Na zem spadla hvězda (3)
-
Vytvořenoneděle 20. březen 2016 9:25
-
AutorKarel Funk
-
Oblíbené3337 Na zem spadla hvězda (3) /propozice/item/3337-na-zem-spadla-hvezda-3.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
I ještě nezrození naslouchají!
Pečlivě si dnes hlídáme svá práva. Jsou sepsány listiny lidských práv, práv pacientů aj. Všichni vyžadujeme od okolí ohledy a šetrnost. Právem. Tím víc to potřebuje človíček, který si o to ještě nemůže říct. Práva těch, kdo spějí k narození, jsou neméně důležitá, i když listinu mít nemohou… další pokračování oblíbeného seriálu autora Karla Funka
Většinu z nás ani nenapadne, jak potřebné by bylo se tím i přesto zabývat. Jak je asi dušičce ještě nenarozené, která namísto matčiny lásky slyší mnoho hodin denně třeba disharmonickou a agresivní hudbu, hádky, vnímá cynismus, bezohlednost, hrubost… „Kde se to v tom dítěti bere?“ říká si leckterá maminka, když dítě, sotva povyroste, už je zlé, vzteklé, agresivní – inu, maminka to do něho uložila jako do počítačové paměti už na začátku, nebo spíš před začátkem. Jde o to, co považujeme za začátek života. Stále častěji se totiž potvrzuje hypotéza (pro naše předky byla prostou skutečností), že plod v době těhotenství naslouchá svému okolí. Kdosi napsal, že žena v jiném stavu slyší čtyřma ušima – ty druhé jsou dítěte, které nosí pod svým srdcem. Buď slyší a přijímá milá slova s účastí na matčině harmonii či radosti, nebo dostává bolavé rány z jejích hádek, depresí a vzteku.
Není marné ani tvrzení duchovní – a už i materiální vědy, že provozování hodnotné hudby a její poslouchání podporuje inteligenci. Podle některých poznatků totiž i matematika a logika mají své kořeny ve smyslu pro hudbu. I Einstein hrál na housle, Albert Schweitzer byl vynikající varhaník. Když se klarinetistce Ludmile Peterkové narodila holčička, nejevila moc chuti k životu. Nepila, lékaři nevěděli, co s ní. A tu si maminka uvědomila, že holčička před narozením slýchala mnoho hudby, tedy jí pustila nahrávku skladby Daria Milhauda, ve které i sama hrála. Děťátko ožilo, vypilo naráz skoro deci mléka a od toho okamžiku se věci výrazně hnuly k lepšímu.
Mnohé budoucí maminky chodí na diskotéky s kouřem a téměř podlidskou či až podzvířecí hudbou. Naopak hudba, kterou složily zralé a harmonické osobnosti, je prvkem ohleduplnosti k plodu, podobně jako dávné rady budoucím maminkám, aby s láskou hovořily denně ke svému dítěti a aby je okolí psychicky šetřilo.
Okolnosti a způsob prožívání porodu jsou stejně důležité, jako celé období požehnaného stavu. Zhruba od padesátých let minulého století začaly být těžká hodinka a dny následující pro mnohou maminku traumatizujícím zážitkem, na který by co nejraději zapomněla. Porody se přestěhovaly do ústavů a hlavně se změnila atmosféra kolem rodiček. Břitké povely porodních sester a jejich odtažité, strohé chování měly za cíl tlumit projevy bolestivých emocí. Prostředí ani v nejmenším nepřipomínalo dlouho očekávaný slavnostní okamžik v životě ženy. Odtržení od rodiny, pak od dítěte, naprostá ztráta intimity a úcty k novému životu byly logickým vyústěním vztahu k ženě za socialismu. Zdravotnictví považovalo těhotenství za pouhý fyziologický proces, žena byla nucena vykonávat i velmi hrubé práce, úcta k ženství se zdevastovala jakožto buržoazní přežitek.
Příchod na svět ovlivňuje celý život dítěte
V nynější době sice ještě není vše v pořádku, ale v mnohé porodnici pozměnili a zkvalitnili alespoň tuto konečnou fázi těhotenství díky osvícenějším lékařům a sestřičkám. Je možná přítomnost nejen tatínků (i když je to někdy věc diskutabilní), zdravé děťátko je po porodu jen u maminky, zrušily se velkokapacitní nemocniční pokoje. Estetické prostředí, přírodní nezatěžující postupy při porodu, které si maminka může zvolit podle své potřeby a temperamentu, možnost homeopatické léčby, to vše působí příznivě na matku i dítě. Přispělo k tomu i to, že dětí se rodí méně a výběr porodnice záleží i na jejích službách. Pozitivní změny nejsou v každém zařízení, proto díky za to, kde jsou. Vždyť způsob, jakým děťátko přichází na svět, může ovlivnit celý jeho život. Úroveň těch pár hodin na porodním sále má vliv nejen na jednotlivce, ale i na celou generaci.
Zamysleme se nad interrupcí: není módní argument, že si žena může nakládat se svým tělem, jak chce, falešný? Budoucí člověk se sice vyvíjí v jejím organismu, ale má své bytí, svou duši z minulosti i rostoucí tělo, vývoj, cíle… Duše, odpuzená od vyňatého tělíčka, to nemá lehké. Je z ní duchovní bezdomovec, je v jakémsi vakuu a čeká ji další martýrium hledání vhodných rodičů, doby, národa i nové astrologicky vhodné možnosti narození, která by odpovídala úkolu budoucího života, vztahovým vazbám na ty, se kterými je nutno cosi dořešit atd.
V jakémsi počítačovém kvízu byl dotaz: Pokud byste znali ženu, která má již osm dětí, tři jsou hluché, dvě slepé, jedno mentálně retardované a žena má syfilis, doporučili byste jí potrat? – Pokud jste řekli ANO, právě jste zabili Beethovena. Nedávné výzkumy zjistily či potvrdily, že interrupci si řada žen nese s sebou kdesi v hlubinném podvědomí po celý život, a že právě z toho povstávají u řady žen různé psychické problémy až deprese, stavy marnosti a sebezatracení.
Je tedy větším zlem pro duši dítěte ztráta možnosti narodit se u rodičů, které si pracně a snad dlouho vybíralo, nebo riziko poškození psychiky, pokud se narodí jako nechtěné? Ani to není snadné, může to člověka poznamenat natrvalo. Asi si toto musí řešit každý pár samostatně a co nejsvědomitěji. Trend po pádu komunismu je slibný. Zatímco v roce 1990 bylo 111 tisíc umělých potratů, bylo jich v posledních letech pouze kolem 20 tisíc ročně. I to cosi nesmírně příznivého vypovídá o životních náhledech a životní úrovni dnešní doby.
Některé až hysterické či fanatické protesty proti interrupcím věci asi moc nepomohou. Mnohdy zde ovšem zvedají prapor morálky právě příslušníci církve, která by se patrně měla přejmenovat na římsko-katolicko-pedofilní. Podle odhadů byly pedofilními kněžími jen od roku 1945 ve světě znásilněny (či opakovaně znásilňovány) řádově statisíce, spíše miliony dětí. Kolik tisíc takovýchto kněží už dávno patří za mříže? Ničení života dětem narozeným není o nic menším prohřeškem, než těm dosud nenarozeným.
U otázky umělých potratů je spíše na místě rozmyslnost a zodpovědnost postarat se o vhodnou ochranu před početím předem, ne věc „řešit“ (tedy spíš neřešit) až ve chvíli, kdy partneři pro intenzitu momentálního prožitku už nejsou schopni racionálního počínání. Namísto drastické a surové sexuální výchovy ve školách (spíše technologického návodu k použití těla), kde se vše cudné a jemné v dítěti zničí dřív, než nastoupí puberta, by pomohlo i vedení k vědomí posvátnosti lásky mezi ženou a mužem i všeho, co se může mezi nimi odehrávat jako projev vzájemné lásky a úcty, k vědomí odpovědnosti při rozhodování o společném životě.