Rozhovor s Tomášem Klusem

Tomáš Klus je výjimečnou osobností současné populární hudební scény. Jeho poselství, která promítá nejen do svých písní, ale i do svého chování vůči fanouškům a svým bližním, může být inspirací pro mnohé z nás. Z tohoto důvodu vám zde přinášíme rozhovor, který sice již byl publikován v tištěném PHOENIXu, ale jistě bude přínosné jeho myšlenky šířit i po on-linu.

Jeho již pátá řadová nahrávka vyšla před letními prázdninami a obsahuje i protiválečně laděné songy. „Říkám ne jakýmkoliv válkám a jakémukoliv násilí," uvedl Tomáš Klus k novince s názvem "Anat život není“.

11. dubna Tomáš odstartoval v pražském kulturním prostoru Jatka 78 šňůru koncertních vystoupení s názvem Přeju Ti. 

Zatím posledním překvapením Tomáše bylo oznámení roční pauzy v koncertování.
Je to rozhodnutí závažné a odpovídá duchu Tomášova procesu ProměnaMě. Možná je však smysl jeho rozhodnutí ještě hlubší, než si uvědomujeme, a symbolizuje cestu proměny celé společnosti, ve kterou Tomáš věří. Cesta ke zlepšení vnějšího světa vede přes cestu dovnitř, k sobě, k vlastnímu srdci.

Jaké je to být tolika lidmi milovaný a současně tolika lidmi kritizovaný?
Úplně normální, jsem na tom úplně stejně jako kdokoli jiný, někdo mě má rád, někdo nemá. V tom mezi lidmi není rozdíl.

V ohlasu jednoho vašeho ctitele se píše: „Je až s podivem, že dnešní zahořklá doba ve Vás stvořila takového pozitivně nabitého člověka.“ Jsou chvíle, kdy se vaše oči neusmívají?
Oči, ty se mi asi smějí pořád, ty už to mají jasné. Občas, při pohledu na člověka, mi popadávají ústa. Je plno věcí, se kterými nesouhlasím, a ještě nejsem smířený s tím, že je nemůžu změnit. Jsou to věci zakořeněné hluboko v povaze lidstva; termíny typu oko za oko, zub za zub a podobně... Už ale nemám ty hluboký smutky, strach ze tmy.., už vím, že nic jako tma neexistuje, že jde jen o absenci světla.

Máte v sobě pokoru, sláva vám nestoupla do hlavy. Čím to?
Ona totiž žádná sláva není. Na někoho jde jen víc vidět, je víc slyšet, ale tamhleta paní v rohu má na příběh života stejný vliv jako já nebo kdokoli jiný. Všichni jsme součástí celku. Je v nás daleko víc buněk, než je hvězd v naší galaxii, přesto často sami sobě nevyhovujeme, nedůvěřujeme si, neznáme svou hodnotu. Přitom jsme například jediní tvorové, kteří vnímají krásu. Ale místo vlastních prostředků spíš tzv. použijeme hnojivo. Máme potřebu k někomu vzhlížet, přestože vlastníme štětec, kouzelnou hůlku a můžeme sami tvořit. Místo abychom v mozaice života prošlápli vlastní, čili jedinečnou stezku, trávíme čas pátráním po stopách, jež udělal někdo před námi. Dodává nám to falešný pocit jistoty, návaznosti, kontinuity. Neuvědomujeme si však, že s onou stopou přebíráme tíhu ve formě křivd a předsudků, ale hlavně sami sebe zbavujeme svobody jít si, kam se nám zlíbí. Přenecháváme dobrovolně své otěže a pak se divíme, že nejsme svými pány. Co za to může? Strach, nedůvěra ve vlastní schopnost žít? Tyhle pocity nejsou přirozené. Velkou inspirací jsou mi v tomhle děti. Jdou, kam je napadne. Když se něco nepovede, upadnou, zapláčou si. Ale prožijí něco! Nepostávají před životem. Nejsou ve vleku.

Kdy jste pochopil, že mluvit příliš oslabuje sílu slov?
Začal jsem se víc poslouchat a zjistil jsem, že opravdu moc kecám. Dnes často věříme, že slova stačí k tomu, aby se věci děly. Důsledkem je, že některá slova ztratila častým omíláním význam. Třeba slova láska, dobro. Někteří lidé se jejich užívání vysmívají, zdají se jim směšná. Ale slova jsou mocná zaklínadla. Středověcí kouzelníci, mágové, většinou mlčenliví lidé, si slova vážili, a když řekli, proklínám tě, tak opravdu prokleli. Právě jsem dočetl 1. díl knížky Jméno větru, moje první přečtená fantazy. V ní jeden učitel učí žáka zaklínadla a vysvětluje mu, že mluvit o slovech pomocí slov je jako namalovat obrázek tužky tou tužkou na tu tužku samotnou. Jsou prostě věci, které se slovy vyjádřit nemohou, a my máme pocit, že slovy lze vyjádřit všechno. Oslabujeme je tím, že jimi nahrazujeme skutečný život - skutky. Mnoho věcí určitým způsobem cítím, problém je, když to mám verbalizovat. Např. teď jsem mohl odpovědět pouhými osmi slovy, a použil jsem jich přes stovku. Desítky slov zbytečně. To chci změnit.

Proto přichází i ta vaše roční pauza?
Ano. Koncert v Bohnicich v září ještě bude, tam je to bezvadný. Jinak si dávám pauzu :-). Chci teď v klidu koukat na svět, přemýšlet, stát se houbou. A hlavně -- moje dcera je ve věku, kdy potřebuje jen mě a moji manželku. Za dva tři roky to bude pryč, bude mít kamarády, kamarádky, školku. A já se nechci jednou, po letech, na ni dívat s tím, že mi někam utekla, že jsem něco přehlédl. Nemám jinou touhu směrem k ní, než znát ji, rozumět a díky tomu být vždy nablízku. Od toho tu přece jsme, abychom byli se svými dětmi, abychom jim ukazovali, jak jsme tu se vším sžití. A ony zas aby ukazovaly nám, že to všechno je sžité s námi.

Jak jste se dostal ke své první fantazy knize?
V knihkupectví fantazy literatury jsem si ohlížel obaly knih, ty mě fascinovaly. A možná právě proto jsem požádal paní prodavačku, jestli by mi mohla doporučit knížku, kde by se moc nevraždilo. Řekla, že by o jedné takové věděla (kolem ležely haldy knih…), a vytáhla knihu s podtitulem Příběh královraha (haha). Měla ale pravdu, jsem u konce 1. dílu a opravdu tam jsou zatím jen dva mrtví. Knížka je výborná.

Používáte řadu citátů, myšlenek z knih. Čtete hodně?
Měl jsem období, kdy jsem hodně nakupoval esoterickou literaturu, ale dočetl jsem jen několik těchto knih. Autoři v nich mluví o lásce, to se mnou rezonuje. Ale pak většinou přišel soud, nebo návod na štěstí… Teď jsem si na nějakou dobu tyto knížky zakázal. Čtu jen beletrii, hledám příběhy.

Nemáte v plánu sám napsat knihu?
Už léta, ale zatím nevím o čem psát. Jsem totiž mistr začátků. Mohl bych vydat Knížku začátků, mám rozepsáno několik povídek, románů, třeba i na 25 stránek, ale pak najednou konec, už ani čárka. Ale netrápí mě to. Vše teprve zraje.

Na svých koncertech dokážete tři hodiny udržet pozornost publika. Kde se ve vás vzal tenhle dar?
Darem je samotná možnost, že tohle můžu dělat. Nesnažím se jen bavit publikum, bavím se i já. To vede ke svobodě projevu tak mocné, že podle někoho hraničí se zdravým rozumem. Ale to je ono, mám-li co předat, pak je to vědomí, že hranice si stavíme sami. Soudí-li vás někdo, pak především hovoří sám o sobě. Proto mě baví oba póly reakcí, jak ty, které jsou strženy a rozřádí se se mnou, tak ty, kterým připadám přehnaný. Obě jsou v pořádku. Je to nesmírně inspirativní.

Žijete ještě stále ve své Zemi za duhou?
Určitě. Není to samozřejmě skutečná země, jedná se jen o stav mysli. Funguje tam rovnost, každý dělá, co ho baví, co mu jde. Když někoho baví prodávat, tak prodává, někdo je zas honorován za své pěvecké nadání. Vládcové, kteří nařizují, co jak kdy kde udělat, jsou tam zbyteční stejně jako služební. A člověk je spokojený, nemusí se za nic schovávat, na nic si falešně hrát, nepotřebuje nikomu nic ukazovat, nepotřebuje hrát role, je sám sebou. Složité je jen přijmout fakt, jak je to vlastně jednoduché - žít v rezonanci se sebou samým: Něco se mi nelíbí, řeknu to, netutlám, neboť nahromaděním nevyřčeného pak v člověku bují bolesti, následně nemoci, nakonec smrt. Stejně tak je nutné nakládat s radostí. Cítím ji? Projevím ji!

Kolik času si při svém pracovním vytížení vybojujete na některou z disciplín moderního pětiboje, který jste donedávna dělal vrcholově?
Popravdě, ani minutu. Nárazově dostávám záchvaty, ale že bych v sobě pravidelně živil sportovce? To ne, už ne.

Svými písničkami ovlivňujete lidi takovým dobrým, nenásilným způsobem. Je to váš záměr, ukazovat cestu?
Já odjakživa jen informuju o svém stavu, co prožívám, co vidím. Protože žiju ve společnosti, zpívám i o ní. Je to můj pohled. Že často dochází k rezonanci s ostatními, je skvělé, ale nepotřebuju to, nechci si říkat, to jsem ale šikovnej, jakou velkou a krásnou pravdu mám. Solženicyn má v Souostroví Gulag větu, že vesmír má tolik středů, kolik je v něm živých bytostí. Nejsem mluvčím, jsem pozorovatel. Někdo, kdo řekne, já vím kudy, a dává lidem stopy, po kterých mají kráčet, je jen svádí z jejich vlastní cesty. Takhle lidé nemohou být štastní, neboť jdou ve stopách jiných. I když si myslím, že znám pravdu, cestu či směr, nemám právo nikomu říkat: Jděte tudy! Můžu říct, pojďme spolu, ale bagáž si neseme každej sám. Každý z nás něco ví, všichni dohromady víme všechno .

Vypadá to, že svou cestu už máte promyšlenou. Děláte na ní chyby?
Ano! Život bez chyb by byl nudný! Nevím, kde se v nás vzalo, že ideální člověk je ten, kdo je bez chyby. Za prvé nikdo takový není, jsou jen tací, kteří se zdařile chopili své "bezchybné" role, a za druhé chyby jsou přirození rádcové zhmotněni radami našeho vyššího já, které říká - tohle si znova promysli, nebo udělej to jinak. Jejich tutlání a tváření se, že nejsou, či z druhé strany poukazování na chyby ostatních, to nás jen připravuje o čas a energii, o možnost kamkoli se pohnout.

Zpíváte i mluvíte často o lásce. Myslíte si, že i přes poněkud neutěšenou současnou situaci ve společnosti pocit lásky u mnoha lidí narůstá?
Ano, je tu dnes hodně esoteriků a stejně tak se zvyšuje počet lidí vůči vlně lásky skeptických. Rovnováha.

Co udělat, aby láska nebyla jen slovo?
Odpouštět.

Převzato s laskavým svolením šéfredaktorky Mgr. Hany Čechové z tištěného časopisu PHOENIX číslo P 10/2015.

pro Phoenix zpracovaly JUDr. Nora Chvojková a Eva Dědková
nakladatelství Svítání plus, s.r.o., www.svitani.eu