Celý život jsem slýchal dvě věci. Za prvé, že zvířata nemají žádné lidské emoce – kromě strachu a bolesti. Za druhé, že chovatelé nechávají utratit psy, kteří jsou nějakým způsobem nedokonalí. Když jsem se sám stal amatérským chovatelem psů, poučil jsem se z vlastní zkušenosti, jak tomu ve skutečnosti je.

Pořídili jsme si nádhernou dalmatinku Kami, která se celé naší rodině stala milující a oddanou společnicí. Zamilovali jsme si ji tak, že jsme se rozhodli, že si od ní pořídíme štěňata. A tak jsme ji dali dohromady s čistokrevným dalmatinem jménem Bo. Protože jsme neměli žádné zkušenosti, byli jsme si jisti, že se nám podaří najít domov pro všechny štěňata, která si nebudeme chtít ponechat. Tu noc, co se měla narodit, panovala u nás atmosféra napjatého očekávání. Kami měla obrovské břicho a štěňata uvnitř se měla tak čile k světu, že se jí kůže každou chvíli vyboulila malou packou či hlavičkou. Připadali jsme si jako ve filmu 101 dalmatinů. Nejprve vypadl první, pak druhý… až jsme nakonec napočítali deset… jedenáct… dvanáct štěňat. Dvanáct malých dalmatinů. K neuvěření! Cítil jsem se jako pyšný otec dvanácti štěňátek. Naštěstí, na rozdíl od filmu, nečíhal poblíž žádný bídák, který by jim chtěl ublížit. Nebo jsme si to alespoň mysleli.

Štěňata o sebe zakopávala, přepadávala, válela se spolu, zápasila a tulila se k sobě. Museli jsme Kami pomoci s jejich krmením, protože větší štěňata odstrkovala ta menší. Míchali jsme mléko s psími konzervami a dávali do misek. Nebylo jednoduché procházet mezi dvanácti ňafajícími štěňaty a dávat pozor, abychom některé neopatrným krokem nezašlápli.

Tehdy jsem si povšiml, že ani němá tvář není ušetřena krutostí života. Dvě štěňata reagovala jinak než ostatní. Když jsem zavolal, že je čas k jídlu, na rozdíl od ostatních ke mně nevystřelila jako blesk. Škobrtala o své ňafající bratříčky. Brzy nám došlo, že tihle dva bráškové jsou hluší. Bylo mi doporučeno, abych je nechal utratit.

Chovatelé by to možná udělali bez mrknutí oka, ale pro mě ani pro žádného člena rodiny to nepřicházelo v úvahu. Proč by měli ti pejsci umírat jen proto, že se narodili hluší? Řekl jsem si. Odměnou mi byla příhoda, k níž došlo při dalším jídle. Když vypuklo velké "krmení dravé zvěře", přiběhlo ke mně jen deset štěňat. Jedenácté na mne pohlédlo a odběhlo ke křoví. Zastavilo se a ohlédlo se po mně.

Šel jsem za ním zvědavý, co se bude dít. Vidělo přece, že jsem přinesl misky s jídlem. Na co tedy k čertu čeká? Za pár vteřin jsem se to dozvěděl. Když mrňous viděl, že se k němu blížím, vystřelil do křoví. Za chvilku se objevil a táhl za sebou svého napůl ještě spícího hluchého bratříčka. Zaplavil mě nádherný pocit sounáležitosti a uspokojení. Poučil jsem se, že i štěně může jednat nesobecky s láskou ke svému bližnímu. Oba bráškové dnes spolu šťastně žijí u rodiny, která je má velmi ráda. Přinesli jim prý dvojitou porci lásky a štěstí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2009.