Láska... ten zázrak nad zázraky. Jiskra niterné něhy, jež – zažehnuta v našich srdcích – probouzí v nás úpěnlivou touhu být druhé bytosti nenahraditelným. Lásce lze bezpochyby přiřknout bezpočet různých přívlastků. Kdo z nás však doopravdy ví, co je láska? Co dokáže? Jak nás může povznést, rozradostnit, či naopak rozesmutnit a ranit...

Oddanost znamená mír

V dnešní době chtějí být lidé samostatní, nezávislí a touží po tom, aby je ostatní uznávali. V kulisách moderního světa není oddanost populární a propagovanou vlastností. Lidé tento postoj spíše předstírají, aby se zalíbili. Například v zaměstnání podřízený předstírá oddanost před vedoucím. Jakmile však dosáhne určité pozice a výše platu, často začne být sebevědomý a "důležitý". Upřímná oddanost přináší mír v duši. To neznamená, že člověk má slepě plnit přání blízkých lidí a autorit. Je možno jim oponovat nebo přednášet své návrhy, ale vždy klidně a pokojně. To platí nejen v zaměstnání, ale také v partnerských vztazích.

Hněv jako počátek destrukce...

Mnoho lidí se dnes domnívá, že oddanost v partnerství je dávným přežitkem. A tak se snaží ještě předtím, nežli vstoupí do pevného svazku, legitimovat svou pozici svobodného, sebevědomého a nezávislého jedince, který má na vše svůj názor a ten nekompromisně prosazuje. Spousta lidí je dokonce přesvědčena, že takový postoj jejich protějšku nesmírně imponuje. Skutečnost však bývá trochu jiná. Rozhodneme-li se zuby nehty hájit svou domnělou nezávislost, staneme se co nevidět svědky prvních střetů, hádek a napětí při řešení nejrůznějších situací. Neprohlédneme-li včas tento začarovaný kruh, dostaví se lítost, zklamání a v neposlední řadě také hněv. A právě ten je pro každý vztah tou největší zhoubou, nejdestruktivnější emocí, jež nemilosrdně ničí všechno, co jí přijde do cesty.

...jež přináší osamělost

Projevy hněvu nakonec mohou vést k izolaci a bolestné osamělosti. I když mají často svůj reálný důvod, jsou většinou přehnané a nepřiměřené situaci, která je vyvolala. Známe to asi všichni. Bušení srdce, narůstající tlak v oblasti hlavy a žaludku, napětí svalstva, pocení, zrychlené dýchání, zvýšený krevní tlak – to vše jsou příznaky, jež se dostaví spolu s ničivou explozí hněvu. Pocity, jež prožíváme poté, co tato prudká vlna emocí odezněla, bývají velmi hořké a nezřídka se objeví stav naprosté citové vyprahlosti. To divoký a nelítosný plamen hněvu sežehl všechnu naději a víru v dobré konce. (To se samozřejmě netýká situací, kdy je taková reakce zcela přiměřená – máme-li se například ohradit vůči nějaké nespravedlnosti, nebo si potřebujeme proti druhému člověku vymezit hranice, aby nás neobtěžoval a nevyužíval – v takovém případě je projevení hněvu velmi zdravé a žádoucí).

V začarovaném kruhu

Na druhé straně se za svoje projevy hněvu obviňujeme a zapřísaháme sami sebe, že příště se už ovládneme a budeme se snažit své emoce potlačit. To se ale často nedaří. Čím více je potlačujeme, tím více vybuchují. Bohužel pak často v reakci na malé podněty a velmi destruktivním způsobem. Je to, jako kdybychom se snažili uzavřít pokličkou hrnec s vroucí vodou – přetlak se nárazově uvolní tím, že poklici vyrazí. Navíc potlačování hněvu úzce souvisí se zdravotními problémy, zejména s vysokým krevním tlakem, bolestmi hlavy a žaludečními vředy. Existuje samozřejmě řada účinných a osvědčených návodů, jak zvládat svůj hněv, např. tzv. metoda přestávky, kdy vědomě odložíme o pár minut svou reakci pokaždé, když pocítíme nezvladatelný vztek, asertivní vyjádření zlosti či asertivní výměna.

Nebraňme se právu na štěstí

Každému člověku je vlita do duše touha po štěstí a každý se jej snaží nějakým způsobem dosáhnout. Těch způsobů je tolik, kolik je na světě lidí. Někteří k tomu, aby dosáhli svého cíle, používají hněv a agresi v bláhové víře, že i tyto prostředky jim mohou dopomoci ke spokojenějšímu životu. Že jde o krutý omyl, dříve či později pochopí každý z nich. Avšak cena, kterou za své poznání zaplatí, bývá mnohdy velmi vysoká. Tak vysoká, že v některých případech odejme člověku sílu vstát a jít dál a zkoušet nové možnosti jak dosáhnout štěstí, možnosti zcela odlišné od těch předchozích. Je třeba, abychom si uvědomili, že se svému cíli stěží přiblížíme, aniž bychom byli vystaveni zkouškám a pokušením. V takových chvílích přirozeně necítíme žádné uspokojení, právě naopak. Jsme zklamaní, smutní, hněviví a zahořklí. Ale když se právě v těchto situacích vědomě rozhodneme, že i přes nepřízeň okolností zachováme respekt vůči univerzálním zákonům lásky, naplníme smysl svého života již zde na Zemi a v našem srdci se rozhostí mír, jenž nám bude posilou i při všech dalších zkouškách.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.