"Už v dětství jsem se trápívala při sledování krasobruslařských a jiných soutěží tím, že nevyhrávají ti, co se mi nejvíce líbí, nebo ti, kteří mají největší úspěch. Bylo mi řečeno, že tam, kde nepadají góly, nebo se neběhá na čas, to nebývá nikdy spravedlivé. Tento pocit bezpráví na všech frontách mě provází celý život. Pravda, je to zase jen bezpráví subjektivní, protože právě nepadají ty góly a neběhá se na čas. Uzavřena půl století za čtyřmi (či třemi) divadelními stěnami, pociťuji tento problém pochopitelně hlavně v divadle.

Kdo klasifikuje divadelní herce za to, co produkujeme na jevišti? Ředitel a režisér tím, že nám nabídnou další práci? Kolegové herci, že si nás váží, či námi opovrhují, nebo nám závidí? Odborná (či neodborná) kritika, že nás roznese nebo vynese? Diváci, že nám tleskají a že znovu přicházejí? Ano, jistě, hrajeme pro diváky, jim dáváme nahlédnout do našich nejhlubších bolavých tajemství. Jejich smích, pláč a potlesk je nám největší odměnou.

Ale pokud nás herce neocení režiséři a ředitelé a nám nedají roli, ve které můžeme to nejlepší i nejhorší ze sebe předvést (doma si to do konzervy nezavaříme), nemůže naše nejryzejší skvosty zvěčnit ani kritika – a co po nás zbude?"… ptá se ve svém zamyšlení nad hereckým povoláním ve fejetonu Kde nepadají góly herečka Kateřina Macháčková a na jiném místě konstatuje: "Pár vzpomínek, pár programů, pár fotografií. Ale ocenění a docenění…?"

Kateřina Macháčková se ve svých fejetonech samozřejmě nezamýšlí jen nad herectvím. V době, kdy jsme se setkaly v Divadle pod Palmovkou, jehož je členkou, připravovala článek o Mexiku, odkud se nedávno vrátila. Její postřehy z cest po světě jsou někdy velmi zajímavé..

"Pořád se nad tím Mexikem zamýšlím. Mám mnoho otázek, na které si zatím nedovedu odpovědět."

Například?

Představa od skutečnosti se většinou liší ať směrem k lepšímu, nebo k horšímu, záleží na tom, co člověk očekává. Byla jsem připravená na dost věcí – třeba, že se ženám nedoporučuje vycházet bez doprovodu, večer už vůbec ne, že se v Mexico City nedá dýchat, že dojednané věci nemusí platit a že čas nehraje žádnou roli. To všechno je nepříjemné, ale když s tím člověk počítá, necítí se až tak zaskočený. Ale co mě opravdu zaskočilo, byla jakási únava v lidech (možná pramenící z určité celosvětové bezperspektivnosti) a současně podivná agresivita, která se odráží nejen ve všech památkách, ale třeba i v obyčejných upomínkových předmětech. Všude samí kostlivci, červené lebky. Ale možná, že to, co jsem vnímala jako jakýsi kult smrti, vlastně spíš kult zabíjení, byl jen můj dojem.

Přestože je Mexiko poměrně katolické, bere tu víru po svém. Je postavena na jiných základech, na jiné kultuře a k té patří mayský kalendář, jehož poslední datum se vztahuje k 23. prosinci 2012. Co když právě toto hraje v podvědomí lidí určitou roli?

Podle jedněch se konec kalendáře vztahuje k 23.prosinci 2012, mayské orákulum říká, že nastane 28. října 2011. Jeden senzibil zase nedávno tvrdil, že 21. prosince 2012, což by bylo asi nejpravděpodobnější, protože tehdy bude slunovrat. Vždyť my vlastně nic nevíme. Víme, že Mayové patřili k nejvyspělejším dávným civilizacím, že obývali poloostrov Yucatán v jihovýchodní části Mexika a že měli svoje obrázkové písmo, které až dodnes nikdo nerozluštil. Rozluštili jen astronomické údaje a možná ani ty ne.

Byla jste v Chichen Itzá?

Byla. Jsou tam zbytky veliké mayské astronomické observatoře. Je to impozantní stavba, říká se jí El Caracol. Narazily jsme na ni s dcerou vlastně náhodou, protože jsme s sebou nechtěly tahat průvodce (!) a nebylo to nijak značené. Ty nejnádhernější věci jako bychom viděly náhodně, jako takový bonus.

Jak jste vnímala atmosféru Mexico City?

Úžasné město, kde na centrálním náměstí (Zocalu) stál vedle trosek pyramidy a sousedství barokní katedrály obří vánoční strom, umělé zasněžené stromky a kluziště. Na přilehlé rušné ulice a uličky navazuje krásný park, který ústí do obrovských bulvárů. Mráz střídá horko, hluk krásné písně indiánských muzikantů a barvy jsou přehlušeny barvami… Myslím, že jsem tam neviděla smějícího se člověka. Davy lidí, v metru tělo na tělo. Krvavé pohledy….

Z čeho podle vás pramení agresivita tamních obyvatel?

Ze strachu? I zvíře zahnané do kouta útočí.

Myslíte, že i my jsme zaháněni do kouta?

Myslím, že jsme, nemáme možnost mnoho změnit, snad jen na sobě a částečně na svých blízkých…

Umíte být tolerantní ?

Jako snášenlivá? Věřím, že ano, ale co já vím, je to jen můj subjektivní pohled. Rozhodně se o to vždy snažím.

Jaká by měla být role umělce v současném světě?

Dáváte mi otázku, na kterou se dá těžko odpovědět. Věřím v návrat divadla k divadlu, protože divadlo je svým způsobem jakási očista. Myslím si, že když je divákovi a v podstatě i herci dána šance projít na vlastní kůži nějakou katarzi, je to jeden z možných léků, jak očistit lidskou duši. Myslím si, že divadlo by mohlo mít pro současnou společnost jakousi obroditelskou funkci.

Lidé se většinou domnívají, že k vašim prvním krokům na jevišti vám pomohl vliv uznávaného režiséra a herce, vašeho otce Miroslava Macháčka….

A to je právě omyl. Zprvu jsem svého otce vídala jen málo. S maminkou a otčímem jsme se dost často přesouvali podle toho, jak si žádalo jejich angažmá. Teprve, když jsem začala studovat v Praze na DAMU, jsme se s otcem začali sbližovat.

Měla jste před ním trému?

Někdy mi bylo až fyzicky zle. Věděla jsem, že kdyby se mu moje hraní nelíbilo, dokázal by to hlasitě komentovat, nebo z představení odejít.

Hrála jste s ním někdy?

Jen ve filmech "Dva lidi v zoo" a ve "Vinobraní".

A na jevišti ne?

Nikdy, i když to byl můj sen. Jenomže jako svou dceru by mě do Národního nikdy neobsadil – tedy žádná protekce, a pak ani nebyla příležitost. Míjeli jsme se.

Jaký byl Miroslav Macháček?

To se dá těžko říct… Bylo v něm moc rozporů. Byl velice komplikovaný, ale především to byla jeho (doslova) posedlost prací – on nepotřeboval určitou míru svobody pro svou tvůrčí práci, on potřeboval svobodu absolutní! Nemohl za to, bylo to v něm.

Před časem jste zpracovala jeho záznamy z pobytu v psychiatrické léčebně v Bohnicích do knížky Zápisky z blázince a je to velice dobře udělaná knížka.

Ty deníky jsem našla až v jeho pozůstalosti. Bohnice byly obvyklý způsob, jak alespoň do jisté míry uniknout před politickou zvůlí.
Otec, protože se politickým špičkám ve vedení Národního divadla znelíbil, nemohl režírovat a nakonec ani hrát. V doslovu k prvnímu vydání říkám, že jsou hlubokou sondou nejen do jeho rozporuplné osobnosti, ale i do doby, ve které žil.

Vstupovat do intimní sféry kteréhokoliv člověka je vždycky citlivá záležitost, jak jste k těm deníkům přistupovala?

Nejdřív s ostychem. Prostřednictvím těch zápisků jsem začala svého otce poznávat. Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá, a příliš často jsme se nestýkali.

Je nějaká role, kterou byste si chtěla zahrát? Nesplněným snem vašeho otce byl Cyrano, politická zvůle mu tu roli odepřela..

Nelpím na rolích, a proto jsem nikdy neměla žádné zvláštní přání. A to je dobře, protože jsem nebyla zklamaná. To je zvláštní, zrovna teď zkoušíme u nás v divadle Cyrana…

Když nelpíte na rolích, znamená to, že nelpíte ani na žánru?

Jsou mi blízké jak komplikované postavy, tak figury v komediálním žánru, velké i malé divadlo, jeden den komedie, druhý den tragédie – každá role má něco v sobě, něco, čím může zaujmout. Bohužel pro herečky, hlavně ty starší, je dramatická literatura dost skoupá.

A to je škoda. Máte za sebou řadu významných divadelních rolí – jen tak namátkou například Marii Grekovou v Platonovi, Drahušku v Albeeho hře Kdopak by se vlka bál (Kdo se bojí V. W.), Gertrudu v Tragickém příběhu Hamleta, dánského prince, Amy v Charleyho tetě... Do širokého povědomí diváků jste vstoupila v televizním seriálu Život na zámku jako profesorka Králová. Po natáčení jste řekla, že ta role byla napsána "velice živě a životně"...

Mohla jsem jí věřit, protože mnoho z jejích problémů by se dalo zevšeobecnit. Zaměstnaní rodiče, dospívající děti, malý byt. Měla jsem ji ráda i proto, jak se vyvíjela.

Píšete, věnujete se i dramatizacím, co vás na té práci přitahuje?

Řekla bych, že to je zvláštní až opojné dobrodružství, když vám postavy začnou pod rukama ožívat a jednat…

Paní Macháčková, vím o vás, že nemáte ráda rozhovory, ve kterých o nic nejde. Snad to nebyl ten případ, protože se s vámi hezky povídalo. Takže vám za sebe i za čtenáře děkuji.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2009.