Kdo v dětství nechoval psa, kočku, králíka, či aspoň andulku, křečka nebo malou želvičku? Všichni příležitostní chovatelé za čas zjistili, že i ta nejmenší zvířecí bytost vlastní duši se schopností navázat s lidským protějškem citový kontakt. Pochopili, že se andulka těší z našeho příchodu radostným zpíváním, křeček pištěním, pes štěkotem, skákáním a plazením a že všechny malé bytosti mají strach, že budou o svůj citový vztah k nám někým či něčím připraveni.

Už víme, že kočka umí čekat celé hodiny v nesmírně nepohodlné pozici na plotě, dokud se někdo z rodiny nevrátí domů, aby se mu láskyplně otřela o nohy. Naši zvířecí kamarádi nás mají rádi, třebaže si to při naší zpupné hře na pána tvorstva mnohdy ani nezasloužíme. Vždyť i ti, kteří svoje zvířecí přátele milují, někdy nechápou, že jim ubližují, když například vlečou žíznivého psa po rozpáleném asfaltu, když ho uvazují na sluníčku nebo ho stresují hloupými povely, křikem a bitím, když ho zavřou nevyvenčeného v bytě třeba na deset hodin, případně když ho nechají čtrnáct dnů umírat steskem v takzvaném zvířecím hotelu. Jak se tito lidé mohou radovat ze své dovolené, která je vykoupena nesmírným duševním utrpením na nich závislého zvířecího tvora? Kdo dal člověku právo myslet si, že jeho vlastní trápení jsou význačnější než muka zvířecí, a to jen proto, že zůstávají nevyslovena?

Zvířata mají obdobné city jako člověk

Fakt, že zvířata mají tytéž či obdobné city jako člověk, byl už rovněž mnohokrát experimentálně prokázán, takže ti, kteří zvířata trápí a mučí, kdo s nimi provádějí experimenty kvůli novým kosmetickým či farmaceutickým přípravkům, se z hlediska věčnosti a zákonitostí veškerenstva dopouštějí stejných zločinů, jakých se například dopouštěli nacisté ve vyhlazovacích táborech. Miliony zvířat, jež skončily svůj život v bezvýchodném utrpení za zdmi kosmetických ústavů, nemohou o hanebném holocaustu podat svědectví, které by posoudil nestranný mezinárodní tribunál, nicméně jména viníků, kteří způsobili utrpení zvířat, zůstanou nepochybně zapsána někde mezi hvězdami.

Každé provinění na zvířeti je dříve čí později potrestáno

Ne všechny zločiny a provinění proti zvířatům však hladce projdou, což prokázali zajímavými experimenty i význační světoví badatelé. Ti totiž potvrdili, že osudy lidí, kteří se jakýmkoli způsobem proviňovali na zvířatech, jsou často tímto proviněním jistým způsobem negativně poznamenávány. Dr. Franz Koch z Norimberku si dal v roce 1991 práci a prostřednictvím informací získaných od obchodníků se zvířaty zjistil, že ty děti, které si nejprve prosadily nákup zvířecího tvora a posléze se ho jako nepohodlné či okoukané hračky zbavily, jsou dvakrát až třikrát častěji nemocné než děti, které o svoje zvířecí kamarády příkladně pečují.

Francouz René-Nicolas Michaud zase v roce 1989 doložil, že vážné nehody s bolestivým zraněním utrpí pětkrát častěji lidé, kteří jsou náchylní dopouštět se ukrutností na zvířatech. Dr.Michaud předpokládá, že sklon člověka k páchání ukrutností se často ukájí na zvířatech s ohledem na nízkou trestní postižitelnost takového chování. "Není vyloučeno, že by se stejných ukrutností dopouštěli i na svých lidských bližních, pokud by neměli obavy z razantnějších trestních důsledků," uzavírá Michaud. Z Michaudova výzkumu tedy vyplývá nezvratný fakt, že všichni, kdo se obecně dopouštějí ukrutností, jsou svým osudem častěji trestáni i tím, že jsou sami sebou, nebo vnějšími okolnostmi vmanévrováni do situací, které nezvládnou a které pro ně končí nehodou, často s bolestivými následky.

Negativní stránka "psích hotelů"

Brit Thomas-Henry Howard zjistil, že ze tří set padesáti majitelů psů, kteří svoje zvířecí miláčky umístili během svých dovolených v letech 1990-93 do takzvaných psích hotelů, jich tři sta dvacet pět zpětně charakterizovalo svoji dovolenou jako nevydařenou, přičemž příčinných faktorů této nespokojenosti bylo uvedeno několik desítek, takže ani faktorová analýza mezi nimi nenalezla soulad.

Nelze samozřejmě jednoznačně posoudit, jestli subjektivní pocit nevydařené dovolené způsobilo jen špatné svědomí majitelů psů, stesk pána po zvířeti, anebo dokonce stesk zvířete po pánovi, který by nějak byl přenesen éterem. Nicméně kdo z nás může prožít šťastnou dovolenou bez milovaného člověka, jehož nechá nedobrovolně kdesi citově strádat, anebo když jsme my sami byli opuštěni milovaným člověkem, který se na dovolenou vydal zcela chladnokrevně bez nás? City zvířecí i lidské jsou totiž stejně silné a nezůstávají uzavřeny jen v nitru trpícího, což prokázal tentýž T. H. Howard při analýze případů šesti psů, kteří zemřeli steskem po svých majitelích, když ti cestovali po světě a svoje psy dočasně "odložili" do psích hotelů. Howard totiž zjistil, že lidští cestovatelé prožívali v okamžiku smrti svých zvířat, od nichž byli vzdáleni stovky nebo i tisíce kilometrů, nenadálá a nesmírně silná citová pohnutí, jejichž příčinu si nedokázali nijak vysvětlit. Zvířata umírala v citovém šoku a v přesvědčení, že je pán opustil, a energie tohoto citu se pak nějakým způsobem, avšak nesmírně působivě, přenesla ke konkrétnímu adresátu.

Ilustrativní příběh

V roce 1954 dosáhl pan Maršálek z Blanska jednatřiceti let a tehdy se mu narodil prvorozený syn. Po jeho narození se však pro otce vytvořila v jistém smyslu velice ošemetná situace. Pan Maršálek totiž vlastnil německého ovčáka Rexe, který byl chován celá léta ve velikém čtyřpokojovém bytě, kde svou věrnou přítulností oblažoval soužití mladých manželů. Paní Maršálkové však kdosi namluvil, že novorozeně by mohlo být vážně ohroženo žárlivostí už nemladého psa na přírůstek v rodině, jemuž by byla jistě dávána citová přednost. "Psi jsou strašlivě žárliví," tvrdila ona informátorka. Mladá maminka se poplašila a rezolutně požádala manžela, aby se psa nějakým způsobem zbavil, vždyť to byl on, kdo si ho do manželství přivedl ještě z mládeneckého života. Panu Maršálkovi bylo sice psa líto, ale dlouho neprotestoval, připadlo mu v té chvíli, že rodinné štěstí je cennější než náklonnost zvířete a náklonnost ke zvířeti, takže Rexe odvezl ke svému známému do Pardubic, který měl velkou zahradu a potřeboval psa na hlídání. Rex se však se zradou Maršálkových a se ztrátou předchozích pánů jen tak nesmířil a nejenom že své nové působiště nehlídal, ale málem tam pošel tesknotou. Celý měsíc ležel v garáži s čumákem na předních packách a bylo mu lhostejné přátelské nadbíhání i domlouvání nového pána. Měl totiž věrnost v krvi a nedokázal pochopit, že by se na něm jeho milovaný pán dokázal tak provinit. Nakonec se ale těsně před smrtí vzchopil, rezignoval na zhrzenou lásku a ještě několik dalších let svému novému majiteli sloužil. A pan Maršálek? Samozřejmě na svého psa občas, ale stále řidčeji s výčitkami svědomí vzpomínal. Nepříjemný pocit vždy zaplašil argumentem o nezbytnosti svého činu i dodatkem, že Rex nakonec prožil ještě několik let příjemného života. Nikdy mu však nepřišlo na mysl, že by snad měl někdy za bezcitnost ke svému největšímu životnímu příteli zaplatit. "Je to jenom pes," zněla mu v uších dávná slova jeho manželky, následována ozvěnou myšlenky jeho svědomí: "A my jsme bohužel jen lidé, nic víc..."

Příběh má pokračování: Když pan Maršálek odešel v roce 1983 do penze, pořídil si po málem třiceti letech dalšího psího kamaráda, hrubosrstého jezevčíka Wolfíka. Nádherné inteligentní zvíře svého pána milovalo a ten mu jeho lásku vrchovatou měrou oplácel. Rozuměli si na slovo, ve všem si vyhověli, jeden za druhého by položil život. Paní Maršálková sice na nového manželova společníka žárlila, ale co mohla dělat? Manžel projevoval vůči psovi tytéž city, které před třiceti lety patřily jen jí. Pán a pes spolu trávili celé dny na procházkách v lesích a vraceli se domů vždy ve výtečné kondici a skvělé náladě. Pětkrát za den, vždy na hodinu, byl jezevčík vyváděn na venčení a navíc ještě absolvoval s pánem ony dopolední a odpolední špacíry po nedalekých lučinách a lesích. Pán se stával zčásti psem a pes částečně člověkem. "Do podoby psů jsou zaklety ty nejcennější vesmírné bytosti," říkával pan Maršálek s oblibou. "Já jsem ve srovnání se svým zvířetem pouhý mravní a citový zmetek..."

Kynologové opravdu často tvrdí, že vnímavý pán, s nímž pes tráví veškerý svůj čas, přebírá po čase od psa ty nejlepší vlastnosti. A pes? Ten si pánových nectností odpočátku velkoryse nevšímá.

V listopadu 1989 však jezevčíka Wolfíka poplašila při odchodu z domova nízko přelétávající helikoptéra. Uskočil tak nešťastně do vozovky, že ho přímo před pánovýma očima přejel nákladní vůz. Wolfík na místě zahynul, stačil se sotva rozloučit úpěnlivým pohledem, který se navždy zaryl do pánova nitra. Citový náraz, který pan Maršálek utrpěl v okamžiku nehody, byl tak silný, že se z něho už nikdy nevzpamatoval. Přestal nadobro vycházet z domova, posedával v křesle před zapnutou televizí, ale pořád "viděl" jen pohled svého umírajícího přítele. Vyčítal si, že ho nevyvedl z domu na vodítku, jak to obvykle dělával, čímž zavinil jeho smrt.

Nechápal toto nezvyklé opomenutí a za nějakou dobu v něm začal vidět zákonitost, kterou sám sebe krutě potrestal za nějaké předchozí provinění. Výčitky svědomí mu nedávaly spát a oživily se rovněž vzpomínky na vlčáka Rexe, kterého se před pětatřiceti lety tak bezohledně zbavil a jehož city ze sebe tenkrát setřásl se stejnou ledabylostí jako kapky vody z deštníku.

Už za necelých šest týdnů po Wolfíkově smrti byl pan Maršálek stižen srdeční mrtvicí a v dubnu 1990 zemřel. Ztráta psího kamaráda jej však ještě předtím postihla citově daleko více než předchozí úmrtí příbuzných, protože nejvřeleji milujeme ty, s nimiž směňujeme svoje intenzivní city každodenně. Každou hodinou, každou vteřinou, byť třebas jen hlubokým a oddaným pohledem očí, láskyplným dotykem či citovým strádáním ze sebekratšího odloučení.

Žádná naše vina se ve světě neztratí

Pohlédneme-li na život a smrt pana Maršálka ze zorného úhlu příčiny a účinku, z hlediska provinění a odplaty, jednoduše řečeno užasneme nad neodvratitelností osudu. V mládí způsobil svou citovou bezohledností málem smrt svého prvního psího přítele. O třicet pět let později jej neznámá spravedlnost potrestala za někdejší provinění na Rexovi náhlou smrtí jezevčíka Wolfíka. Také z tohoto případu můžeme odvodit obecnou zákonitost, že se totiž žádná naše vina ve světě neztratí a že osud vždy dohlédne na to, abychom si důkladně připomněli své předchozí omyly, za něž jsme pak nuceni někdy i s mnohaletým odstupem zaplatit.

Čím kdo zachází, tím také schází, říká se už po celé věky a nejsou tím myšleny jenom meč, pistole nebo příliš dobré bydlo, jež nakonec sprovodí ze světa například kardiaka, ale rovněž emoce, pokud se s nimi nezachází, jak si zaslouží. Ani menší citové provinění totiž nikdy nevymizí z hlubin našeho nitra, třebaže jsme už na ně "zapomněli". Připomene se nám třeba až ve chvíli, kdy jsme takzvaně za vodou, kdy už chceme být mravní a čestní, protože opaku už nemáme zapotřebí, kdy už myslíme, že jsme svůj život vyhráli a že od nynějška budeme žít šťastně a spokojeně až do smrti.

Děti starající se o psy mají lepší studijní výsledky a jsou citově vyrovnané

R. R. Williams zjistil při výzkumu uskutečněném na amerických středních školách v roce 1979, že žáci, kteří se od útlého věku starali o psa, mají lepší studijní výsledky a jsou citově stabilizovanější než jejich vrstevníci, kteří psa nevlastnili či jej měli teprve krátce. Williams nevysvětlil, zda lepší studijní výsledky a citová stabilita vznikly následkem péče o čtyřnohého přítele, anebo zda inteligentnější a citově vyspělejší děti pociťují větší nutkání o psa pečovat. Zda tedy šlo o potřebu, která se proměnila v konkrétní čin. Williams šel však ještě jiným výzkumným směrem, analyzoval totiž zejména osobnostní vlastnosti sto osmi školáků, kteří ve škále hodnocení svého vztahu ke zvířatům zaškrtli při odpovědi možnost: velmi negativní vztah. Vesměs se jednalo o děti agresivnější, citově rozjitřené, méně inteligentní, s absencí pozitivních hodnot, jež obvykle umožňují lépe obstát v praktickém dospělém životě, o děti se sklonem k sebepoškozování a k sebedestrukci. Tyto děti postrádaly navíc schopnost empatie, neměly rády svoje vrstevníky, svoje bližní a tudíž ani samy sebe. Kdo však nalezne hlubší citový vztah ke zvířeti, napsal Williams, ten má zároveň raději sám sebe i svoje bližní.

Všichni jsme určitě viděli některý z filmů o zvířatech, jichž ale nejspíš nebude nikdy dost, příběh, v němž se milované a milující zvíře člověku ztratí, nesmírně tragicky a srdceryvně se s ním míjí, aby se v nádherném happyendu pán a zvířecí miláček nakonec znovu setkali. Život sám ale zná stejně jímavé a někdy dokonce daleko zajímavější případy, jež navíc svědčí o metafyzické schopnosti zvířat. Uveďme si autentický příběh:

Počátkem září 1990 byl v Jizerských horách, na okraji obce Bedřichov, nalezen vyčerpaný a zbědovaný pes se zlomenou packou, asi čtyřletý dobře stavěný jezevčík. Nepochybně patřil onomu německému turistovi, který koncem srpna svého přítele celé čtyři dny intenzivně hledal v okolí Šámalovy chaty. Pes se svým pánem zprvu držel krok, ale poté se kamsi zaběhl a víc se neobjevil. Německý turista zkoušel všechno možné i nemožné, aby svého kamaráda nalezl, jenomže se mu to nepodařilo ani po čtyřech dnech, které kvůli psovi strávil v Jizerkách navíc, když se nemohl smířit se ztrátou čtyřnohého miláčka. Rekreant z Kolína nad Rýnem nechal tedy na Šámalově chatě svoji adresu, telefonní číslo a nezapomněl uvést ani jméno ztraceného psa, přičemž slíbil vyplatit za nalezení svého Rolfa pět set marek odměny.

Vyčerpaného, žíznivého, hladového a fyzicky zcela zdecimovaného psa se zlomenou přední nohou objevili na louce před bedřichovskou Lesní chatou manželé Kočvarovi z Liberce. Ti se na místě nijak nepoptávali po případném majiteli, nalezence naložili do svého vozu a odvezli ho do Liberce. Psa si nechali asi měsíc doma a dostali ho za pomoci veterináře z nejhoršího. Když už jezevčík mohl chodit po všech čtyřech, přinesli jej do psího útulku ve státním veterinárním ústavu. Ani tady nikdo netušil, že pes, který neměl na obojku žádnou identifikační známku, náleží zmíněnému německému turistovi, protože ten svoje upozornění nesměroval do Liberce, ale jen zaměstnancům Šámalovy chaty. Kočvarovi si psa neponechali zejména kvůli nabyté jistotě, že pes zřejmě nesmírně miluje svého ztraceného pána, protože nebyl s to k nim citově přilnout a stále nesmírně tesknil.

Poté byl psí nalezenec po skončení povinné karantény darován jakési paní Votrubové, která bydlela v malém rodinném domku pod Ještědem. Jezevčík si na ni zvykl a měl ji vcelku rád, dobře spolu vycházeli a tolerovali se. Ani paní Votrubová však nikdy neztratila dojem, že pes nemůže překlenout citový šok, který prožil po ztrátě svého původního pána. Od paní Votrubové dostal jméno Blesk, protože byl rychlým a spolehlivým hlídačem, na jehož služby se nová majitelka mohla naprosto spolehnout.

Blesk za více než osm měsíců neučinil nikdy ani jediný pokus opustit zahrádku u domku paní Votrubové, neutekl, ani když zapomněla zavřít branku nebo jej nechala vyrazit samotného do okolí. V noci z 5. na 6. srpna 1991 však Blesk ze zahrady paní Votrubové zmizel. S nesmírnou vytrvalostí se podhrabal pod zinkovým pletivem plotu a utekl. Nevrátil se během dne ani další den, takže bylo jisté, že nešlo jen o pouhé volání divočiny, při němž by se pes vydal za nějakou neodolatelnou psí slečnou. Paní Votrubová si tedy poplakala v přesvědčení, že svého Bleska už zřejmě nikdy neuvidí.

Devátého srpna však před domkem paní Votrubové zastavil vůz s německou poznávací značkou. Seděl v něm nám už známý německý turista a jeho věrný pes Rolf, jehož paní Votrubová identifikovala jako svého Bleska. Blesk se však vzpíral opustit kabinu automobilu, aby snad nebyl znovu povinně angažován coby pouhý hlídač domku paní Votrubové v libereckém Horním Hanychově, když mu předtím celá léta patřil pohodlný byt v Kolíně nad Rýnem a náležela mu věčná láska jeho milovaného pána Stefana Kliera.

Herr Klier tedy poděkoval paní Votrubové osobně, daroval jí pět set marek a omluvil se za Rolfovu nechuť rozloučit se s ní.

Jakým způsobem však k nečekanému shledání Rolfa a jeho milovaného německého pána došlo? V noci z 5. na 6. srpna, asi o jedné hodině ranní, se Stefan Klier probudil z tvrdého spánku ve svém kolínském bytě. Snil totiž právě o tom, že jej pes volá, že ho prosí, aby se pro něho do Čech ještě jednou vrátil. Klier nikdy nebral svoje sny na lehkou váhu. Navíc si byl zcela jist, že jeho pes někde v Čechách žije, a nic na tom neměnil ani fakt, že ho při svých opakovaných pátracích pokusech v říjnu, v listopadu ani v dubnu nenašel. Klierův soused, známý kolínský senzibil, který se živil věštěním pomocí takzvaného siderického kyvadélka, mu navíc dvakrát potvrdil, že Rolf žije, že však ještě nenastala ta správná "konstelace", aby se pán se psem shledali, že pan Klier musí počkat, až se v jeho mysli objeví přesvědčivý pokyn vyzývající ho k osudovému shledání.

Onen signál se tedy dostavil v podobě živého snění a v následném přerušení tvrdého spánku. Stefan Klier si tím byl zcela jist, takže už neváhal ani okamžik. Připravil se na cestu, ještě nad ránem usedl do vozu a vydal se směrem k českým hranicím. Okolo třetí hodiny odpoledne dne 6. srpna zaparkoval svůj automobil vedle Šámalovy chaty a poté se vydal pěšky po asfaltové silnici k Bedřichovu, kde svého psa už téměř před rokem ztratil z očí. Šel pomalu a rozhlížel se po okolním lesním porostu. Nespěchal, protože netrpělivost by rozhodně nepřispěla k očekávanému shledání. Klier totiž ani na chvíli nepochyboval o tom, že tentokrát svého psa nalezne. Poslouchal, zda na lesních pěšinách nezaslechne zvuk, jenž by nasvědčoval pohybu běžícího zvířete. Přece jen však nemohl uvěřit vlastním očím, když svého Rolfa uviděl běžet přímo proti sobě po asfaltové silnici. Pes měl za sebou málem dvacetikilometrové putování, přesto však ještě absolvoval nekončící výbuchy radosti, než konečně spočinul v pánově náruči a nechal se donést do bezpečí Klierova automobilu.

Dr. Franz Koch z Norimberka, specialista na výzkum mimosmyslového vnímání zvířat, si je zcela jistý, že to byl pes Rolf, kdo prostřednictvím svého podvědomí vyslal psychoenergetický signál, který vyvolal v pánově spící mysli jak konkrétní snění, tak následné prudké probuzení a posléze i rozhodnutí okamžitě odcestovat na místo příštího osudového setkání.

"Samozřejmě, že došlo, muselo totiž dojít, ještě k další mimosmyslové interakci mezi pánem a jeho psem," tvrdil Koch při setkání s autorem této knihy v Liberci v červenci 1997. "Rovněž pes si musel být zcela jist, že se jeho pán už vydal, či se právě vydává k místu jejich příštího shledání. Tuto informaci psovi bud’ mimosmyslově přenesl jeho pán, případně ji psovo podvědomí samo objevilo v pánově mysli. Pak už se jen podhrabal pod plotem a vydal se ulicemi města ke vzdáleným svahům Jizerských hor."

Všechny Kochovy výzkumy jsou nesmírně zajímavé zejména prokazováním faktu, že veškeré živé bytosti mohou být v jisté chvíli naladěny na stejnou energetickou síť, která nás zřejmě všechny rovnocenně propojuje, a tak umožňuje, abychom získali informace, které jsou jinak našim spíše mechanickým smyslům odepřeny.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.