Záhadné cesty osudu (3) - Karma rodin
-
Vytvořenoúterý 26. březen 2019 9:18
-
AutorHana Čechová
-
Oblíbené426 Záhadné cesty osudu (3) - Karma rodin /propozice/item/426-zahadne-cesty-osudu-3-karma-rodin.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Každý z nás může v libovolné chvíli sledovat tok svých pocitů, myšlenek a představ. Pozorovat vření své mysli, k němuž někdy dochází i proti naší vůli a často bez našeho mimovolního přispění. Jako by naše mysl byla přetlakovým hrncem, z něhož spontánně unikají emoce, nápady, představy, nad nímž se zcela samovolně vznášejí naše úzkosti, naděje či strach z pomíjivosti.
Samozřejmě, že drtivá většina z nás dokáže tento nepřetržitě tryskající mocný niterný proud do jisté míry analyzovat a usměrňovat – například jej zrychlovat, zpomalovat, nebo dokonce na jistou dobu pozastavit. Někteří z nás se časem naučí také přeměňovat tok tohoto proudu, čímž zásadně usměrňují svoji osobnostní charakteristiku a mnohdy si tak konstituují novou, zcela odlišnou osobnost, než s jakou se zrodili, než jaká jim byla rodinnou i školní výchovou vnucena.
Zbývá však položit další podstatnou otázku, jež se vztahuje ke Goldsteinovým výzkumům o leteckých katastrofách obecně. Vždyť v troskách letounů zemřeli četní mladí lidé a desítky dětí, kteří rozhodně neměli příležitost se během svého života příliš karmicky provinit.
Goldstein bez zjevných rozpaků osvětluje svůj postoj i k této otázce v publikaci Vše je předurčeno (1997): "Karmické struktury a individuální bioenergetická pole jsou propojeny intenzivně zejména mezi blízkými osobami, sousedy, známými, nejvíce však nejbližšími příbuznými anebo osobami, které žijí trvale pospolu. Společnou karmu však mívají vždy prarodiče, rodiče a vnoučata. Odpradávna jsou pak utvářeny rodinné karmy, jejichž příslušníci sdílejí vzájemné osudy, aniž by jakkoli záleželo na věku jednotlivých rodinných příslušníků či na míře spoluodpovědnosti, s níž se osobně podíleli na vytváření bilance rodinné karmy. Odjakživa totiž platí, že na děti následně dopadají karmická provinění rodičů a prarodičů a ony často platí svým zdravím, osobním štěstím, ba i svým životem za vinu těch svých předků, které někdy ani osobně nepoznaly. Byl-li zakladatel rodinného klanu, například děd, v průběhu svého života tvůrcem, nositelem či rozhojňovatelem agresivity a nenávisti, zasel tyto fatální karmické hodnoty do niter svých dětí a potažmo i do karmických struktur vnuků. Jiný rodinný klan se naopak rozrůstal s poselstvím dobra, lásky a porozumění.
Existují rodiny, jimž se po staletí daří ve všech ohledech a individuální štěstí se v nich bez zjevné zásluhovosti přenáší z rodičů na děti a na další potomstvo. Jsou však naopak i rodiny karmicky postižené, v nichž děti bez vlastní viny dědí nepříznivý osud svých rodičů a prarodičů. Známe tedy rodiny po staletí doslova kvetoucí, ale i rodiny živořící, či dokonce vymírající. Dr. Goldstein zkoumal bioenergeticky ex post jednu rodinu, která vymřela za záhadných okolností po sérii tragických a záhadných úmrtí tří dospělých a čtyř dětí během pouhých několika let. Přitom program sebezkázy sedmi příslušníků této rodiny uvedla do chodu hlava rodiny, jež s patologickou nenávistí pronásledovala žárlivostí svoji manželku. Ta se potom manžela hrozně bála a v hloubi duše mu přála smrt. Toto přání smrti vytvářelo silnou energii zmaru, která vstupovala nejen do karmy manžela, ale i do její vlastní karmy, do karmy její matky a do osudu dětí. Všichni pak zemřeli v podstatě zákonitě, aby se případné řetězení nenávisti, šířící se z tohoto místa, zastavilo a nepřeneslo se do dalších pokolení.
Hybatel odstraní z cesty vždy ty, kdož jdou proti zájmům veškerenstva. Ony lidské buňky, které se svou patologickou individualitou příčí zájmům vesmírného celku. Vyjímá se vší důsledností veškeré nahnilé ovoce z košíku a za tímto účelem "organizuje" neplodnost, sebevraždy, nemoci, epidemie, nehody a hromadné katastrofy, aby se zbavil nejen karmicky znehodnocených jedinců, ale i celých rodů. Odstraňuje pozvolna i naráz, vždy však důsledně ony rody, jejichž příslušníci se dlouhodobě karmicky proviňují a trvale destruují svoje biopole například pýchou, lakotou, závistivostí, hněvem, malomyslností, obžerstvím a patologickým smilstvem, tedy oněmi sedmi hříchy, jejichž zhoubnost pro lidské pokolení vyjevoval už Kristus. I Kristus totiž dobře věděl, že oněch sedm hříchů nepředstavuje jen neúctu k odvěké hlásané morálce, ale především energeticky škodlivý výboj provinilce vůči vlastnímu biopoli.
Při zkoumání karmických struktur dětí, které zahynuly při leteckých katastrofách v roce 1985 –1994 jsem zjistil, že tyto nešťastné oběti pocházely z velké části z rodin, kde byly citové vazby trvale narušovány emocemi vzájemné nenávisti na vědomé i podvědomé úrovni, z rodin, v nichž panovala vzájemná neúcta, strach a nerespektování jednoho druhým.
Mezi 126 bioenergeticky zkoumanými dětmi, jejichž život skončil předčasně v troskách letadel, bylo 86 těch, jejichž matky si nepřály otěhotnět a měly tudíž ke svým nenarozeným dětem ambivalentní citový vztah, anebo se dokonce neúspěšně pokusily plod vypudit.
Platí totiž za nesmírné karmické provinění, když si rodiče nepřejí narození potomstva, případně příchod dítěte čekají s rozpornými pocity a obavami. Tyto nechtěné děti totiž mají trvale porušená biopole, takže se často dostávají do karmických nesnází. Nebezpečná je dnes i vcelku obvyklá praxe zdánlivě "nevinných" potratů, které podstupují zejména velice mladé dívky anebo ty intelektuálky, jež chtějí nejprve v"pohodě" a bez potomků dokončit studia a příchod dětí plánují až na pozdější dobu. Jsou to ty rodičky, které před narozením prvního dítěte podstoupily jeden nebo dva potraty. Když totiž matka vyžene ze svého těla násilně plod, následně narozené dítě často "podědí" ono záští matky deformované biopole, jež mělo původně patřit jeho nenarozenému, potratem usmrcenému předchůdci – "sourozenci". Děje se tak i přesto, že toto tentokrát už "chtěné" dítě je s nesmírnou citovou vřelostí očekáváno. Takové dítě s narušeným biopolem je pak častěji vystavováno nemocem, různým psychickým či fyzickým handicapům a zejména nepřízni osudu. Pokud se dožije dospělosti a podaří-li se mu porodit či zplodit vlastní děti, pak toto deformované biopole přenáší i na svoje potomstvo. Dětí s obdobně vrozeným narušeným biopolem jsem v troskách zřícených strojů "objevil" celkem sedmnáct, z toho šestnáct zahynulo i se svými matkami." Tolik dr. Goldstein.
Opět se vracíme ke Kristovi
Když konkretizujeme ona tušení o zákonitých cestách dobra a zla, která k nám občas přicházejí jako ozvěna našich niter nebo případně intuitivně z takzvaných zdrojů univerzální inteligence, a zobecníme výsledky vlastních experimentů o řetězení karmických příčin a následků, můžeme za čas vskutku dospět ke konkrétním zásadám, poznáním, jejichž praktická aplikace už celá tisíciletí tak průkazně v dobrém i zlém ovlivňuje kvalitu lidského života. Při obdobné konkretizaci docházejí někteří z nás překvapivě shodně k nesmírně pádným argumentům, v nichž je možná zašifrován princip obecné morálky všehomíra, princip vzniku, podněcování nebo distribuce veškerých karmických odměn a trestů.
A rovněž princip konkrétního utváření a produkce dobra i zla, který určuje základní bariéry či mantinely okolo lidských niter. Postačí, když se vrátíme o kousek zpátky a znovu si přečteme slogany vypreparované dr. Spielovou z Evangelia svatého Matouše. Nemohou být tyto slogany oněmi ohlašovanými všemocnými energetickými konstantami, jejichž prostřednictvím jsou spolehlivě organizovány karmické řetězce? Může sice padnout námitka, že jde v podstatě jen o moralistní banality, které jsme už tisíckrát slyšeli, takže je po celá desetiletí pouštíme jedním uchem tam a druhým ven a spíše si myslíme, že by je měli dodržovat hlavně ti ostatní. Jenže evangelista Matouš není autorem těchto několika klíčových myšlenek z Nového zákona. Matouš byl totiž žákem Kristovým, takže ony větičky jsou nejspíše odvozeny z obsahu proslulých Kristových vystoupení před obyvateli Galileje, Jeruzaléma, Judeje a Zajordání, k nimž docházelo před dvěma tisíci lety. Jenomže ani Kristus není autorem těchto vět, protože on sám se jim povětšinou pouze přiučil, poznal jejich "váhu" a teprve potom je sám precizoval a smysluplně interpretoval. Většinu poznatků, jež obsahují ony věty, načerpal Kristus od svých duchovních učitelů, zejména při svém pobytu v Indii.
Odvodil tyto věty nejpravděpodobněji z moralistního Buddhova učení o sebevýchově, jež bylo v Kristově době tradováno ústně (sepsáno bylo až v prvním století našeho letopočtu pod názvem Trojí koš – Triptaka). Kristus ony morální zásady transformoval pro uši svých současníků a používal je ve svých kázáních, až když pochopil a na vlastní kůži pocítil jejich nesmírně důsledný a důkladný karmický účinek. Až když zjistil, že nejde jenom o plané morality, ale o pojmové postižení funkcí té energie, jež odjakživa působí netoliko v nitrech lidí, ale i v celém vesmíru.
Kristus sám sebe označoval za syna božího
Což posléze vedlo k mylné interpretaci, že se snad vydával za vyslance nebes a stýkal se možná osobně i s nějakým konkrétním pánem bohem v bílé říze. Kristus kázal v aramejštině, nikdy však nevyhotovil žádné písemné záznamy. Nedochovaly se ani originální písemné doklady o jeho vystoupeních z per jeho žáků, máme k dispozici vždy jen jejich opisy či kopie, které se později staly podkladem pro sepsání Nového zákona. A záznamy se svědectvím evangelistů byly navíc překládány do nejrůznějších jazyků. Smysl každého takového svědectví byl tudíž poněkud zkreslen, a to nejen už očitými svědky z Kristovy éry, ale v průběhu věků i způsobem vyjadřování překladatelů, takže zejména při převodech religiózních, filozofických či metafyzických pojmů docházelo pochopitelně k dalšímu posunu významu. Navíc už v biblických časech panoval v religiózním slovníku velký zmatek a ten se vlastně udržel až do dnešních dnů. Tak například pojem stvořitel může být i dnes interpretován personifikovaně jako bůh, patron konkrétního náboženství, ale například i jako abstraktní hybatel stvoření, který při vzniku vesmíru dodal energetický potenciál k velkému třesku. Za stvořitele je také často považována pozemská příroda nebo takzvané veškerenstvo.
Pojem syn boží lze pak rovněž snadno odvodit například z dojímavého osudu člověka, jenž byl odkudsi shůry osvícen, tedy vyvolen a povznesen nad ostatní lidi, osudovou, karmickou zákonitostí. Pojem duch svatý si rovněž mnozí mystikové vysvětlují po svém, dnes je převážně interpretován jako duchovní energie nebo intuice, jejíž vjemy mohou registrovat nejenom organizmy, ale i látky veskrze anorganické.
Pojmům syn boží a duch svatý je pak přímo nadřazen termín bůh otec, tedy samotný už výše zmiňovaný stvořitel...
Kristus sám si byl zcela jist, že byl shůry osvícen a že tedy patří mezi ony vyvolené, jimž bylo předurčeno, aby otvírali oči ostatním. Za osvícence podobné Kristovi se však považovali i mnozí jiní proroci, mezi nimiž především dominuje Kristův předchůdce Buddha. Ten se ovšem nikdy neoznačoval za syna božího, ale pouze za člověka, jemuž se shůry dostalo osvícení. Vždyť pojem buddha znamená v sanskrtu osvícený.
Je pravděpodobné, že ani Kristus nechtěl vyvolávat dojem, že přichází odkudsi shůry a na pokyn konkrétního boha v bílé říze, s nímž si mezi čtyřma očima tyká. Pojem bůh otec, jehož se Kristus dovolával, může mít z dnešního pohledu množství významů, přičemž nejvíce tomuto pojmu odpovídá dnešní označení univerzální tvořivé síly; jde tedy v podstatě o pojmenování onoho hybatele, s nímž jsou dnes nuceni při svých výzkumech počítat i jaderní fyzici.
Změň sám sebe a změníš celý svět
Kristus by si zřejmě nepřál, aby se z jeho filozofického systému, který předtím intuitivně odvodil a transformoval z jiných učení, vytvořilo tak myšlenkově roztříštěné a současně tak agresivně rozpínavé náboženství, jež se v průběhu dvou tisíc let zformovalo do takzvaného křesťanství. Nepřál by si zejména tříšť rozmanitostí a mnohdy protikladných interpretací, jež během staletí vznikala z prvotně celistvého zrcadla jeho v podstatě nezdeformovatelných a jednoznačně znějících vět. Kristovi navíc šlo především o samotné davy věřících a hříšníků a nikoli o instituce, jež by jeho věty vtloukaly lidem do hlavy mnohdy i proti jejich vůli.
Změň sám sebe a změníš celý svět, zní jedna z geniálních Kristových vět, již však křesťanská církev málokdy při své občasné transformaci akceptovala. Křesťanství dnes už nemá onu údernou sílu někdejších Kristových argumentů. Nemá už takový vliv, který by masám vyjevil pravý smysl Kristova učení. Pro jeho aktivní hlasatele je totiž pohodlnější efektně moralizovat a uspávat postarší věřící v prořídlých kostelních lavicích spíše moralistními pojmy, než vyjevovat Kristovy myšlenky pojmoslovím dvacátého století a nalézat cestu k těm zástupům, které v dnešní duchovní nejistotě jen těžko nacházejí pevné orientační body. Těžko si lze představit, že by dnešní průměrný katolický kněz dokázal oslovit například úspěšného podnikatele a přesvědčit ho, že mu jeho lakota, pýcha a nenávist k bližním přivodí za jistý čas příznaky konkrétní nemoci, že mu narušené biopole nutně přinese karmickou nepřízeň, jež může tragickým způsobem dopadnout i na jeho potomky a způsobit zkázu celého rodu. Všichni dobře víme, že se každá instituce za čas přežije, když zcela zapomene, jaká duchovní síla ji utvořila. Existuje pak jen sama o sobě – a navíc pokusy o zastírání minulých přehmatů dále úspěšně degeneruje.
Naštěstí se smysl mnoha Kristových vývodů nevytratil. A nejen to. Ve dvacátém století začaly byť jen z jednotlivých vět připisovaných Kristovi vznikat početné populárně vědecké, ale také metafyzické myšlenkové systémy, jež dávají milionům návod k uskutečnění šťastného a úspěšného života, aniž by se přitom zmiňovaly přímo o Kristovi, křesťanství nebo jiném náboženství. Tyto vesměs široce známé, úspěšné a populární instituce nebo dobře zavedení jednotlivci, kteří v Kristových moralitách objevili zlatá zrna a hluboký smysl, se zaměřují například na hledání a nacházení smyslu života stejně jako na úspěch v obchodním podnikání, ale i na příznivou proměnu karmy, na výuku a rozvoj léčitelských schopností.
Ony shora citované, avšak i další Kristovy věty v sobě totiž obsahují nesmírný energetický potenciál, jenž je s to za jistých okolností ovlivnit naše biopole a komplexně i celý náš osud. Zdá se to být překvapující poznání? Pro mnohé z nás jistě ano. Pro některé naštěstí už nikoli.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.