaře to znamená netrvat jen na poznatcích vědy a otevřít se informacím dalším. U mě byl obratem kurz, na němž jsem se naučila odpouštět – odpouštěla jsem všechno, všem, i sobě denně po tři měsíce (a odpouštím dodnes). Tím jsem začala překračovat svůj stín. Dalším neméně důležitým bodem bylo uvádění nových poznatků do praxe: dávala jsem si do pořádku vztahy, zdraví, práci. A do třetice byl zlomem okamžik, kdy jsem zvládla šok způsobený informací o mém dalším působení. Jako bych dostala ránu palicí, když mě napadlo: "Napíšeš knihy na pomoc lidstvu…" Byla to ta nejabsurdnější věc, která mě potkala. A já jsem před ní neuhnula: překonala jsem strach i stud, úkol jsem přijala a pracuji na něm. Nikdo nevíme, co je tu pro nás na světě nachystáno, jaký úkol máme vykonat. Ale stagnovat nesmíme. Můžeme se chvíli rozhlížet, ale ne moc dlouho. Pak je třeba se rozhodnout, vykročit a jít. A tento mechanizmus platí pro jednotlivce, pro skupiny lidí (též pro lékaře) i pro celé lidstvo. A cestou máme sbírat zkušenosti: prociťovat si vše srdcem, vyhodnocovat probíhající záležitosti rozumem a provádět smysluplné závěry. Z nich musí plynout řádné činy. Postup se nezdá být těžký, když je zapsaný slovy na kusu papíru. Teď už jen zbývá uvést vše do každodenní praxe. Stagnace není dovolena nikomu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.