V den manželčiných padesátých narozenin nás v noci probudila vlastní postel, která se zběsile otřásala. Dooley, náš osmnáctiletý trpasličí jezevčík, který spával mezi námi, se zmítal v silných křečích. Honem jsme se rozjeli na veterinární kliniku s nepřetržitým provozem a čekali na nevyhnutelnou zprávu, která nám zlomí srdce. I když té noci nezemřel, jeho staré unavené tělo už nemělo sílu vzdorovat o mnoho déle. Za pár dní se silným sedativem v žilách mi náš pejsek naposledy usnul přímo v náruči.

Moje manželka Patricia dostala Dooleye jako štěňátko, když její dva synové byli ještě malí. O pět let později jsem jim do života vstoupil já. Vyrůstal jsem v rodině, kde byla vždycky spousta mazlíčků, ale Patricia se za "pejskaře" nikdy nepovažovala. Po pravdě, ostatní psi manželku dost znervózňovali, takže když jsem po Dooleyově smrti navrhl, že bychom si mohli vzít jiného psa, odpověděla, že na to kývne jedině v případě, když přistoupím na jisté podmínky. Za prvé, nebudeme jednat narychlo. Kdybychom Dooleye nahradili příliš brzy, byla by to neúcta k jeho památce. Za druhé, měli bychom si vybrat malé štěně, protože starší pes by v sobě mohl mít skrytou agresivitu a možná by neposlouchal. A za třetí, vybereme si takovou rasu, která v dospělosti nebude vážit víc než deset kilo. Rozhodli jsme se, že s hledáním začneme zhruba na výročí naší svatby, jako vzájemný dárek. Stále jsem si však uvědomoval, že to Patricia dělá víc kvůli mně než kvůli sobě.

Všiml jsem si ho hned při naší první návštěvě psího útulku. Byl hned v prvním kotci napravo, dospělý labrador, jenž nevzrušeně pozoroval to řádění kolem sebe. Kožich měl černý jako noc, takže ve špatně osvětleném kotci za mřížemi se skoro ztrácel. Zachytil jsem jeho pohled, ale honem jsem se odvrátil. Pes byl příliš starý a velký, než aby se vešel do našich domluvených parametrů. Po krátké návštěvě a po prohlídce mladších zvířat jsme s manželkou odešli z útulku sice bez pejska, ale slíbili jsme, že se brzy vrátíme. Uběhl více než týden, když jsme měli na záznamníku vzkaz od správkyně psího útulku, že mají nové přírůstky. Hned druhý den večer jsme tam zašli, ale naše pátraní po dokonalém štěněti opět vyšlo naprázdno. Užuž jsme chtěli odejít, když jsem si opět všiml psa, který se mi líbil už minule. Stál v kotci a pozoroval nás s nadějí a tichou důstojností. Zastavil jsem se a obrátil se ke své ženě. Nepochyboval jsem, jakou reakci můžu očekávat, ale stejně jsem to zkusil: "Co říkáš tomuhle chlapíkovi?" O pár minut později jsme se s Patricii ocitli o samotě ve vedlejší místnosti a čekali na setkání s černým labradorem. Nedokázal jsem se vzpamatovat s překvapením, že Patricia skutečně souhlasila, že se zblízka podívá na psa pětkrát většího, než býval miláček Dooley. Otevřely se dveře a dovnitř nakoukla chlupatá černá hlava. Labrador zaváhal, podíval se nejdříve na mě a pak na manželku. A jako by tušil, koho z nás si musí získat, zamířil rovnou k Patricii a položil jí krásnou hlavu do klína. Ohromeně jsem sledoval, jak se moje žena v mžiku zamilovala. Nikdy nezapomenu na výraz soucitu v její tváři a na touhu a jistotu v hlase, když se ke mně obrátila se slovy: "Toho psa chci!" Exley patří do naší rodiny už celé čtyři roky. Stále nedokážu uvěřit, že tohle něžné, milující a oddané zvíře vyhnal někdo na ulici. Měli jsme štěstí, že si psa nevybral nikdo jiný. Moje manželka si je jistá, že nám pomohla vyšší moc. Věří, že toho večera nás doprovázel Dooleyův duch, postrčil toho velkého psa naším směrem a kdovíjak si našel způsob dát nám na srozuměnou, že právě tohle je pro nás ideální společník.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.