Anuradhapura vstoupila do historie Sri Lanky jako hlavní město sinhálského království už v roce 380 př. Kr. za panování krále Pandukabhaya. Celkem devadesát vládců zde potom zanechalo své nesmazatelné stopy v podobě paláců, klášterů a svatyň, které se v proměnách času podivuhodně zachovaly, i když se tudy přehnaly mnohé vojenské invaze ze sousední Indie.

Význam města mimořádně vzrostl s příchodem buddhizmu za krále Devanampia Tissa (247 - 207 př. Kr.), který hned na počátku své vlády přijal za své Buddhovo učení a postaral se o jeho rozšíření. Ostrovní Lanka se v průběhu staletí stala jedním ze světových center buddhizmu. Sama jsem měla možnost potkat se tu v nedávné době s dvěma buddhistickými mnichy, pocházejícími z Čech. Nejobdivovanější monumenty velkolepého města Anuradhapury, jehož sláva se vine dvěma a půl tisíciletími historie země, nechal zbudovat národní hrdina Dutugemunu (161 - 137 př. Kr.), přezdívaný Dutu.

Nejstarší strom

By Mr Jörg Reuter

Duchovním centrem města i samotné Sri Lanky je prastará smokvoň Sri Maha Bodhi, zkráceně nazývaná strom Bó. Podle místní tradice je to nejstarší, stále živý, historicky doložený strom na světě, který dosahuje více než dvou tisíce let věku. Vyrostl z odnože památného stromu z Bodhgaya v Indii, pod nímž Buddha dosáhl osvícení. O přenesení vzácného štěpu se postarala princezna Sangamitta, dcera velkého indického krále Ašóky a sestra prince Mahindy, který přinesl Buddhovo učení do země. Z nevyčerpatelné energie stromu prý těžili dávní stavitelé metropole, když budovali síť velkolepých staveb.

Rozložité větve posvátného stromu jsou na mnoha místech podpírány tyčemi a kolem ústředního kmene se usadily další kmínky, vyrostlé z jeho odnoží. Všem částem přitom náleží posvátná úcta. Ostatně po celém ostrově v těsné blízkosti buddhistických svatyň nalezneme stromy Bó, pocházející z tohoto stromu. Zbožní návštěvníci vyvěšují na větve modlitební praporky i svá přání, mnohde visí velké buddhistické vlajky v barvách modré, žluté, červené, bílé a oranžové. Nejstarší a nejposvátnější kmen stojí na vyvýšeném prostranství, obehnán dvěma mřížovými ploty, přitom vnitřní z nich je zhotoven z ryzího zlata. Nikdo nemá přístup do těsné blízkosti stromu, jen představený místního kláštera má privilegium mříže otevřít.

Každodenně proudí k Sri Maha Bodhi zástupy poutníků. V jejich oblečení převládá bílá poutní barva, na znamení pokory jsou bosi, se zahalenými pažemi a bez pokrývky hlavy ať jdou v sálavém slunci, či v tropickém lijáku. Velké množství jich přichází o víkendech a ve dnech úplňku. O dubnovém úplňku jsou však jejich oběti a modlitby považovány za nejzáslužnější.

Setkání s poutníky

Podařilo se mi navštívit toto podivuhodné místo o listopadovém úplňku. Zakouším neopakovatelnou atmosféru slavnosti. Ač na první pohled cizinka, jsem jaksi samovolně vtažena do slavnostního dění. Tři ženy přinášející květinové dary vkládají do mých rukou proutěnou misku plnou bílých jasmínových květů a já tak spolu s nimi přináším tradiční obětinu. Od malého chlapce přijímám zase jemně fialové poupě lotosu, které položím na posvátnou zídku. Potom mne zastaví mniška ve žlutém rouchu s vyholenou hlavou a sepjatýma rukama se dotýká mých rukou. Ačkoliv si nerozumíme slovy, naše oči se setkávají ve vzájemném porozumění. Jako dárek na památku tohoto setkání dostávám sebraný list ze stromu Bó. Je to velká vzácnost. Každý poutník se snaží takový list najít. Jakmile nějaký spadne, mnoho rukou se pro něj shýbá.

Ve stínu stromu posedávají skupinky věřících a naslouchají slovům svých duchovních učitelů. Škoda, že nerozumím sinhálsky a nevím, o čem jde právě řeč. Některé hlavy se při pokleku v hluboké pokoře sklánějí až k zemi. Mnozí návštěvníci rozsvěcují svíce umístěné na speciálních stojanech, aby tak posílili účinek svých modliteb. Je tu také příležitost obdarovat ubohé žebráky, kteří využívají otevřeného srdce a dlaně poutníků. K nedaleké svatyni přichází průvod mnichů, jsou mezi nimi malí chlapci školního věku i vyzrálí starci. Jejich přítomnost se neobejde bez slavnostního zvuku bubnů, který zajišťují bubeníci v červenobílých krojích. Středem zájmu přihlížejících je opat kláštera, kterého přivezla na slavnost velká limuzína. Všichni poutníci zvědavě přihlížejí. Jen volně potulující se nedotknutelná kráva dává najevo svůj nezájem.

Kamenní svědkové zašlé slávy

Rozsáhlé prostranství kolem Sri Maha Bodhi bylo kdysi součástí areálu velkého kláštera Maha Vihara. Dnes je zde park s řadou pozoruhodných staveb, zřícenin, jezírek a umělých kanálů. Z takzvaného Bronzového paláce, postaveného Dutugemunem, zbylo jen šestnáct set granitových sloupů. Stavba mívala v čase své slávy deset pater krytých bronzovou střechou, v každém patře bylo sto místností, které sloužily k ubytování jednoho tisíce mnichů. Nad římsami oken bývaly umístěny filigránské věnce ze zlata, zdobené drahokamy. Zbytky paláce jsou v současnosti obehnány drátěným plotem, aby se zabránilo dalšímu rozpadu a ničení.

Zato Ruvanvelisaya Dagoba je stále živá. Velkolepá bílá stavba dosahuje pětapadesáti metrů výšky. Má podobu zvonu, mnozí však v dagobě spatřují tvar převráceného listu stromu Bó. Její ochoz je střežen stovkami kamenných slonů, kteří tu drží věčnou stráž, obdivovanou nekonečnými proudy návštěvníků. Odborníci považují stavbu za nejkrásnější Dutugemonovo dílo. On sám ji v plné nádheře nikdy nespatřil. Ze smrtelné postele prý sledoval jen napodobeninu, umělou konstrukci vytvořenou z bambusu a plátna, kterou nechal zhotovit jako milosrdnou lež jeho milující bratr. Ostatně kamenný Dutu, v podobě nedaleko umístěné sochy, až do našich dnů přehlíží své dílo.

Vydáme-li se od posvátného stromu k nedaleké umělé vodní nádrži Basawakkulama, pak spatříme na vodní hladině odlesk Thuparama dagoby, která je nejstarší stavbou svého druhu na Sri Lance. Nechal jí zhotovit legendární král Tissa jako posvátnou schránu pro vzácnou relikvii, Buddhovu pravou klíční kost. Z řady dalších staveb působí monumentálním doj - mem zejména Jatavanarama dagoba, pocházející ze 3. století n. l. Byla postavena z červených cihel a její původně stometrová výška navozuje vzdáleně představu egyptských pyramid. V její těsné blízkosti se nacházejí ruiny kláštera, v němž kdysi žilo tři tisíce mnichů. Člověku se tají dech a v duchu dává za pravdu ceduli, která hlásá, že jde o světové kulturní dědictví.

Svědectví čínského mnicha

Našinec není schopen projít ani vstřebat během krátkého času všechny památky staré Anuradhapury. Pro jakési shrnutí dojmů je dobré navštívit moderní, Číňany postavené muzeum s ucelenou kolekcí soch a dalších artefaktů. Nese jméno slavného čínského poutníka, historika a zároveň buddhistického mnicha Fa-siena, který v místním klášteře prožil dva roky. Ten ve svých pamětech píše, že meditoval v Anuradhapuře před sedm metrů vysokou sochou Buddhy, celou z nefritu, zdobenou zlatem, stříbrem a drahými kameny. Jednoho dne položil neznámý poutník před sochu jako obětinu čínský malovaný vějíř. Když ho Fa-sien spatřil, rozplakal se, zatoužil po domově a vrátil se do Číny.

Po všem, co jsem v Anuradhapuře viděla a zažila, mi připadalo, že už jen návštěva tohoto starobylého města stála za mou pouť do daleké ostrovní země. A to jsem nevěděla, kolik skvělých zážitků mne ještě čeká.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.