Sousedské spory mají nejen v posledních letech soudy na pořadu dne neustále. Tu kvůli neuklizenému listí, tu kvůli neoprávněně otrhané úrodě. O klepech „z rohu“, které dokáží i vážně ublížit nemluvě. Jde se však nějak bránit i bez soudu? Lze! Stačí mít trošku rozumu a umět s vtipem zacházet se slovy…

Potřebujete se na chalupě zbavit zájmu a „přízně“ zvědavých či vlezlých sousedů, kteří vás neustále zvou na nějaké oslavy, sleziny, pitky či pikantní klípky o těch zrovna nepřítomných, nebo kteří se o vás dozvěděli, že pěstujete jakési tajemné čáry (přičemž může pro ně být podezřelá i obyčejná duchovní filosofie), nebo že jste „pánbíčkář“? Kde jsou ony úlevné a laskavé večery na lavičce pod lípou nebo u táboráku, ze kterých nebolela duše ani hlava?

Vím o jedné „výstřednici“, která věc vyřešila po svém poté, co se ve vesničce chalupářů rozšířilo, že mezi ně nechodí proto, že čte nějaké „divné“ knihy – a vůbec, kdoví jaké čáry po večerech dělá? O to víc byla předmětem sladce vyjadřované pozornosti a pozvání některých sousedek. V naší, podle statistických průzkumů nejateističtější zemi v Evropě se to stane snadno. Nepatří sice mezi urputné propagátory náboženství ani mezi „ezoterické štamgasty různých laciných „spirit-show“, ale touží alespoň o víkendu po klidu a soukromí. Známe to mnozí. I když se snažíme být „normální“ a zbytečně se neodlišovat, přeci jen nelze vždy s vlky výti, býti ani píti. Když člověk není ve všem jako oni, bývá někdy podezřelý. Zároveň se jí sousedky asi trochu i bály, nemůže-li být její záhadný život pro ně nějak nebezpečný. Je nějaká divná. Co je to za nekulturnost, když se s nimi nebaví o „VyVolených“ či chorobách Karla Gotta? Nechodí mezi ně, od pletí zahrádky jen zvedne hlavu k pozdravu či pár větám. Připravuje se o výhodu zvědět poslední místní aktuality – kdo se bude rozvádět, kdo se popral v hospodě, že soused úspěšně přečkal transplantaci cirhotických jater a ten z té poslední chalupy že dostal od pojišťovny plně hrazený nákladný měsíční pobyt na umělé ledvině. Nemá pak ani možnost s několika dalšími třeba hlídat v noci udatně májku před teroristickou bandou z vedlejší vesnice a třímat tak v ruce střídavě zbraň a kolující láhev rumu. Dokonce prý nejí ani maso, to bude určitě v nějaké sektě.

Vyřešila věc po svém. Svěřila se přes plot slabodušší sousedce, která vytrvale sladce zapřádala vyzvídající hovor: „Holka, nikde to neříkej, je to hrůza! Už tři lidi, se kterými jsem se bavila, zkameněli. Jo, povídám, zkameněli!“ Sousedka také jaksi znehybněla, zkameněl jí zatím jen úsměv. A pokračovala: „Jenže co s nima? Jako trpaslíky do zahrady je dát nemůžu, jsou moc velcí. Tak jsem je s mým známým kameníkem v noci rozřezala na kousky a naházeli jsme je do řeky.“ A po chvilce pokračovala: „Jakpak je asi hluboký tenhle náš rybníček na návsi? Není vidět ani na dno, že? Je tam bahno.“ Nakonec se zaražené sousedky mile zeptala: „Tak kdy že mám přijít na to kafe? Že žádné nemáš? Tak přijď ty ke mně. Hm, že nemáš čas? Co je ti, kam tak spěcháš?“

A má klid. Pozdraví, usměje se, koupí si přes plot vajíčka, položí kytičku ze své zahrady ke dveřím sousedů, to stačí. Pravda, nedozví se třeba, že byla přemístěna autobusová zastávka, ale to se dá přežít. Ostatně – solidární a upřímní nejsou ani oni mezi sebou.

Ironie nebo „léčba“ zvědavců?

Můj příbuzný pan Jiří Řehoř z Černošic si na své zahradě kopal hlubokou jámu pro bazén na lekníny. Zahrada byla na prudkém svahu, a tak jedna sousedka, známá klepna, zajímající se čile o dění za cizími ploty i záclonami, pozorovala z horní cesty celé dny jeho počínání. Nakonec nevydržela a zeptala se: „Na co, safra, děláte tak obrovskou jámu?“ Bez pozvednutí hlavy majitel jen zahučel: „Ále, to je na ty medvědy, co mi tu furt šlapou trávu, když chodí v noci shora z lesa pít dolů k řece.“ Pomohlo to, už tam nestávala.

Jiný soused mu každý rok při zastřihávání svého živého plotu přehazoval ustřižené větvičky na jeho zahradu. Námitky nepomáhaly. A tak jednou, když soused zase prořezával, sbíral po něm mlčky a systematicky odhozené proutky, stejně mlčky i čekal s nataženou rukou na další, až soused poněkud znejistěl. Ještě než se ze zahrady odebral s plnou náručí posbíraných pružných proutků, prohodil k rozpačitému sousedovi přes rameno: „Z tohohle teď dělám šikovný košťata, můj najatý trhovec mi dává stovku od kusu. Od té doby neměl na své zahradě ani větvičku.