Na zem spadla hvězda (6) - závěr
-
Vytvořenoneděle 10. duben 2016 10:54
-
AutorKarel Funk
-
Oblíbené3340 Na zem spadla hvězda (6) - závěr /propozice/item/3340-na-zem-spadla-hvezda-6-zaver.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Vítej, člověče, nebudeš to s námi mít lehké
Hugo S. Verbrugh popisuje svědectví mladého muže, dřímajícího a polosnícího po aktu lásky: „Viděl jsem obličej malého chlapce. V okamžiku, kdy jsme se úplně a naprosto spojili, uviděl jsem svého synáčka. Viděl jsem obličej a postavu dítěte jasně a zřetelně před sebou – vlastně nad sebou, a věděl jsem, že je to chlapec. Viděl jsem přesně okamžik, jak k nám přišel. – Také jméno, které jsme mu přisoudili již dříve, prošlo jako blesk skrze mne a já jsem věděl přesně, co to znamená. – Když si na to vzpomínám, připadá mi to, jako by náš syneček byl již přítomný kolem nás. Je to téměř tak, jako by nás kdysi ve skutečnosti přivedl k sobě, aby k nám skrze uskutečněné početí mohl přijít také tělesně.“
Stěží se asi dá exaktně zjistit, vstupuje li vtělující se človíček na zemské jeviště s úzkostí, nebo radostí, ale přesto je to důležité. „Nový“ člověk je čistý jako nepopsaný papír. Byl vzat z nějaké přihrádky budoucích osudů? Ani toto nevíme. Můžeme však tušit či vědět jiné věci. Říká se, že již v prenatálním vývoji i v raném dětství tuší či vnímá ledacos. Zdejší okolí je pro dušičku neznámé, drsné. Pláče, a má proč. A proto touží po matčině lásce už před narozením jako žíznivý cizinec na poušti po studni s vodou. Vše z budoucí maminky nějak cítí, protože vše ji nějak ovlivňuje, a tak se už teď začínají klást základy pro budoucí přednosti nebo brzdy. Tibetské ženy tráví v těhotenství více času v přírodě. Meditačně se pokoušejí rozeznat melodii budoucího dítěte, učí ji i svého muže a zpívají ji při porodu či později, je li dítě neklidné či nemocné. Kdysi chodilo i u nás okolí kolem budoucích maminek s posvátnou úctou, chránilo je před nešetrnostmi, ba maminky samy navštěvovaly například v době renesance obrazárny s ušlechtilým uměním, aby se o krásu podělily s bytostí ve svém lůně. Věděly, že zázrak nového života si to zaslouží. U starých Slovanů omývaly ženy po porodu sebe i narozené dítě v prameni k rituálnímu očištění. Nestálo by za úvahu alespoň něco z toho napodobit? Naši předkové viděli mnohé hlouběji než my.
R. Steiner upozorňuje, že staré evropské národy uvažovaly například i takto: V obyčejném životě jsou duchovní účinky Slunce přijímány prostřednictvím srdce, a pak se rozlévají po celém organismu. V době požehnaného stavu, jak bylo těhotenství kdysi hezky vystiženo, jsou sluneční účinky soustředěny na utváření budoucího člověka. Tak jako Měsíc přijímá a odráží světlo Slunce, i žena se v tomto smyslu stává Měsícem, aby do sebe mohla přijmout působení Slunce. Zárodek nového člověka je v tomto smyslu zcela tvořen účinky Slunce – tím, co může vzniknout soustředěním slunečního působení. Proto kdysi vládl názor, že narozené dítě je něčím zcela odlišným, dokud do sebe nepřijme prvek pozemskosti v podobě zemské potravy, a něčím jiným se stává s první kapkou mléka. Staří instinktivně cítili, jako by to byly dvě rozdílné bytosti. Čím rozdílné? Dosud nenarozené či právě narozené dítě pro ně bylo zatím spjato se Sluncem, a teprve pozemským pokrmem se stalo plně stvořením Země. Proto se říkalo, že dítě je sluneční povahy. Proto by mělo být obklopeno i slunečně jasným, teplým, životodárným klimatem.
Měli bychom to vědět a uplatňovat při jednání s dětmi, zranitelnými ve své nevinnosti a bezelstnosti. Tu v nich často ignorujeme jako cosi bláhového a co nejrychleji ji pustošíme. Zapomínáme, že děti vidí do svých rodičů lépe, než rodiče do nich. Jen to neumějí formulovat. Toužíme po dětech, ale děláme všechno možné, abychom jejich dětství ubíjeli. Chceme je mít zdravé, ale skoro systematicky do nich zaséváme zárodky budoucích chorob. Na jejich prosebně natažené ruce často odmítavě a znuděně mávneme rukou. Dítě pak ztrácí schopnost projevovat svou něhu a vstřícnost. Vystihl to i A. de Saint Exupéry: „Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Děti musejí být k dospělým hodně shovívavé.“
Jedno děvčátko si do deníčku napsalo: Dětství je balónek z duhy, ne hračka pro drsné ruce. Nebo: Všichni myslí, když jsem malá, že mám taky malou duši, že mám taky malou lásku a jen malilinkatou bolest a už vůbec žádnou pravdu.
Prenatální paměť
Kanadskému dirigentovi Borisi Brottovi se jaksi sám od sebe vybavoval zvuk cella v mnohých skladbách, které dirigoval. U ostatních nástrojů tomu tak nebylo. Až později se dozvěděl, že jeho matka v době těhotenství hrávala tyto skladby na cello. V několika amerických nemocnicích udělali badatelé Doris a David Jonesovi zajímavý pokus. Umístili novorozence do dvou sálů. V jednom sále pouštěli kojencům z magnetofonu zvuk srdečního tepu, v druhém ne. Výsledek byl ve všech nemocnicích shodný: tam, kde děti slyšely tep srdce, byly tiché a klidné. Ve druhém sále plakaly, jako když jsou odloučené od matky.
Sotva která současná žena v době těhotenství nějak změní náplň svého života. Ani neví, že by měla a jak by měla. Podle průzkumů se většina žen v prvních měsících těhotenství zabývá vším možným, jen ne dítětem, které má v sobě. Současný člověk „vychovává“ dítě již před narozením ke strachu, odcizení, nedůvěře. A naopak: těší li se matka na dítě, vytuší li, že s ním může od počátku hovořit, laskat se, milovat ho, pak ho obklopuje ovzduším lásky, optimismu a hlavně důvěry v život.
Tým amerických lékařů sledoval čtyři tisíce dětí a dospívajících při standardních čtecích a počítacích úlohách. Ukázalo se, že i minimální množství vdechovaného cigaretového kouře z okolí snižuje jak schopnost učení se číst a psát a poznávací schopnosti dětí, tak i schopnost logického uvažování, a to na celý život. I v dospělosti může být i pasivní kouření zdrojem mentálních infikací. Vydechnuté částečky kouře jsou totiž jiné, než při vdechu. Po výdechu se stávají i nositeli výparů kuřákovy mentality. Nesnáší li tedy někdo kouř, může to být bezděčně i z tohoto důvodu. Krom toho, jasnovidci popisují, jak aura kuřáků je v oblasti plic narušená a může vysávat energii okolních lidí, pokud se dostanou do větší blízkosti kuřáka.
Zejména pro děti to platí nejen pro kouření, ale i pro vlivy mentální. Všimněme si: dítě do sebe vsakuje vše jako houba. Nemá ještě selektivní mechanismus vůči vlivům okolí. Je zcela bezbranné. Proto učitelé waldorfských škol apelují na rodiče, že pokud se chtějí hádat, aby šli ven z bytu. A dokonce by se neměli vracet, dokud se neusmíří. Podle výzkumu newyorských vědců, a ovšem i podle lidové moudrosti bez výzkumů, vystavují rodiče, jejichž život je poznamenaný stresem, zvýšenému nebezpečí nejen sebe, ale ještě víc své děti. Děti deprimovaných a nervózních rodičů častěji onemocní. Po sledování dvou set rodičovských párů po dobu tří let došli vědci k jednoznačnému závěru, že v rodinách, vystavených zvýšenému emocionálnímu napětí a stresu byl výrazně vyšší i počet a závažnost dětských onemocnění. Takoví rodiče by měli zřídit dítěti vlastní pokoj. I když to neplatí paušálně. Dušan Radovič k tomu napsal: „Poztráceli jsme děti ve svých bytech a už je nedokážeme najít. Dítě, které má svůj pokoj, je čím dál míň naším dítětem. Vlastní pokoj, to je dobré řešení jen pro děti, které mají špatné rodiče. Děti dobrých rodičů si nezaslouží, aby žily samy.“
Ale co ti nejmenší tvorečkové v matčině těle, kteří musejí být při všem? K zakomplexovanosti třeba na celý život stačí i to, že si rodiče, většinou otcové, přejí „jen holku“, nebo „jen kluka“. Zrozující se dušička s hrůzou ví, že to nevyjde. I to ji poznamená. Dítě je ale boží dar a tak je k němu nutné přistupovat. O tom, co vyroste z nechtěných dětí, není třeba se rozepisovat. Zaplňují černé kroniky v tisku, jsou jich plné ústavy, psychiatrie a věznice.
R. Steiner: Modlitba matky za své dítě
Do tebe nechť proudí Světlo, které tě může uchopit!
Provázím jeho paprsky teplem své lásky, myslím svými nejlepšími radostnými myšlenkami na hnutí tvého srdce:
aby tě posilovaly
aby tě nesly
aby tě zčišťovaly.
Sbírat bych chtěla z kroků tvého života svoje radostné myšlenky a připojit je k vůli tvého života.