Životní filozofie Antonie Hegerlíkové – rozhovor
Byl konec října, listy ze stromů rychle opadávaly a na zažloutlých plochách trávníků chodovského sídliště se začaly tvořit zářivě barevné koberce.Krásný podzim. Jenomže to odpoledne pršelo a paní Hegerlíková byla nachlazená. Přesto nás přijala. Tato výborná herečka a příjemná paní má velmi moudrou životní filozofii: "Co vysílám do světa, to se mi vrací a neumřít, dokud jsem živá. Jsem vděčná za každou minutu života, vždycky jsem ho žila a žiju se vším všudy, naplno s radostmi i strastmi."
Antonie Hegerlíková získala za celoživotní mistrovské dílo v oboru činoherního herectví cenu Thálie. Ztvárnila řadu divadelních, filmových a televizních postav, tu velkých, tu menších rolí, bylo jich bezpočet. Za paní "A" v Albeeho hře Tři velké ženy, která se hrála v pražském Divadle na Vinohradech, byla v roce 1999 nominována na cenu Thálie. Když se jí tehdy ptali, čím ji tato role zaujala, řekla:
"Je to pro mě zjevení, největší dar, jaký jsem mohla na konci svého hereckého života dostat. Celý život jsem, jako ostatní kolegové, prožila trochu jako schizofrenik, žijete život svých postav a přitom život svůj – musí se vám prolínat, i když jen málokdy mohou. Bojím se, aby to neznělo nadneseně, ale kdykoli hraji "A", tak "A" jsem já a "A" je mnou. Všechno, co jí Albee předepsal, mohu ze své zkušenosti podepsat, žárlím, že takovou roli napsal muž. Po mnoha letech jsem se vrátila na divadelní jeviště a hned taková příležitost. Jsem šťastná, že jsem ji nepropásla".
Od té doby uběhlo pár let, mnohé se změnilo, ale životní filozofie paní Hegerlíkové se nezměnila.
Ta platí pořád, možná, že dnes ještě víc než předtím. Člověk nemá umřít, dokud žije. Jestliže vás nic nezajímá, o nic se nestaráte, tak ten život ztrácí smysl. Je strašně důležité, aby se člověk neuzavřel do sebe, aby se nepřestal zajímat o lidi kolem sebe, vždyť každý z nás někdy potřebuje pomoc toho druhého, do jisté míry jsme na sobě závislí. Víte, já si myslím, že novověk nezačal objevením Ameriky. Novověk začne, až se lidé budou schopni mezi sebou domluvit.
A není to právě řeč, která domluvu někdy komplikuje?
Jestliže ano, pak je to tím, že si neumíme vzájemně naslouchat, neumíme si vážit slova, a to je strašně nebezpečné, vedeme jen monology.
…které nikdo neposlouchá. Co je podle vás smyslem života?
Na to nejde jednoznačně odpovědět. Stejně jako na to, co je vlastně štěstí. Pojem pro každého jiný, ani si neuvědomujeme, jak často ho používáme...
Promiňte, jste šťastná?
Jsem. Mám pravnučku Aničku, hodnou rodinu a čas… Jak tomu mám rozumět? Víte, ono to zní jako protimluva. Výhoda mého věku je v tom, že člověk nic nemusí. A má čas. A může ho zaplnit tím, na co ho předtím neměl. Třeba svými koníčky.
Jak se cítíte v roli prababičky?
To se nedá slovy vůbec popsat. Celý svůj babičkovský život jsem myslela, že nejkrásnější období je babičkovské, protože můžete dítě pozorovat, můžete ho víc vnímat, protože máte víc času. Role prababičky, to už je pomalu zázrak. Když se dívám na Aničku, vidím, jak ze mě něco pokračuje dál. Narození dítěte jsem vždycky brala jako zázrak. Na tom není nic samozřejmého. Teď je čas vánoční a Vánoce jsou svátky zrození dítěte, proto jsme je vždycky ctili a slavili se vším všudy, se všemi zvyky, se stromečkem, i když pod ním byly jen praktické dárky, protože peněz nebylo nazbyt. Moji rodiče nás, mě a mou sestru vedli ve víře, že narození dítěte je zázrak.Tak to bereme dodnes.
Jací byli vaši rodiče?
Tatínek byl vojenským pekařem, takže jsme se museli často stěhovat. Už jako malé nás brával do hor, spávali jsme pod širákem a před usnutím pozorovali hvězdy. Spát v horách s Měsícem a hvězdami na dosah ruky je nepopsatelně krásný zážitek. Naučilo nás to pokoře.
Prý jste měla být měla být profesorkou zeměpisu a tělocviku?
Tatínek si to přál. Zemřel, když mi bylo patnáct. S vyhlášením Slovenského státu jsme se s maminkou a sestrou přestěhovaly do Prahy. Do té doby jsme žili na Slovensku v Žilině. Narodila jsem se v Bratislavě.
Chodili jste tam do divadla?
V Žilině jsem nikdy žádné představení neviděla. Moje první vzpomínky na divadlo jsou z dětství, ještě z Bratislavy, zřejmě to byl balet Z pohádky do pohádky, matně si vzpomínám, že tam lítali čerti. Jinak jsem se s divadlem nesetkala, takže, když jsem dělala zkoušku na konzervatoř kvůli tomu, abych mohla dělat balet, dramatický balet, výrazový, tak jsem ani nevěděla, co je monolog.
Chtěla jste být herečkou?
Tenkrát mě to ani nenapadlo. Měla jsem dobrou paměť a byla pohybově dobrá, dělala jsem lehkou atletiku. Nebýt Slovenského státu, tak jsem byla profesorkou zeměpisu a tělocviku, jak si to přál tatínek.
Od profesorky k herečce..…
Nakonec jsem také učila. Jenomže v té době moc možností nebylo. Praha byla plná utečenců, školy obsazené. Pomohla mi paní Nikolská, vzala mě k sobě na studium výrazového tance. Na balet jsem chodila od čtyř let. I do Sokola.
Jméno Nikolská byl pojem…
Pomohla mi, za to jsem jí myla nádobí. Poslala mě pak studovat mimiku, která se vyučovala na herecké škole, tu jsem dokončila jen kvůli maturitě. Tak jsem se vlastně přiblížila k divadlu. Shodou okolností první představení jsem viděla na Vinohradech. Proto jsem později odtamtud přes všechny nabídky nedokázala odejít. Byla jsem tam od šestačtyřicátého.
Co vás odvedlo od baletu k činohře?
U zkoušek na konzervatoř se mě ptali, jaký monolog mám připravený, samozřejmě, že jsem neměla nic, tak mi dali přečíst úryvek z Babičky Boženy Němcové. Přijali mě na zkušební dobu, trvala půl roku. Výsledek byl, že jsem nechala baletu a přešla na herectví.
Zmínila jste i dráhu pedagoga...
Ano, asi čtyři nebo pět let jsem učila herectví na Vyšší odborné škole v Praze Michli.
Jak se pracuje s mladými adepty?
Byla jsem s nimi ráda, jsou cílevědomí, vědí, jaké divadlo chtějí dělat, já mladým moc fandím.
Proč jste přestala učit?
Nechala jsem toho před dvěma lety, potřebovala jsem se soustředit na divadlo.
Prý jste po odchodu z Divadla na Vinohradech onemocněla…
Dostala jsem zánět plic, ale to nebylo po odchodu z Vinohrad. To už jsem hrála v pražském divadle Metro na Národní třídě. Jejich nabídka přišla okamžitě poté, co jsem odešla z Vinohrad. Jenomže pak jsem na zájezdě bohužel nastydla a čtyři dny před premiérou hry Poslední šance onemocněla. Od té doby mám čas od času problémy s dýcháním.
Odchod z Vinohradského divadla musel být těžký…
Desítky let na jedné scéně, to se nedá vymazat, já říkám, že v základech toho divadla byl nějaký bacil, který mě nakazil. A nejen mě. Mezi lidmi byly dobré vztahy, protože všem šlo vždycky o představení a o diváka. Víte, jeviště s hledištěm je vzájemně propojené, já říkám, že to jde ve vlnách, které herec strašně cítí, které ho buď vynesou nahoru, nebo ho potápí, že by nejraději utekl, ale nemůže. Vnímáte v hledišti každou hlavu, i když ji nevidíte, a najednou to cítíte jak špendlíky. Už kvůli tomu pocitu jsme se vždycky snažili, aby představení dopadlo co nejlíp, osobní věci šly v té chvíli stranou. Byla tam úcta k práci, věděli jsme, že čím lepší je můj partner, tím lepší jsem i já.
Srdcem divadla byla prý rekvizitárna…
To je pravda, každá divadelní rekvizitárna má svou zvláštní atmosféru a každá rekvizita má svoje tajemství.
O nich uměl povídat Leo Hanzl, kdysi tam šéfoval. Myslíte, že věci mají paměť?
Přinejmenším ve vzpomínce na toho komu patřily, kdo se jich dotýkal.
Říkáte při nejmenším, myslíte, že existuje ještě něco víc?
To se dá těžko říct, vždyť o tom vlastně nic nevíme. Stačí třeba, jak na vás působí.
A na vás působí?
Jestli na něco věřím, tak na sílu kamenů. Sbírám je, mám je ráda, dodávají mi energii. Už jako malá jsem si jich začala všímat. Tatínek měl malou zahrádku, kde pěstoval fazole a různé rostlinky. Fazole se mi vždycky líbily. Pomáhala jsem mu s plením, a tak jsem si už jako docela maličká začala kamínky prohlížet. Okouzlovaly mě a už mi to zůstalo. Namísto různých suvenýrů, či nějakých "užitečných" věcí si odevšad přináším nejrůznější kameny. Sbírám je celý život, věřím v jejich sílu a energii. Když se necítím dobře, vezmu do dlaně kamínek a odpočívám. Za chvíli se cítím lépe.
Vaše energie a optimizmus jsou obdivuhodné, odkud berete tu chuť do života?
Myslím si, že rodiče mi to dali do vínku. Tatínkovo ponaučení, že mám nejdřív jednat a pak teprve brečet, protože pláčem se nic nespraví, jsem si vzala k srdci. Zažila jsem několik propadů. V šestatřiceti, po smrti maminky, která zemřela na rakovinu a o kterou jsem dva roky pečovala, jsem vážně onemocněla. Mé dceři Toničce bylo teprve dvanáct. Trvalo několik měsíců, než jsem se uzdravila. V životě jsem se už kolikrát přesvědčila, jak důležitou roli hraje vůle, že člověk musí především chtít.
Odkud čerpáte tu energii a schopnost vidět věci z té lepší stránky?
Záleží na tom, jak se na ně dívám. Jestli mi ve sklenici zbývá už jen doušek vody, nebo ještě doušek vody. K mým oblíbeným knížkám patří Rolandův román Dobrý člověk ještě žije. Je o té schopnosti být, znovu a znovu začínat a hlavně o tom, jak je v životě strašně důležitý smysl pro humor.
A vy ho máte?
Myslím, že jsem ho ani přes všechny ty trampoty neztratila. Ráda se směju, někdy i sama sobě.
Umění jedno z nejtěžších…
Tak zlé to zase není.
Nebude vám vadit, když změníme téma?
Naopak. Co byste chtěla vědět?
Už kolikrát jsem si říkala, že se vás zeptám, ale vždycky zapomenu. Na vaší Růženku Holubovou z filmu o Emilu Holubovi. Myslím, že se jmenoval Velké dobrodružství a Holuba hrál Otomar Krejča. Je pravda, že paní Holubová tehdy ještě žila?
Nejenže žila, ona dělala k celému filmu i nákresy, šlo to podle jejích instrukcí, takže i moje oblečení odpovídalo tomu, ve kterém ona v Africe procházela místy, kam běloch předtím nevkročil.Ve vedru, v odpoledním kostýmu podle vídeňské módy, ve šněrovačce a spodničkách, ve šněrovacích botách pod kolena, na polovysokém podpatku. Jenom místo klobouku tropická helma. Bylo to zvláštní. Nesmírně jsem ji obdivovala. Když odjela s Holubem do Afriky, bylo jí sotva osmnáct, žila s ním čtyři měsíce, pak ho ošetřovala a potom celý život jen splácela dluhy, protože Holub vlastní peníze na expedici neměl. Musel si je půjčit. Sbírky a věci, které dovezl, nikdo nechtěl, nechtěli je ani do muzea, ani do škol, a z přednášek moc velký výtěžek nebyl.
Líbil se ten film paní Holubové?
Neviděla ho. Krátce před premiérou zemřela. Byla to obdivuhodná paní.
Splnily se vaše herecké sny?
Hrála jsem Lady Macbeth, Markétku ve Faustovi, Insenovu Noru, Elektru i Dürrenmattovu "starou dámu", vlastně jsem šťastný člověk. Měla jsem veliké štěstí. Díky náhodě jsem měla zaměstnání, kterému jsem propadla a které jsem milovala. Jsem za to vděčná. Můj milovaný Seneca říká – nic nám nepatří, jenom čas je na naší straně. Vážím si času, jsem vděčná za každou vteřinu, kterou na světě jsem, proto mi také není líto, že jsem stará, protože jsem ho žila se vším všudy, s radostmi i starostmi, a žiju ho tak i teď, kdy už půl roku nemohu došlápnout na nohu. Říkám zaplať pánbů, že odcházím od nohou a ne od hlavy. Přišla jsem na to, že mozek "neblbne", když ho zaměstnáváte. Takže ho zaměstnávám alespoň tím, že hodně čtu.
Mnoho herců říká, že bez divadla nemohou žít. Také si to myslíte?
Víte, ono se o tom jen těžko mluví, je to velice osobní. Vždycky jsem si myslela, že z Vinohradského divadla nedokážu odejít a že se neobejdu bez hraní. A vidíte. Většinu času zatím sedávám v křesle. Člověk se nesmí hroutit, brečet. S každou chorobou se dá žít, ale chce to zase trpělivost, věnovat se tomu vědomě přes mozek. V životě musí být mozek a srdce v souladu. Vím to, protože jsem to už několikrát zažila.
Vaše životní filozofie je obdivuhodně vyrovnaná, z čeho vychází?
Já mám hrozně ráda lidové moudrosti, protože jsou to přece jen staletími ověřeném věci, které se opakovaly a lidé si je zapamatovali. Jedna východní moudrost říká: "Nemáš-li smysl pro krásu květu, neceníšli si přátelství a písně tě nechávají chladným, jsi chorý, musíš se léčit." To je hluboká pravda. Škoda jen, že takovým moudrům nasloucháme jen v časech, jako je třeba ten, co právě nadchází. V čase vánočním. A tak mi dovolte, abych vám všem do dalšího roku popřála to, co jsem řekla před chvílí. Život v souladu mozku se srdcem.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.