Napadlo vás někdy, že nemoc jako medicínská jednotka vlastně neexistuje? Že je to jen smyšlenka uměle vytvořená a pojmenovaná lékařskými kapacitami pro snadnější orientaci ve skupinách nepříjemných symptomů, kterými jsme občas na svém těle i duchu trápeni? Že sami vnímáme jen nepříjemné pocity, které velí k ulehnutí a změně životního režimu, ale tu skutečnou nemoc nám teprve naimplantují odborníci po absolvování všech nutných vyšetření a dle jejich výsledků? Asi jste dosud takto neuvažovali.

Ano, ačkoliv se to zdá být absurdní, je to skutečně tak. Bolí nás v krku, ale lékař řekne, že máme třeba angínu. Teče nám z nosu, ale máme katar horních cest dýchacích. Kašleme, ale dle lékařů můžeme mít celou řadu chorob, které se s kašlem váží. Dostaneme-li nálepku, tedy nějakou šikovnou diagnózu, bereme ji jako své dítě. Hýčkáme ji, přivlastňujeme si ji, chodíme do lékárny pro důvěrně známé krabičky léků, které zabydlujeme ve svém nočním stolku. Nemoc je naším souputníkem, kamarádem, a protože jsme závislí na všem možném, navazujeme s diagnózou také vztah závislý. Plně se s ní ztotožňujeme. Ve společnosti svých vrstevníků se s ní chlubíme, předháníme se v informacích o kvalitě léků a srovnáváme přístup lékařů k naší maličkosti. Běda, jestli neprojeví patřičnou úctu k našim potížím a zanedbá naše symptomy, pak se odvděčíme přechodem k jinému odborníkovi, který s námi bude umět lépe manipulovat a vnutí nám snadněji krásnější krabičku s léky od konkurenční firmy...takto podporujeme jak počet klasických lékařů, lékáren, farmaceutických firem a zneškodňujeme svoje svobodné myšlení. A nejen to, provádíme mnohem víc. Neustále v sobě živíme myšlenku nemoci, posilujeme ji v aurickém obalu, vlastně ji utváříme a přivádíme v život. Lékaři za nic nemohou, tak jako my jim věříme vše, tak i oni jsou nuceni věřit svým učitelům a řídit se nastudovanými vědomostmi. Je to vlastně řetězová reakce hypnoticky implantovaných myšlenek od vědeckých kapacit po terénní lékaře, do jejichž rukou vkládají vděční a důvěřiví pacienti své skutečné zdraví. Jestli se vám zdá, že poněkud přeháním, vězte, že tomu tak není. Ale pozor, nenabádám k totální revoltě, odmítání všeho, co je nám i dobrého v ordinacích předkládáno. Jen se snažím upozornit, že nemoc je dobré přijmout z důvodu sžití se se změnou reality, pokud to stav těla nezbytně potřebuje, ale současně se neztotožňovat s informacemi, které se na latinské slovo váží a ponechávat si určitý myšlenkový odstup. K těm informacím patří např. prognóza a dobře víte, že když se řekne třeba rakovina, tak si mnohý pacient začne dávat stranou na funus. Že to tak nemusí dopadnout, je nabíledni, ale jak to překonat? Pokud se to zadaří, pak v sobě nezahubíte schopnost sebeléčení, která je nám všem dána, ale se kterou se ne každý umí přátelit.

Pokusím se vám přiblížit celý proces onemocnění svým osobním příkladem

Již dávno, jako mladé slečně se mi zvětšily uzliny na krku. Nijak mne to netrápilo, sportovala jsem, chystala se na závody a o bouličkách na krku jsem si myslela něco ve smyslu, jak přišlo, tak odejde. Cítila jsem se zcela dobře. Ale to bych nesměla mít otce lékaře, který byl jiného názoru. Nechal mi odebrat krev do laboratoře a preventivně mi zakázal jakoukoliv fyzickou námahu, čemuž jsem se bouřila. Po několika dnech po odběru u nás zazvonil telefon. Otec vyslechl zprávu s vážnou tváří a po skončení hovoru temně pravil, že jsem vážně nemocná, musím do nemocnice, žádná aktivita a hlavně přísná dieta. Mne jako když hrom bací a v tu ránu jsem pocítila proměnu svého těla k horšímu. Bolest v krku, únava, nevolnost, zimnice. Během několika málo minut nastoupily všechny příznaky, které se váží k diagnostice infekční mononukleózy. Tento zážitek se mi vtiskl hluboko do vědomí, netuše, že se s ním někdy pochlubím. Dnes z toho usuzuji, že v akašické kronice je již každý termín nabalen s příslušnými informacemi do ranečku a při vyřčení diagnózy se takový informační raneček přímo vcucne k člověku, který je na to nachystán. V mém případě mne nachystal vlastní tatínek lékař. Vím, že to zní utopicky, ale jsem o tom přesvědčena. Celá řada chronických chorob je udržována čistě mentálně opakováním diagnózy, prognózy, mentálním pěstováním všech slovíček, které se k příslušné nemoci váží.

Kdo ještě stále nerozumí, tomu bych ráda doporučila dnes velmi populární film CoMyJenVíme!? Placičky DVD s tímto filmem by měly být k dostání v obchodech s podobným zbožím. Jde o americký dokumentárně-hraný film se vstupy fyziků, lékařů, duchovních myslitelů. Všichni se svorně snaží divákovi předložit důkazy o tom, že naše chování, a tedy zdraví souvisí s myšlenkovým světem.

Myšlenky a vzorce chování

Negativní i pozitivní chování vytvořily v mozku četné spoje mezi nervovými buňkami. Toto spojení je podstatou paměti vzorců chování, které jsme učením, tedy i výchovou, vytvořili. Jakmile některý vzorec chování přestaneme opakovat, přiživovat myšlenkami, neurony se od sebe odpojí. To je cesta k přerušení různých závislostí, člověk však musí chtít. To je princip práce na sobě, zde nutno projevit silnou vůli, negovat negativní myšlení v sobě. A tentýž princip se váže i k nemocím. Když člověk na sobě nezačne pracovat v důsledku neznalostí a zůstane závislý jen na informacích zvnějšku, které přebírá bez zpracování a třídění, vlastně pod vlivem hypnózy a manipulace, vytvoří si nový druh závislosti – na nemoci a k autoritě v bílém plášti. Nenabádám k neposlušnosti v ordinaci, k úplné ignoraci doporučení, ale k jinému způsobu myšlení s uvědoměním si souvislostí, za kterých k nemoci došlo a k neztotožňování se s nemocí. Též nepropadat smutku i depresím.

Vrátíme se k filmu

Jestliže volíme setrvání na závislosti a stále ji myšlenkově podporujeme, tak současně s upevňováním vazeb mezi nervovými buňkami jsou po podnětu produkovány látky tzv. neurotransmittery, což jsou nervové působky, které se napojují na odpovídající chlívečky na povrchu buněk příslušných orgánů těla, kterým říkáme receptory. Každý působek má své chlívečky, do kterých zapadá jako klíč do zámku. A poté se rozběhnou kaskádovité reakce, vedoucí v cílovém orgánu, např. žaludku, až k nemoci. Trpí-li někdo stresem ze své tchýně, následkem čehož ho při setkání tlačí žaludek s pocitem balvanu, tak pokud s tím něco neudělá a nezmění své myšlení, může se dopracovat až k žaludečnímu vředu. To je jeden způsob negativního závislého myšlení, jiný způsob je, jestliže jsme závislí na černé kávě a přitom nám není po jejím pozření od žaludku nejlíp, přesto se nedokážeme od ní odpoutat. To je druhý způsob závislosti.

Nebo vzpomínky – vybavíme-li si dnes již na onom světě odpočívající tchýni a přitom nás ten žaludek také začne bolet, tedy jsme neodpustili, závislost – zde vztah tchyně versus náš žaludek, jsme nevyřešili a způsobili jsme si nepříjemný zdravotní následek.

Podobně můžeme vystopovat závislosti na jiných nemocech. Jen se zamyslete. Říkáte například, že jste přechodně ulehli a odpočali jste si, protože vás přepadlo bolení hlavy, krku, teplota a únava? Nebo rovnou škatulkujete: Dostala jsem chřipku, svou občasnou angínu, housera nebo.. ten můj diabetes se tak špatně hlídá...a jsme u jádra věci. Pokud se ztotožňujete plně s nemocí jako součástí sebe sama, pak podporujete v mozku ty spoje, které tomu odpovídají a spouštějí reakci. Pokud se díváte na symptomy s určitým nadhledem a neztotožňujete se, pak máte velkou šanci vyléčit každou akutní potíž bez následků, bez přechodu do chronického stadia, nestanete se trvalými konzumenty produktů farmakologického průmyslu.

Ke změně myšlení a chování přispívá i vaše okolí. Budete-li upřednostňovat společnost, ve kterých se probírají jen nemoci, léky a podporuje se sebelítost, zakotvujete se opět v bludném kruhu utrpení s dalšími chroniky. K životu bude patřit jen to, co si ve svých myšlenkách utvoříte a též, co si necháte či nenecháte namluvit od druhých.

Na závěr bych připomněla dnes již slavného Japonce Masaru Emota a jeho fotografie ledových vloček vody vzniklých v různých prostředích. Harmonické prostředí – a naše myšlenky jsou také prostředím pro tělo – tvoří harmonické ledové krystalky. Pro naše tělo to znamená tvoření harmonického prostředí bez bloků k plynulému proudění energií. Neladné vnější prostředí včetně negativních slov, hudby či zvuků tvoří nepohledné shluky bez řádu – chaos. A nemoc je vlastně důsledkem chaosu. Pozitivní myšlenky jsou tedy klíčem jak svou tělesnou vodu zharmonizovat, a tak vrátit tělu zdraví.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2009.