Je dobré do sebe z hodnotných pravd a pravidel života integrovat co nejvíce, a co nás zatím přesahuje, do toho se nehrnout křečovitě. Jen o tom vědět a s klidem si to nechat na později. Einstein řekl: „Největším štěstím myslícího člověka je osvojit si, co je zbadatelné, a nezbadatelné s klidem uctívat.“ Ano, a právě úcta je „poznávacím orgánem“, který nám otevírá nové cesty, nová poznání.

Úcta obsahuje touhu, pokoru i trpělivost. Za ní stojí i naděje. Některé vyšší skutečnosti jsou nám zatím uzavřeny. Máme se pokoušet si je osvojovat? Kde je nějaká hranice? Samozřejmě, nikdo nám ji nenalinýruje.

Ale uvažujme společně ještě kousek dál: Naše touha po pravdě by nás měla vést k občasnému přiměřenému seznamování se i s pravdami a hodnotami, které jsme dosud nebyli schopni obsáhnout, plně jim porozumět. Dnes se už nelze jen rozplývat nad dojemností svatých či krásnými slovy autorů nebo imponujícím chováním vůdců. Další poznání vyžaduje určité mentální úsilí, poctivou a pracovitou snahu. Tedy, nelze si říci hned a pohodlně: „Tomu nerozumím, tak jdu od toho.“ Nelze zůstávat pohodlně u slabikáře. Cesta dál vede přes pěstování úcty k vyššímu, k tomu, co nás přesahuje, tedy přes posvátné a pokorné vědomí tajemna a tajemnosti. Seznámit se poctivě i s pravdami, které jsem dosud neobsáhnul a které podává autor, jenž se mi jeví spolehlivě, je jako získat pozemek, který miluji, protože jednou si na něm postavím svůj dům. I ve zdánlivě nesrozumitelném textu můžeme posléze najít některé osvobodivé pravdy a podněty k praktickému životu.

Nežádoucí je samozřejmě fanatické či dogmatické lpění na zevních úkonech, formách či pravidlech jen proto, že to doporučila nějaká autorita. To nastává při nedostatku logického přemýšlení a rozeznávání. Bezhlavé, slepě oddané přebírání kdekterých názorů či směrů vede nakonec ke zklamání a zavržení všeho vyššího jaksi šmahem. Pak z vaničky vyléváme i dítě. Povrchní, paušální přebírání tvrzení a rad nějaké nautority (či toho, koho jsme si za autoritu unáhleně vybrali), může být kvalitativně totéž, jako vyklápění pískových báboviček podle kyblíku. Nemají pevnost, brzy se rozpadnou. Samostatnost myšlení začíná už i ve věcech osobních či veřejných (Vsuvka: jakýsi autor napsal v LN zkušenost, že když vstoupil o přestávce do učebny bohoslovců, přes polovinu z nich měla otevřený Blesk. „Co takoví kněží asi jednou mohou dát svým posluchačům?“ povzdech si.)

Určitým poznávacím vodítkem je, zda autor duchovní četby používá tlak, zastrašování (peklem, karmou, božím hněvem, zblouděním tím, že čteme i jiné autory apod.), zda umí říci slůvko nevím, zda zdůrazňuje sebe namísto pravdy, tedy vystupuje jako původce pravdy, nikoliv průvodce pravdou. Egoistické nadšení + myšlenková pohodlnost = fanatismus.
Drtikol říkal: „Člověk se může stát bláznem pro Krista, ale nikdy ne fanatikem.“

Kdysi na jedné besedě v Olomouci, kde jsem nejspíš citoval párkrát dr. Steinera, se mne jakýsi mladík podezíravě zeptal: „Doufám, že si nemyslíte, že ten Steiner byl jediný pravý autor.“ Měl na takovou otázku plné právo. Asi bych mu byl objasnil, jak má cesta vedla přes východní nauky, zejména jógu a buddhismus, kde jsem se ale nechtěl někam rozplynout a vyvanout, přes poznání tureckého zednářství, alchymické mystiky, ke křesťanské mystice a světcům, k Weinfurterovi, Bruntonovi, Drtikolovi a některým filosofům, ale že jsem neustále toužil po nějakém komplexním podání nejrůznějších pravd a tajemství o Bohu, o světě, člověku i světě duchovním a o vztazích mezi nimi, ale takovém, kde by byl odvoditelný i konkrétní správný způsob života, a zároveň, kde by se autor nevydával se zdviženým prstem za vůdce. A to jsem posléze poznal ve Steinerovi, kde jsem rozeznal vše podstatné i z ostatních cest, ale podáno přiměřeně pro moderního člověka. Byl bych ale tomu hochovi řekl, ať si o tom uvažuje, nepřebírá při tom zkušenost nějakého Funka, ale snaží se učinit zkušenosti své. Jenže: po doznění jeho otázky podrážděně vyskočila ze židle jakási dáma (údajně tehdejší vedoucí jakési anthroposofické skupiny), postavila se výhružně před tazatele a vzkřikla na něho: „Ano, Steiner byl nejvyšší zasvěcenec!“ Až jsem měl dojem, že by mu i dala pár facek, kdyby si troufnul zapochybovat. Tím mohla onomu tazateli uzavřít cestu ke Steinerovi na hodně dlouho. No a právě takto to ten Steiner nechtěl. Nejstrašnější prý pro něho bylo, když se někoho zeptal, proč si to či ono myslí, a on odpověděl: „Protože jste to říkal vy, pane doktore.“ Připodobňoval se pouze k učiteli matematiky, který ukazuje žákům, jak se věci mají, tedy věci objektivní, zákonité, které může objevit a sdělovat i jiný člověk, pokud se k nim dopracuje. Nebo k horskému vůdci, který upozorňuje další zájemce na krásy hor, ale šlapat a dívat se už musí každý sám.