V Čechách se vdávala španělská nevěsta. Marie Manriquez de Lara se stala manželkou Vratislava z Pernštejna a ke své výbavě si přibalila také malou sošku stojícího batolete, jehož kult se v té době začal šířit pod vlivem sv. Terezy de Jesús po Španělsku. Vznik sošky se datuje do druhé poloviny 16. století. Symbolizovala mateřský ideál počestné dívky.

Majitelka sošky vdávala v roce 1587 svou dceru Polyxenu za Viléma z Rožmberka a soška putovala právě k ní. Polyxena ovdověla a později byla provdána za Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. Poté však ovdověla podruhé. Zanedlouho potom byl dokončen kostel pod Petřínem na Malé Straně zasvěcený Panně Marii Vítězné a v přilehlém klášteře se usídlil řád bosých karmelitánů a právě karmelitánům věnovala Polyxena svoji sošku. V roce 1637 – kvůli válečnému nebezpečí ohrožujícímu v té době Prahu – opustili karmelitáni klášter. O letnicích téhož roku přišel do kláštera řeholník Cyril á Metre Dei z Lucemburska a našel sošku pohozenou mezi haraburdím za oltářem. Byla oblečena do modrého roucha a měla ulomené obě ruce. Oprava za necelou zlatku se vyplatila. Od té doby začala soška batolete vyplňovat různá přání.

Karmelitánský řád

Karmelitánský řád nevznikl v Evropě, ale na půdě Palestiny. Jeho název poukazuje na místo vzniku. Karmel je palestinské pohoří sahající až ke Středozemnímu moři. Hora Karmel se stala posvátnou horou už ve Starém zákoně díky tomu, že zde pobýval prorok Eliáš. Tak se prorok Eliáš v podstatě stal duchovním zakladatelem karmelitánského řádu. Řád se rozděluje na dvě větve, obuté a bosé karmelitány, přičemž bosí vznikli reformací obutých. Řehole karmelitánů spočívá v mlčení od modlitby před spaním do rána do první hodiny čtení. Oděv bosých karmelitánů se shoduje s oděvem obutých. Je jím tmavohnědý hábit, od konce 15. století se škapulířem, což je pruh látky sloužící jako zástěra s otvorem pro hlavu. K oděvu patří černý kožený řemen s růžencem a krátký pláštík se špičatou kapucí.

Nelze nezmínit ženskou větev řádu – karmelitánky. Do českých zemí přišly pouze bosé, reformované z obutých svatou Terezií Velikou z Avily. Řeholní oděv karmelitánek tvoří hnědý hábit, škapulíř, bílý plášť a černý závoj. Sošku si zamilovali zejména novici. Vystavili ji v oratoriu a konali u ní pobožnosti. Někdy ji vynášeli do kostela, aby se sošce Jezulátka mohli poklonit i věřící.

Pražské Jezulátko zahaluje tajemství

Na přelomu 11. a 12. století zuřily na Pyrenejském poloostrově mezi křesťany a Maury prudké boje. V té době byl v jižním Španělsku nedaleko řeky Guadalquiviru mezi Sedilou a Córdobou klášter. Nájezdem Maurů byl téměř zničen. Do jeho trosek se vrátili čtyři mniši.

Jeden z nich se jmenoval Josef. Jednou pracoval na dvoře a při modlitbě se mu zjevilo dítě. Josef na dítě stále vzpomínal. Hledal náhradu jeho podoby. Vymodeloval sošku z vosku, ale stále měl problémy s věrnou podobou. Až jednou se mu dítě zjevilo znovu. Josef se dal do práce a ruce hnětly vosk samy od sebe. Po dokončení složil hlavu do dlaní a už se neprobudil.

Soška je zřejmě dřevená, potažená plátnem a na něm je z vosku vymodelováno dítě. Úcta k tomu koho představuje, nedovoluje podrobnější zkoumání. Vosk je totiž křehký a neopatrné zacházení by mohlo mít nedozírné následky.

Nejcennější klenot

Soška je vysoká 47 centimetrů. Pravicí Jezulátko žehná a levice drží zemský glóbus. Obličej je velmi jemně modelován a doplňují jej středně dlouhé vlasy. Aby soška byla chráněna před poškozením, je vsazena do stříbrného pouzdra sahajícího pod oblečením až do pasu.

V minulosti byla soška zdobena drobnými šperky, které pocházely z darů věřících. Nejcennějším klenotem byla kopie řádu Zlatého rouna. Jezulátko oblékají karmelitánky. Barva jeho oblečení se střídá podle období církevního roku. Bílá barva je slavnostní a reprezentuje čistotu a svatost a používá se v době velikonoční a vánoční. Modrá barva je používána pro mariánské svátky.

Garderoba Jezulátka

Slávu Jezulátka šířily četné kopie. Porcelánové kopie vyráběla míšeňská porcelánka podle modelu, který zhotovil Gottlieb Kirchner. Napodobeniny se vyvážely i za hranice naší země, do Německa, Francie, Rakouska a později i Vietnamu, Číny a Filipín. V roce 1992 byla jedna kopie předána také do Španělska. Jezulátko bylo oblékáno odedávna. Šaty napodobovaly dobovou módu šlechty. U sošky je oblečení nutné. "Opravené" ruce se nepodařilo rekonstruovat právě dokonale a bez oděvu by spojení působilo neesteticky. První známou korunku dostalo Jezulátko v roce 1767 a druhou kolem roku 1815. Obě pocházejí z dílen pražských zlatníků. Garderoba šatiček čítá více než 60 kusů. Zajímavé a cenné šaty mají inventární číslo pět – zelené roucho vyšívané zlatem osobně věnované císařovnou Marií Terezií v roce 1754. Číslo 8 bylo dovezeno z Číny a nemalé překvapení v roce 1958 připravila delegace Vietnamské lidové republiky, když přivezla do Prahy oficiální dar, a sice hedvábné roucho pro Jezulátko. Pikantní je, že se to stalo v roce 1958, tedy v době, kdy společenské zřízení u nás nebylo náboženství právě nakloněno. Je zde oblečení z Filipín, Brazílie, ale i od krajanů z Nebrasky z USA, a také slovácké výšivky. Co je překvapivé, ani jedny šaty nepochází ze Španělska.

Zázračná uzdravení

Od doby předání Jezulátka klášteru se soška stala předmětem náboženské úcty. Po celém světě se na základě proseb a vyplněných zázraků šířila její sláva. Proto se Jezulátku začalo říkat "Gratious Jeselus" – Milostné Jezulátko. Na Jezulátko se obrátil i nejvyšší zemský hofmistr Jindřich Kolovrat. Jeho manželka ztratila následkem nemoci zrak i sluch. Stačilo se dotknout sošky a byla zase zdravá. Tím vznikla tradice dotýkání, metoda uzdravení účinnější než pouhá modlitba.

Nejvíce proseb patřilo tajnému přání mít dítě. Prosby byly obvykle vyplněny a Jezulátko se stávalo nebývale zámožné, takže se o jeho výbavu začali zajímat i zloději. A tak postupně zmizela korunka, říšské jablko i Řád zlatého rouna.

Jezulátko léčí i dnes

Záznamy o uzdraveních a vyslyšených modlitbách nekončí v minulosti. Jako příklad může sloužit příběh dvouleté Tamary z Brazílie. Od narození měla vykloubené kyčle a musela chodit se speciálním zařízením, které je dnes uschováno v pražském kostele. Rodiče se modlili k Jezulátku. A lékaři nestačili žasnout. Šestý den stal se zázrak a Tereza mohla začít normálně chodit. Jiným příběhem je uzdravení indiánské ženy, která byla upoutána na lůžko. Jednou se jí ve snu zjevilo Jezulátko a ona intuitivně pochopila, že může být uzdravena. Modlila se k němu a pomalu cítila, jak se jí do nohou vrací cit. Celý život šetřila a v roce 1994 – už jako sedmdesátiletá – přijela spolu s manželem a vnukem poděkovat pražskému Jezulátku.

A ještě jedna poznámka na závěr: nezapomeňte se podívat rovněž do podzemí kostela.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.