Slova jako modlitba, pokání apod. nám někdy znějí poněkud kostelně. Podívejme se v malém seriálu (dnes vám přinášíme třetí díl) na modlitbu spíše z praktického hlediska těch, kdo necítí potřebu prostředníka v osobě faráře.

Vděčnost je povinností

Pokud modlitbou o něco prosíme, měli bychom stejně intenzivně (tedy ne formálně, že se to „sluší“) děkovat. Vždy však prosbu končit: Ne má, ale Tvá vůle se staň, Bože. Vděčnost známe (měli bychom znát) vůči člověku, který pro nás něco dobrého udělal nebo udělá. Vděčností od nás září něco zpět ke druhému. Je to oplátka za nějaký dar nebo čin. Vděčnost je někdy skutečné vyrovnání za něco, co jsme dostali z lásky. Stejně tak i ke světu duchovnímu. Každou modlitbu i meditaci bychom měli uzavřít vyvoláním pocitu – postoje vděčnosti. Tím darujeme ze svého srdce něco na oplátku za to, co jsme přijali. K vděčnosti k Bohu se však musíme vědomě vychovávat, nebývá tak samozřejmá (nemá-li být jen formální, odbytá). A zpětně – pravá vděčnost nás zjemňuje a zbystřuje ke vnímání toho všeho, za co můžeme denně děkovat. Podle

H. W. Schroedera – je-li pravda, že naše bytí a žití spočívá na boží oběti, pak vidíme, že Bůh touží po tom, abychom to my, lidé vnímali a ve správném smýšlení přijímali. Tím pak začíná z našeho srdce proudit sama od sebe k Bohu vděčnost, jako odpověď na boží oběť, první dar na oplátku za všechno, co jsme dostali, první „za-dosti-učinění“ Bohu a jeho oběti. Naši modlitbu tak mohou povznášet a prohřívat pocity díků, které se v nás vždy znovu roznítí tváří v tvář všemu, co náš život denně podpírá, obohacuje, prohlubuje, udržuje, činí smysluplným, někdy i bolavou výchovou. Tím dostává naše modlitba svěžest a sílu, kterou potřebuje, aby se dokázala vždy znovu pozvednout nad pouhý zvyk či shrbené modloslužebnictví.

Kdo dokáže opravdově děkovat i za nesnáze, zmařené plány či utrpení (ale pozor: opravdově, ne formálně), které nám byly přisouzeny, ten se naplňuje Bohem určeným smyslem svého života a postupně se mění ve vítěze nad svým pozemským osudem. Modlitba v nás umocňuje sílu přijímat a snášet svůj osud. Zde dosahuje modlitba, je-li vnitřně pravdivá, nejniternějšího a nejhlubšího sepětí s Bohem. Takovéto vítězství nad osudem se duši zjevuje většinou až po delších zápasech a při plné pokoře. (Odbočme poněkud: Vykládá-li se Beethovenova 5. symfonie „Osudová“ slovy „Chyť osud pod krkem“, pak to není Beethovenova vzpurnost proti osudu, jak bývá někdy mylně interpretováno, nýbrž právě podrobení se boží Vůli, ale podrobení aktivní, vědomě přijaté, kterým se osud vyplňuje a tíha odplývá.) Přijetí boží Vůle znamená bez reptání jednat i v jiných okolnostech, než které jsme čekali či si přáli. Jistě, že to vše nelze naráz, ba někomu z nás se to plně nepodaří ani po delší době, ale první náznaky toho můžeme pocítit vždy, když se opravdově modlíme. Opravdová modlitba je duchovním jednáním, činěním.

Ptáš se na oslovování Marie: věz, že se na bytost Marie můžeš obracet i ty, která si moc nedůvěřuješ, i když nebudeš mít odezvu. Neupadej do tak častého omylu či spíš pohodlné výmluvy, jako že tuto vysokou bytost „nechci obtěžovat“, nebo že já, hříšný červ, jí ani nesmím na oči, že je to drzost apod. Ne ne. Ona je tu pro lidstvo a touží, abychom se na ni obraceli. A to můžeme jen takoví, jací jsme, ale s ideálem před sebou. Proto jde s lidstvem, proto je Matkou našich duší. Totéž samozřejmě vůči Kristově přítomnosti v zemské auře. Drzostí by byly jen ty laciné chtivé modlitbičky, asi jako u automatu – vhodím minci (modlitbu) a čekám, že vypadne splnění.

A jak číst?

Čtením se v klidu prostupuj, a činíš-li to, pak neměj před sebou jako dluh či nesplněnou povinnost to, co ještě chceš či "musíš" přečíst. Nehleď na hromadu knih, kde je jedna úžasnější a potřebnější než druhá. Teď čteš toto, a stačí, když to čteš plně a důstojně. Teď tě naplňuje toto, tak se naplňuj do sytosti. To je účel čtení, co nejplněji cosi podnětného prožít, aspoň na chvilku to v sobě rovnou udělat, i kdybys přečetl jen půl stránky. Soustředit se tak, až pomine onen bezděčný pocit, že teď to čtu jen tak letmo, zkusmo, provizorně, abych věděl co tu je, ale že až někdy se k tomu dostanu opravdově. A že až někdy si udělám pořádně čas a náladu na to... To by bylo špatně, pak se k tomu už nedostanu. Jistě nemusím připomínat, že je tu řeč o četbě, která je v souladu s našimi vývojovými ideály a touhou po vyšší pravdě. Teď už jen, jak říkal Drtikol, „vyhrnout si rukávy“ a ne že „já to zkusím“, ale „budu to dělat“. Tím už to dělám i teď.