"Mír je nejmocnější, dosud nerozpoznaná síla." - Sri Chinmoy.

V roce 2016 jsem byla pozvána Indickou hindustickou mírovou organizací Sri Ramanuja Mission Trust (SRMT) do jihoindického města Čennaí na oslavu jejich 16. výročí svého vzniku. V jejím čele stojí Swami Prof. SARPV Chatuverdi.

Byla jsem velmi poctěna tímto pozváním. Tato organizace má šlechetné cíle - především v Indii a Nepálu – podporovat chudé, přispívat na vzdělání chudých děti, pomáhat se zavlažovacím systémem a udržovat čistotu prostředí, což je v Indii také velká výzva.  V Indii je víc takových organizací, ale nelze to brát jako samozřejmost. Při tak vysokém počtu obyvatel jsou důležitá centra jak náboženského charakteru, tak i prospěšné společnosti. Byla jsem pozvána jako jedna z dalších pěti zástupců z USA, Afriky, Evropy, a z Japonska. Každý z nás ve své činnosti má za cíl šířit mír, buď ve své organizaci, nebo v rámci vlastní práce jako filmař, spisovatel apod.

Koneckonců ho šíří každý z nás, kdo žije s pocitem míru, harmonie a lásky v srdci. Nebuďme hned skeptičtí, že takových lidí moc není. Je nás hodně, ale třeba nás není ještě tolik vidět, protože láska, mír jsou skromnější, nemusí tak okolo sebe křičet jako to dělá nenávist a zlo... Láska a mír se šíří potichu, ale do hloubky celého srdce. Kdo pochopí, jak je důležitý mír nejen na světě, ale i ve vlastním srdci, tak už si pak nebude přát nic jiného, než žít v míru a bude ho sám šířit. A o to jde.

Lidé s tímto posláním a činností, kteří za to nejsou placení jsou ještě důležitější pro společnost než lecky jen imitovaná akce za mír...

My pracujeme nezištně, tak si ten mír skutečně přejeme. Zůstaneme optimističtí, a pracujeme dál. Nemusí to být hned v rámci globálního významu, ale už v malé společnosti zasít semínko míru je důležitý počin. Každý pak to semínko míru a lidskosti předá dál svým činem, a pak zase dál, je pro společnost velmi důležitý. Musíme překonat to zlo a nenávist, která by se chtěla rozšířit mezi lidmi. Hlavní média nechtějí (strategicky nemohou) bohužel šířit dobré zprávy, stahují diváky jen dolů do strachu, zloby a nenávisti.

Nenechat se strhnout je otázka vlastní síly, věřit a mít víru v dobro každý sám za sebe.  Mír a láska jsou reálné, a že já jsem jedná z vyslanců míru a lidskosti, mě podporuje ve víře, to nevzdát. Toto je moje vnitřní přesvědčení a předsevzetí ve své práci a činnosti, za to jsem od SRMT dostala ocenění, abych dál pokračovala ve své misi. A pracujeme dál nezištně, každý jak umí.

Představila jsem zde svoji práci a činnost jako spisovatelka a mírová a environmentální aktivistka. Přečetla jsem úryvek ze své knížky „Oslovujte mě Cizinče“, kde píši o tom, že každý z nás je cizincem tak dlouho, až najde svůj pravý domov, své pravé přátele a své pravé poslání na Zemi.  

Ráda bych se podělila o zážitky v podobě fotografií, i videi, které jsem tam spontáně udělala, abych přiblížila celkovou atmosféru této velké hinduistické oslavy Ramanudži zosobněným Swami, jež je zástupcem „Boha“ na zemi. Tento Swami je velmi vzdělaný člověk, má hluboké a moudré srdce, je velmi váženou a uznávanou osobností. Setkání mělo náboženský charakter, pro mě bylo také jedním velkým divadelním představením. Četly se Védy, hymnystické texty, oslavné chvalozpěvy adresované Bohům, muži byli do poloviny nazí, ženy byly oblečeny do barevných oděvů, odděleny od mužů a panovala velmi šťastná nálada. Swami měl proslov v sanskrtu, nosili ho na nosítkách, vozili v kočáře – já jsem jela na koni, ohniště bylo zapáleno s hlubokým rituálem pro mír, hudba a tanec draků vznesly do celkové atmosféry mystický podtext dávnověké Indie. Užila jsem si celou oslavu nejen jako divák, ale i jako aktérka. Byla jsem pozvána jako jediná z pozvaných hostů na jeviště, a posadili mě vedle swamiho a účastnila jsem se s nimi v mém vnitřním zasvěcení očistného obřadu na počest Ramanudžovi.

Ramanudža byl hinduistický teolog a filozof (1017-1137). Byl prvním indickým filozofem, který vytořil systematickou teistickou interpretaci Véd. Védy tvoří rozsáhlý komplex nejstarších hindusitických textů ze starověké Indie. Véda je odvozena od sanskrtského kořenu vid, což znamená vědění, poznání pravdy. Védy jsou kulturním dědictvím íranských a indických Árjů a neodělitelnou součástí hinduismu a indických filosofických škol. Tvoří součást sánskrtské literatury. Pátou Védou je epos Mahábhárata, jejíž  součástí je známá Bhagavadgíta. Ramanudža trvdil (a s tím se ztotožńuji), že duše individua ovládá materiální tělo, ale Bůh vládne nad tělem i duší.

Během této oslavy a konference jsem se seznámila s různými osobnostmi jak z Indie, tak i z dalších kontinentů. Bylo o nás skvěle postaráno. Celkově jsem nabyla dojmu, že Indie je na dobré cestě stát se vzorovým kontinentem míru a tolerance. Jak hinduistické, tak i budhistické náboženství jsou velmi mírumilovná. Dalším cílem mé indické cesty byl Nepál a návštěva mírové organizace v Katmandu a v Lumbini, rodištěm Buddhy.

Pobyt v Chennai byl krásný. Tímto skončil můj zajištěný pobyt v Indii, dál jsem se vydala po Indii sama. Velmi ráda cestuji sama, protože mě těší být v tom neustálém spojení s vesmírem, kam mě doveze, s kým se potkám a co bude. Věřím zcela, že mě na cestě v neznámu potká jen to nejlepší a že jsem v bezpečí. Jsem v bezpečí, protože jsem v kontaktu se svoji intuicí. Byly momenty, kdy jsem cítila nebezpečí, ale věřim v ochranu vesmíru (Andělů).

A zde jeden příběh, jak cestovat bez strachu a nechat se vést

Na cesty jsem měla s sebou po celou dobu hotové peníze. Nevybírala jsem tedy peníze v bankomatu. Když jsem opět letěla dolů na jih po návštěvě Nepalu přes Díllí, peníze mi docházely. Šla jsem do automatu, a najednou mi to nedalo peníze. Vůbec jsem nevěděla proč.

Věděla jsem, že tam mám dostatek. Myslela jsem, že je to tím automatem. To už jsem musela na letiště v Díllí a letěla jsem zpět na jih do Hydrabadu. Tam jsem byla pozvaná jednou rodinou, otec patřil také k té organizaci, bylo to velmi milé. Napsala jsem mu, kdy přijedu, ale nevím proč zapomněla jsem napsat datum. Už jsem neměla přístup na internet, a ani se mi nedařilo připojit se na letišti. Byla jsem mírně nervózni, a hledala jsem jeho telefon, ale nemohla jsem ho najít. Zase jsem zkusila automat, abych měla aspoň nějaké peníze a nic... byla jsem v Dillí na obrovském letišti více méně bez peněz a bez jistoty, kde budu spát, až přiletím do dalšího milionového města, kde jsem nikdy nebyla. Požádala jsem Anděla a vesmír o pomoc. Šla jsem ke svému místu odletu. Bylo tam plno lidí, já tak šla a najednou si všimnu takové normální nákupní, dost ošoupané, tašky, jak tam stojí na zemi, a na ní je položena úplně nová kniha v angličtině. Téma ze spirituality, které mě hned zaujalo. Hlavně ale ten kontrast, ta nová kniha a ta ošoupaná taška, naplněná „hadrama“. Chtěla jsem se moc na tu knihu podívat, vzít ji do ruky a polistovat si v ní. Ale přišlo mi to dost neslušné, tak jsem si řekla, že si vedle ni sednu, a počkám na jejího majitele. Zatím jsem se zabývala tím, co se mnou asi bude až doletím. A jak si tak medituji a odevzdávám se Bohu, najednou přede mnou stojí člověk, nejdřív vidím nohy, a když se podívám kdo to je, zjistím ke svému velkému úžasu a radosti, že je to jeden ze členů z té organizace, u které jsem byla na začátku svého pobytu. A byli s ním další a všichni z toho byli paf, že mě tam vidí. A já samozřejmě také. Bylo to tak úžasné a neuvěřitelné. Když jsem jim řekla o své situaci, tak jako zástupci hinduistického hnutí byli z tohoto zázraku a mé vesmírné ochrany velmi překvapeni. Peníze mi půjčili (samozřejmě jsem jim je pak vrátila) a k tomu člověku, ke kterému jsem letěla mě také dovezli, protože ho znali... a kdybych náhodou neviděla tu tašku a nebyla zvědavá čtenářka, tak mi to vesmír posichroval ještě tak, že jsme seděli, když jsme se podívali na letenky, vedle sebe, a jiny ob sedadlo, tomuhle bych už vůbec neunikla... takové zázraky se dějí, když strachy odevzdáte vesmíru, a věříte, že to s vámi neviditelní Andělé myslí dobře....

foto: archiv autorky. Fotografie byly foceny na mobilní telefon. Omlouváme se za jejich kvalitu.