Před mým zahájením výstavy Zdeňka Hajného v Jindřichově Hradci jsme se s přítelkyní a kameramanem po příjezdu ptali pořadatelů, kde je malíř. Odpověděli – mistr se převléká. Tedy dobře, počkáme, řekli jsme si.

Po čtvrthodině zněla odpověď opět – mistr se převléká. Totéž i po další chvíli. Nakonec ze zadního vchodu restaurace vyšel malíř v plandavých černých kalhotách s oblýskanými boky a hlubokými kapsami a v bílé košili. Jak to? Po příjezdu, kdy měl na sobě cestovní oblečení, si totiž zabouchl auto i s klíčky a oblekem a situaci řešil zkoušením mnoha číšnických kalhot a košilí, dokud nenašel aspoň trochu přiměřené. Mé prostořeké pokřikování na něho – pane vrchní, platím, bylo asi skutečně neomaleným trapasem. Ještě větším bylo mé upozorňování společných známých, že tu máme falešného vrchního, aby dali pozor, zda nebude inkasovat.

Občas si dělám legraci ze sebe, ale přiznám se, že někdy rád i z druhých. Aspoň v situacích, které k tomu takhle vybízejí.