Tohle jsou ty nejhorší telefonáty, kterých se děsím předem. Pracuji na malém městě na odboru veterinární správy a mimo jiné je mou povinností zajet ke každému nahlášenému uhynulému zvířeti; nejhorší to bývá u přejetých psů a koček.

I teď jsem dorazila na adresu, kterou mi nadiktovali. Hlouček lidí postával nad šedou hromádkou na asfaltu. Trochu mě uklidnilo, že zvíře již bylo mrtvé; pohled na utrpení smrtelně raněné kočky nebo psa mě dokázal pronásledovat dost dlouho. Vytáhla jsem z auta pytel pro tyhle účely, mrtvolku zabalila a dala do auta. Pak jsem se obrátila k hloučku lidí. Uniformovaný vrátný tam stál a důležitě se pohupoval na patách. Tvářil se, že má na starost spoustu podstatnějších věcí, než odpovídat na moje dotazy. "V tomhle domě se zvířata držet nesmějí… psi ani kočky, takže si nedokážu vysvětlit, kde se tu tahle mrcha vzala!" prohlásil a já si všimla, že stará paní, která stála naproti němu, honem sklopila oči. "Má pravdu, tady je zákaz domácích zvířat, " potvrdila tiše.

Schovala jsem poznámkový blok a řekla: "Zbytek už dokážu napsat sama." Neměla jsem chuť se bavit s dalším člověkem, kterému jsou podobné tragédie kompletně ukradené. Obrátila jsem se k odchodu, když jsem ucítila lehký dotek ruky. "Počkejte, prosím," zašeptal bojácný hlas. "Ráda bych vám něco ukázala." Byla to ta stará paní, která stála v hloučku. "Musela jsem počkat, až odejde," vysvětlovala paní a bojácně se ohlédla za mizejícím vrátným. Začalo mi to docházet. Následovala jsem starou paní k zadnímu vchodu a pak do suterénní prádelny. Tam se paní sklonila k sušičce. "Tu kočku jsem samozřejmě znala. Říkala jsem jí Obláček, nikdy se ode mě nenechala pohladit, ale stejně jsem jí tu denně nechávala vodu a konzervu. Když se odmlčela, zaslechla jsem slabé mňoukání. Strčila jsem za sušičku ruku a vylovila maličké koťátko, staré sotva týden. "Vrátný se o tom nesměl dozvědět," vysvětlovala paní. Hledala jsem všude možně, ale je tu opravdu jen jedno koťátko. "Co se s ním stane teď?"

Její obavy jsem plně chápala. Takto malá koťata vyžadovala spoustu péče. Bylo třeba je krmit každé dvě hodiny, ale to nebylo všechno. K tomu byla nutná hygiena, teplo, doteky. Kde bych sehnala kočku, která by sirotka adoptovala k vlastním mláďatům? "Něco vymyslím," slíbila jsem a schovala kotě za bundu. Den sice odstartoval tragédií, ale já byla odhodlaná nedovolit, aby tragédií i skončil. Kotě jsem musela vzít do kanceláře. Dopoledne to ještě docela šlo, krmila jsem ho nenápadně u psacího stolu, a dokonce jsem v pauze mezi krmením zvládla jeden výjezd. Kotě však pištělo a samozřejmě neušlo pozornosti mých kolegů – a nadřízených. Po obědě si mě předvolal šéf, známý ras. Hned mi bylo jasné, o co se jedná. Se sevřeným hrdlem jsem zaklepala na dveře jeho pracovny. Šéf byl statný muž s hustou prošedivělou hřívou, z kterého šla hrůza i vsedě. "Klidně se posaďte," zabručel. "Slyšel jsem, že se v pracovní době staráte o hodně malé kotě; je to tak?" "Ano, prosím," zašeptala jsem nešťastně. "Můžu ho vidět?" vybafnul. Kývla jsem a odběhla do kanceláře, kde jsem kotě vytáhla z pelíšku v horní zásuvce. Šéf nastavil dlaň a já mu tam to křehké kočičí miminko položila. Zadíval se na něj. Kočička prskala a kulila už obě očka. Statečně hrabala tlapkami, jako by se snažila před tím zamračeným obrem utéct. Bez dechu jsem vyčkávala ortel. Šéf se na mě podíval. "Moc pěkná," zabručel. "Víte, zavolal jsem známým, co chovají peršanky. Mají zrovna kočku s koťaty a souhlasili, že můžeme zkusit, jestli by nepřijala i tohle mrně. Nechápala jsem. Nebo spíše chápala, ale nevěřila jsem vlastním uším. "Tak to mimčo do něčeho zabalte a jedem!"

Jeho známí bydleli jen pár bloků od naší kanceláře; máma peršanka chvíli kotě nedůvěřivě očichávala, ale po chvilce ho začala olizovat; za několik minut se statečná kočičí holčička krmila s jejími vlastními mrňaty; a já jsem se se šéfem vracela do kanceláře se šťastnou úlevou a s vědomím, že milovníci koček se navzájem poznají a respektují, ať jsou v sebevíc nadřízeném nebo podřízeném postavení.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".