Zapomenuté kultovní místo
Šumava byla uzavřena do sebe stejně jako já. Kráčela jsem po kamenitém náspu ostrohu – pravděpodobně umělé mohyly – za zády kapli zasvěcenou Svatému Bernardovi, lidově zvanou Medvědí. A ačkoliv se blížil Lugnasad, svátek slunečního boha, tenhle lesní kout sevřený jako pěst s podivně vyhlížejícími stromy působil nepochopitelně chladně. Na dosah komplexu obrovitých menhirů mi najednou prolétlo hlavou, že jsem právě vstoupila do světa neznámých sil...
K místu samotnému se dnes už neváže žádný významný mýtus a ti, kteří ho znali, si ho již dávno vzali s sebou do říše zapomnění. Plechová cedule přilehlé kaple sice zmiňuje příběh o člověku, který zde přemohl medvěda, ale nestvrzuje, že by dal onu kapli postavit na výraz díků právě on, a jedním dechem ještě stručně dodává, že jde o místo s geologickou zvláštností. S touto krátkou poznámkou – jako přívrženec geomantie – mohu jen souhlasit. Napověděl mi to již vzhled některých stromů vyrostlých pravděpodobně na zemských energetických uzlech. Ovšem, pokud mám opravdu pochopit vyšší spirituální význam tohoto zapomenutého kamenného sakrálního díla, vím, že budu muset poodhrnout mlhavý závoj dávných dob a vzít v úvahu i širší souvislosti.
Likvidace pohanských míst
Není neznámou skutečností, že likvidací pohanských míst se kdysi neblaze vyznamenávala církev (mimochodem, podobného osudu jí pak neušetřil zákon karmy za dob komunizmu). Pohanská kultovní místa buď chytře překrývala svatými patrony, a to takovými, kteří svou působností ovládali význam daného místa, nebo – pokud se jednalo o lokality velmi pozitivní – zabírala je čistě pro sebe, aby jí posloužily coby aktivní vstupy obzvláště vhodné pro ezoterní učení. Kapličky na počest Svatého Bernarda rostly jako houby po dešti především v nebezpečných horských průsmycích. Nevím však, proč nikde na zdech této strážné kapličky není vymalován typický kryptogram JHS, vytvořený a užívaný tímto světcem. Možná ti, kteří později přestavovali původní kulatý půdorys kaple do čtvercového, toto logo již nepovažovali za aktuální. Ale zanechali nám vzkaz jiný v zakódovaném letopočtu. Jenže mnohem důležitější v této chvíli bude uvědomit si, že Svatý Bernard je především pomocníkem proti posedlosti v hodině smrti, odvážlivec, který vrážel ďáblovi do hrdla hůl. Mohla bych se skoro vsadit, že určitě i na tomto místě mýtila církev dílo ďáblovo a vše jemu podléhající.
Mezi menhiry
Postávám pár desítek metrů od kaple a rozhlížím se po té spoustě roztroušených menhirů. Zavrhuji variantu, že může jít o keltské sídliště, neboť úplně chybí obranné valy. Navíc lze na náspi podlouhlého tvaru zřetelně odlišit dvě kultovní seskupení kamenů. V domněnce, že se jedná o mohylu se dvěma obětišti, mne pak utvrzují dva vybrané kameny ocejchované s největší pravděpodobností církví. Dnes už nesou sice jen pouhé stopy otisků po odcizených pečetících výjevech, ale i tak si dovedu představit, jaké votivní motivy asi obsahovaly. První vytlačený tvar po vyloupnuté destičce připomínající malé románské okénko je vtisknut na povaleném hlavním kameni menšího obětiště; tento nejspíše definoval ženskou energii, kterou církevní autorita beze sporu jistě zakryla samotnou Pannou Marií. Druhý otisk po zmizelé desce v podobě úzkého gotického okna se nalézá na zadní stěně nejvyšší stély ve druhém obětišti. Tento vztyčený, falusovitý centrální kámen, těsně zaklíněný mezi horizontálními kamennými obry bezpochyby znázorňuje prvek mužský. Dá se proto předpokládat, že církev tento silový egregor s určitostí překryla motivem Ježíše Krista.
Tajemné obětiště
U tohoto většího obětiště si nemohu nevšimnout o něco menších vztyčených kamenů přitesaných do podoby vlčích zubů, ztrácejících se však ve změti stolovitých valounů různých velikostí a rozličných energií. Další typy kamenů bych přiřadila ke kamenům doprovodným, ale v této enklávě už jen ztěží rozeznám, které by mohly být svržené či vyvrácené, na kterých se podepsal i zub času a které se ještě nacházejí na místech původních. Rozladěný kamenný prasymbol už jen z tohoto důvodu může vykazovat magnetické anomálie. A přičtu-li zbytkovou energii mohyly, soudě dle velikosti pahorku pravděpodobně s více záhrobními obyvateli, nedivím se, že kdysi rituálně očišťované a udržované místo je dnes schopné vyvolávat u některých jedinců neblahé mentální vjemy, což by mohlo být důvodem, proč pomalu upadalo v zapomnění. Co se mě týče, vím, že se sem vrátím o svátku Samainu (na Dušičky), kdy se paralelní světy k sobě přibližují a jejich brány se otevírají, abych navnímala již zapomenuté skutečnosti. Posvátné místo je totiž celistvý organizmus, jenž nese svůj smysl sám v sobě, a bylo pošetilé mu ho brát. Chtěla bych část z toho napravit. Vždyť tento úžasný komplex spojoval a spojuje moudrost astronomie, filozofie našich předků, mystéria života i smrti, sílu imaginace a divinace. Vybavuje se mi živá vzpomínka na nedávnou návštěvu Carnacu. Pochopila jsem tehdy, že megalitické stavby žijí ve skutečném souladu s krajinou, že posilují určitý rys Matky Země, že v dobrém slova smyslu vytvářejí důležitý vztah mezi Duchem a hmotou.
Mlčenlivá krása
Pomyslně se rozhlížím, jak je tomu v tomto krásném šumavském koutě. Vzdušnou čarou kousek ode mne stráží další pahorek Svatá Kateřina, také jedna z bojovnic proti uctívání model, sympatičtěji se jeví Sv. Linhart, kterého z pantheonu svatých ani neznám, ale vím, že celá staletí shovívavě přihlíží, jak na jeho kopci probíhají rity žehnání koní spojené s pohanským zaoráváním Brahmova vesmírného vejce. A protilehlá kaplička Svaté Trojice, pro niž si církev vypůjčila jméno od velebeného Triglava a kde z paty základů trčí obrovské skalní útvary? Zrovna tento svatostánek nad mým rodným Nýrskem shlíží do dálek z půlkulatého pahorku podobného pupíku na břiše Matky Země. Vždyť z tohoto místa se také paprskovitě rozbíhají další ley linie jak do vnitrozemí, tak ke dvěma hraničním vrcholům Ostrého, odnepaměti nazývaným Prsa Matky Boží. Usmívám se. Přede mnou leží tělo Matky Země a s ní tu na dalších vrcholech dlí i božstva Luzný, Roklan, Prenet, Javorník a samotný Svaroh (Svarog), praotec všech Bohů, nejvyšší bůh božího řádu, který po všechny časy otáčí Vesmírným kolem. Ano, největší kredit má ten, kdo je milován a jehož jméno neupadlo v zapomnění. Já tenhle kraj miluji… a chci si vzpomenout!
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.