Stejně jako každý jedinec má svou cestu, má i každý národ svou poutní cestu. Evropa má už po staletí svou pouť do Compostely. Potkávají se na ní poutníci ze všech koutů světa, z Evropy i z ostatních světadílů. Vycházejí z několika zemí a z různých farností, podle kterých pak nesou své názvy jednotlivé evropské trasy. Nakonec splynou na španělském území v jeden proud směřující k místu uctívání ostatků apoštola Jakuba. V Santiagu de Compostela se završuje Svatojakubská poutní cesta, která v posledních letech podivuhodným způsobem ožívá. Moderní člověk se touží vrátit ke svým kořenům, očišťovat v prachu i blátě cest své nitro a hledat mnohdy už ztraceného Boha.

Čtyři hlavní francouzské trasy vedou z Paříže, z Lurd či Vézelay, z Le Puy en Velay a z Arles. Všechny jsou pečlivě značeny směrovkami doplněnými poutnickou mušlí. Snad každý poutník nese alespoň po úsek cesty poutnickou hůl a na krku či na batohu mušli. Tak je bezpečně poznávají obyvatelé měst i vesniček, jimiž procházejí. Dostává se jim přátelského přijetí, pozdravení a třeba i pomoci. ULTREIA je hymna poutníků, kterou si zpívají každý den. Zdraví se tím magickým slovem, které je vede dál a výš už od dob slavného krále Karla Velikého, kterého Francouzi nazývají Cherlemange.

Zastavme se na čtyřech z řady míst, jimiž prošla na jaře roku 2008 jedna česká poutnice se svými přáteli. Snad to alespoň trochu přiblíží atmosféru celé pouti.

Le Puy – začátek cesty

Po osmnáctihodinové jízdě autobusem z Prahy jsme v Le Puy. Odtud vychází pravidelně už čtvrtým rokem jedna za druhou skupina českých poutníků na desetidenní dvousetkilometrový pochod, aby v následujícím roce navázala další deseti až čtrnáctidenní etapou, až konečně po sedmi letech dojde ke kýženému cíli – Santiagu.

Le Puy je starobylé město. Kdo se projde jeho úzkými středověkými uličkami, kdo vystoupí na posvátné kopce vykreslující jeho neopakovatelné panorama, kdo navštíví jeho svatyně, ten pocítí závan bohaté historie. Jen co najdeme předem domluvený nocleh v nově restaurované klášterní ubytovně, vydáváme se nejprve do katedrály. Její kamenná krása člověka na první pohled pohltí. Románské oblouky a sloupy postavené v 11. až 12. století doplňují fresky s biblickými náměty. Je to katedrála biskupů, zasvěcená Panně Marii. V kapli Zvěstování se uctívá vzácná soška černé madony s dítětem, jejíž stáří se počítá na bezmála sedm set let. Uprostřed působivé výzdoby vyhledám známou sochu svatého Jakuba, abych zapálila svíci a vyprosila požehnání na cestu. Potom v sakristii kupuji průkaz poutníka, takzvaný "créanciale", který mi pomůže získat každodenní přístřeší v poutnických ubytovnách a kam dostanu pamětní razítko ze všech větších zastavení poutní cesty. Na rubu průkazu jsou vyznačeny jednotlivé etapy s památnými místy ve vzdálenosti jednodenního putování v přibližné délce 20 km. To je můj plán pro příští dny. Dnes mne ještě dlouhé "svaté schody", vycházející z katedrály, svedou za poznáním města.

Nejprve je to kopec svatého archanděla Michaela, patrona Francie. Spolu s několika kamarády vystoupíme na vrchol vulkanického původu, kde stojí svatyně už z předrománského období. Strmé schodiště lemuje porost divokých kosatců a jiných vzácných bylin mnoha barev. Kam oko pohlédne, tam se potěší krásným výhledem na krajinu i město. Tepaným kamenným obloukem vstupujeme do prostoru vymezeného několika sloupy, z nichž každý má jiné zdobení. Socha sv. Michaela září do přítmí kaple, kde se line tichá melodie reprodukovaného starodávného chorálu. Je to chvíle tiché meditace a díkůvzdání. Mnohé návštěvníky přiláká i protilehlý vrchol, kde stojí socha Panny Marie, známá jako Notra-Dame de France. Je to vynikající práce sochaře J. M. Bonnassieux, která byla vztyčena 5. září 1855 na místě vyznačeném kamenným dolmenem, uctívaným už v předkřesťanských dobách. Ve stylové hospůdce starého města si dáváme večeři v podobě poutnického menu (v ceně 10 Euro). Na velkém talíři mi přinesou tradiční čočku, doplněnou ohřátou klobásou, kouskem šunky a sýrem, vše obložené zeleným salátem, rajčetem a ředkvičkou. Náladu pak pozvedá francouzské růžové víno. Do spokojeného usínání spolu s dvaceti poutníky v jedné společné místnosti se vrací ještě noční zážitek z katedrály, kde se za přítomnosti místního biskupa právě slavil svátek Ducha svatého adorací a zpěvem bíle oděných mnichů a kde světlo rozžatých svící připomínalo tajemný odlesk nebe. Ráno pak v téže svatyni přijímám spolu s dalšími poutníky požehnání na cestu do Compostely, o níž se říká, že na Zemi kopíruje dráhu hvězd noční oblohy.

Conques – varhanní koncert

V Conques se zpravidla končí prvá desetidenní trasa na poutní cestě a začíná trasa druhá. Je to kraj zvlněných kopců, zjara vyzdobených rozkvetlými keři žlutých janovců, a luk oděných do bílé krásy divokých narcisů. Kamenné městečko mnozí označují za nejmalebnější v celé Francii. Maličké domky zdobí růže a v oknech se vystavuje nabídka suvenýrů všeho druhu. Právě zde se nachází starobylé premonstrátské opatství zasvěcené svaté Foyi, mučednici pro křesťanskou víru z doby římského císaře Diokleciána. Návštěvníky nejprve přiláká románská katedrála s doširoka rozevřenými vraty a velkolepým tympanonem Posledního soudu. Ježíš tu vztyčenou pravicí dělí lidi na společenství hodných věčné blaženosti a na ty, pro něž je přichystáno zatracení. V kamenném poselství lze vyčíst také určitou naději pro hříšníky, kteří se včas obrátí a konají skutky kajícnosti, k nimž jistě patří poutní cesta. Ostatně poutníků je tu vždy dostatek. Neodolám, abych si na památku nezvěčnila na fotografii zajímavý postarší manželský pár přicházející ze vzdálených švýcarských Alp v doprovodu velkého bernardýna s nákladem uvázaným po obou stranách hřbetu a s nezbytnou láhví tekutého posilnění kolem krku. Opatství spravují bratři premonstráti, kteří každý večer pořádají ve velkém refektáři společnou večeři pro poutníky mnoha národností. Obzvlášť rádi přijímají ty, kteří přicházejí z českých zemí, neboť jak praví otec převor při uvítání, mají vřelé vztahy s premonstráty v Praze na Strahově, kde se uchovávají ostatky svatého Norberta, zakladatele jejich řádu. Po společně zazpívaném refrénu Ultrei usedáme k prostřenému stolu s pocity nově nabývané evropské vzájemnosti. V pozdním večeru je pro všechny přichystán varhanní koncert, kdy melodie píšťal prolétá dvěma řadami okrouhlých románských sloupů, aby se zachytila v centrální kopuli střídmého posvátného prostoru. A člověk nemyslí na nic, jen jaksi tajemně povznesen naslouchá…

Navarreinx – přijetí na faře

Z řady dnů pouti, které se ve vzpomínkách ukládají jako drobné perly růžence, vybírám také můj "navarreinxský den", neboť vypráví o tom, že na svatojakubské cestě se dějí vskutku podivuhodné věci. Naše skupina jde už čtvrtou trasu v pořadí a většina jejích členů se tak setkává poněkolikáté. Máme svůj zaběhnutý rituál. Každé ráno, než vyjdeme, zazpíváme v kruhu podaných rukou "Ultreiu" a zvolíme "vůdce" dne. Ten převezme společnou mušli a svíčku, ovinutou provázkem a zvolí téma k přemýšlení do kroku. Jsou to témata jako: proč jsem na pouti, splněná přání, ticho, vzpomínky a vůně dětství, stáří, pokora a pýcha… Večer pak při rozžaté svíci společně povečeříme a vyprávíme si o tom, co jsme zažili a o čem jsme přemýšleli. Dnes jdeme krajem francouzské Navarry. Je to země malebných venkovských stavení, jejichž předzahrádky zdobí bílé i žluté květy kal. U otevřených vrat dvorců polehávají hlídací psi, kteří na nikoho neštěkají. Snad proto, že neznají nezvané hosty. Každý kostelík je otevřen a přichystán pro posezení a tichou meditaci unavených pocestných. Naše Klára s Michalem čas od času zazpívají na kůru "Ave Maria" a zní to tak vroucně a prostě, až srdce jihne. V cíli dnešní pouti v Navarreinx vítá poutníky před vstupním portálem kostela místní pan farář. Po společné modlitbě podává výklad o historii města, které bylo kdysi centrem Navarrského království. Při pohoštění na faře se setkávají u společného stolu lidé z Anglie, Německa a Česka, ba jsou tu i dva poutníci z daleké Brazílie. Připíjíme na zdraví bílým vínem a k tomu pojíme sušenky s vytlačenými nápisy různého druhu. Jeden kamarád říká, že ty nápisy bychom mohli přijmout jako jakési zprávy pro nás. Aniž cokoliv očekávám, náhodně volím tři z nich. Na první stojí "Máme Tě rádi" a já ji s chutí sním. Druhá nese nápis "Mysli na mne" – tu také sním a zapiji vínem. Až dojde na třetí, kde stojí psána dvě překvapivá slova "Tvoje maminka". V očích mám slzy dojetí. Tu sušenku si schovávám. Přijímám ji jako nečekané poselství či vzkaz poslaný od maminky shůry. Umřela mi před čtyřmi měsíci a včera jsem přátelům řekla, že její památce věnuji tuto pouť. Nechť tedy mé kroky přispějí k dosažení Tvé věčné blaženosti, maminko!

Roncesvalles – přechod Pyrenejí

Čeká nás nejobtížnější úsek cesty, dlouhý 27,1 km, s převýšením třináct set metrů. Přejdeme Pyreneje a z francouzského Baskicka se máme dostat na španělské baskické území. Po noclehu v zachovalém středověkém městě St-Jean-Pied-de-Port s majestátní citadelou a městskými hradbami vycházíme hned s rozedněním. Chceme co nejdříve zdolat prudké stoupání, z nadmořské výšky necelých dvou set metrů na úpatí hor se máme dostat až do 1480 metrů. Nejprve však projdeme symbolicky pověstnou branou svatého Jakuba, zastavíme se s prosbou o ochranu v kostele Panny Marie a pak se dáme na most přes řeku La Nive, který nás navede na takzvanou "Napoleonovu cestu", jíž prošel slavný vojevůdce se svou armádou roku 1808. Někteří poutníci z Japonska či Koreje si nechávají za drahý peníz vézt svou batožinu doprovodným terénním autem. Češi tradičně spoléhají na vlastní síly. Batoh s veškerou poutní výbavou každým krokem těžkne. Ještě že můj obětavý syn mi ulehčí a ponese alespoň karimatku a rezervní boty.

Počasí je příznivé. Po horských kopcích se převalují mraky, obtěžkané vlhkem, ale neprší. Naše pohledy vyhledávají stáda ovcí a obdivují dlouhé hřívy divokých koní, kteří spásají travnatý porost horských strání. Dvakrát zastavíme u osvěžovny načerpat čerstvou vodu, abychom měli dostatek tekutin, až se dostaneme k průsmyku. Tam vzpomeneme na slavného rytíře Rolanda, který tu ve službách Karla Velikého a v boji proti Maurům zahynul před více než dvanácti sty lety. Jeho smrt zde stále připomíná Rolandův kříž a jeho mohyla. Opodál pak vyvěrá pramen životodárné vody z Rolandovy studánky. Kdo se z ní napije, získá prý něco z rytířovy udatnosti. Mnohým poutníkům je to zapotřebí, jak je vidět ze tří dalších křížů, vztyčených zemřelým ve zcela v nedávné době. Na chvíli posedím s dvěma poutníky v kamenné chýši, pojím chléb a sýr a trochu vloček s hrozinkami, neboť ty dodají žádoucí energii. Je třeba projít bahnem a mokřinou nasáklého hřebenu. Právě tam, kde je cesta nejobtížnější, vystupuje z mlhavého oparu bučina, plná lesklých stříbřitých kmenů, vyzdobená zelení bohatého listoví. Je to krajina připomínající tajemství pohádek. Patník označující státní hranici málem míjím. Není výrazně značen, jako by tu šlo o něco podstatně jiného a důležitějšího. Konečně po šesti hodinách pochodu se zjevuje pod kopcem v údolí uprostřed lesa uskupení mohutných šedých střech. Patří klášteru ze třináctého století jménem Roncesvalles, který má podobu středověké pevnosti. Zajásám a v duchu děkuji. Zbývá prudký sestup do hloubky pěti set výškových metrů. Namísto lahodné francouzštiny nás vítá jásavá španělština "Bienvenido!" Vybízející zvuk zvonů zve k děkovné bohoslužbě u stříbrné madony pod baldachýnem, přezdívané Královna Pyrenejí. Na utržené šrámy namáhavého výstupu se zapomíná. Vždyť je zde připravena stálá zdravotní služba, která ošetří puchýře zmožených nohou. Snad každý poutník má nějaký ten šrám a slepenec strhané kůže. Tou má odcházet z těla vše nadbytečné a nedobré, říká stará pověra. Najdou se však i jedinci uléhající večer bez jakýchkoliv viditelných známek tělesného strádání na palandu ve společné ubytovně, která poskytuje přístřeší poutníkům už po několik staletí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.