Protože všechny teorie jsou založeny na určitých předpokladech, je důležité pochopit duchovní předpoklady tvořící základ teorie a praxe Radikálního odpuštění. Než se na tyto myšlenky podíváme, je nutné podotknout, že dokonce i ty nejrozšířenější a uznávané teorie jsou založené na předpokladech, pro něž existuje jen pramálo důkazů. Víte například, že neexistuje sebemenší důkaz podporující Darwinovu evoluční teorii? Historicky se tato teorie řadí k největším domněnkám, jaké kdy vznikly. Slouží jako základní předpoklad veškeré biologie a jako základ, na němž spočívá většina našich přijatých vědeckých pravd. Ovšem skutečnost, že neexistuje žádný důkaz, který by tuto domněnku prokázal, ještě neznamená, že teorie neplatí nebo není užitečná.

Totéž můžeme říci o základních předpokladech předávaných po staletí o Bohu, lidské existenci a duchovní říši. I když stěží najdeme vědecký důkaz, který by potvrzoval jejich platnost, takové domněnky přebíráme již po staletí od svých předků jako univerzální pravdy či principy. Tvoří základ mnoha skvělých duchovních tradic po celém světě. Jsou základním stavebním prvkem Radikálního odpuštění.

V následujících řádcích je uveden stručný a v některých případech velmi omezený náčrt předpokladů podporujících Radikální odpuštění. Každý z těchto předpokladů bude pak dále rozveden.

• Máme těla, která umírají, ale máme nesmrtelné duše, jež přesahují smrt (proto je smrt jen iluze).

• I když nám naše těla a naše smysly říkají, že jsme samostatní jedinci, jsme všichni jedno. Všichni individuálně vibrujeme jako část jediného celku.

• Nejsme lidské bytosti, jež mají příležitostné duchovní zkušenosti; spíše jsme duchovní bytosti s lidskými zkušenostmi.

• Vibračně žijeme souběžně ve dvou světech: * ve Světě Božské pravdy * v lidském světě

• Zvolili jsme si plně zažít energii lidského světa proto, abychom plně ocenili krásu toho, že jsme součástí jednoty Světla a Lásky, a abychom v tomto světě fyzicky zažili i jejich opak (strach, odcizení, temnotu). Tento svět je proto duchovní učebna a život je školní rozvrh. Cílem je poznat pravdu o tom, kdo jsme, a vrátit se domů.

• Když jsme se rozhodli učit se a růst inkarnací do lidského světa, Bůh nám dal naprosto svobodnou vůli prožít tento experiment jakýmkoli způsobem, který si vybereme a najít si tak cestu zpět domů.

• Život není nahodilá událost. Je naprosto účelový a poskytuje nám možnost poznat božský plán prostřednictvím příležitostí, kdy musíme volit a přijímat rozhodnutí.

• Předpoklad naprosto odlišný od předchozího a méně přitažlivý je, že když jsme byli jedno s Veškerenstvem, experimentovali jsme s myšlenkou, že oddělení je možné (prvotní hřích). Promítali jsme si tuto myšlenku, která se stala naší (falešnou) realitou a tím se zrodil tento svět a Ego (naše víra v separaci). Ego nyní zajišťuje své přežívání tím, že nás "ochraňuje" před naší vinou, stejně jako před strachem z Božího hněvu, prostřednictvím mechanizmu represe a projekce.

• Svoji realitu tvoříme podle zákona příčiny a důsledku. Myšlenky jsou příčiny, které se objevují v našem světě jako fyzikální efekty. Realita je obrazem našeho vědomí. Náš svět zrcadlí naše přesvědčení.

• V životě, na úrovni duše, dostáváme přesně to, co chceme. To, jak posuzujeme to, co dostáváme, určuje, zda ve skutečnosti prožíváme život jako bolestný nebo radostný.

• Učíme se a rosteme prostřednictvím vztahů. Skrze vztahy se léčíme a vracíme se k celistvosti. Potřebujeme druhé, aby odráželi naše zkreslené vjemy a projekce a pomohli nám přivést potlačený materiál do vědomí k léčení.

• Prostřednictvím zákona rezonance přitahujeme lidi, kteří rezonují s našimi problémy, takže si je můžeme léčit. Jestliže je naším problémem opouštění, budeme zřejmě přitahovat lidi, kteří nás opustí. V tomto smyslu slouží jako naši učitelé.

• Přicházíme do zážitku fyzického života s posláním plně zažít zvláštní energetické vzorce tak, abychom zakusili pocity s nimi spojené a abychom pak tuto energii transformovali prostřednictvím lásky.

• Fyzická realita je iluze vytvořená našimi pěti smysly. Hmota se skládá ze vzájemně propojených energetických polí vibrujících na různých frekvencích.

Nejste-li schopni přijmout žádný z těchto předpokladů, prostě je ignorujte. Na účinek Radikálního odpuštění to nebude mít žádný vliv.

Oddělené světy

Z Jillina příběhu (Phoenix 9/08) jsme se dozvěděli, že věci nejsou vždycky takové, jaké se zdají na první pohled. To, co se nám jeví jako kruté a nepatřičné chování vůči nám, může být přesně to, co potřebujeme. Situace, která se nám zdá být nejhorší z toho, co nás mohlo potkat, může v sobě skrývat klíč k uzdravení něčeho, co je ukryto v hloubi našeho nitra a co nám nedovoluje být šťastní a brání našemu růstu. Lidé, kteří nám připadají nejprotivnější a nejméně sympatičtí, proto mohou být našimi nejlepšími učiteli. Z toho tedy plyne, že to, co se vám zdá, že se děje, je zřídkakdy to, k čemu skutečně dochází. Za zjevnými okolnostmi každé situace existuje naprosto odlišná realita – naprosto jiný svět; svět, který nemáme právo poznat na první pohled.

Jillin příběh tuto skutečnost skvěle demonstruje. Na povrchu bylo drama toho, co se odehrávalo mezi ní, Jeffem a jeho dcerou Lorraine. Nebylo to nic pěkného. Vypadalo to, že Jeff je velmi necitelný, až krutý. Bylo snadné identifikovat Jill jako oběť a Jeffa jako darebáka. Ale existovala tu mnohá vodítka poukazující na možnost, že se tu děje něco mnohem láskyplnějšího – a že to je řízeno na duchovní úrovni. Jak se historie rozplétala, stávalo se zřejmým, že Jillina duše tančí s dušemi Jeffa a Lorraine a že rozehraná situace má sloužit k jejímu uzdravení. Navíc Jeff nebyl žádný zloduch, ale hrdina, a z hlediska spirituálního se nedopustil ničeho zlého. Jen prostě hrál svoji roli v dramatu tak, jak mu to přikazovala jeho duše, působil jako podpora pro uzdravení Jill na duchovní úrovni.

Když zaměříme svoji pozornost na tuto možnost, otevřeme se myšlence, že není co odpouštět. To je přesně názor, který definuje Radikální odpuštění. A přesně to z něho činí odpuštění radikální.

Kdybychom požádali Jill, aby použila na tuto situaci tradiční odpuštění, nemuseli bychom zkoumat tento "jiný svět". Mohli bychom si vzít na pomoc svých pět smyslů a použít náš intelekt, a došli bychom k závěru, že Jeff se k Jill špatně chová a že jestliže mu má odpustit, musí prostě přijmout to, co udělal a pokusit se na to zapomenout, neboli "co jsme si, to jsme si". Z toho vidíme, že tradiční odpuštění bere jako fakt, že se stalo něco špatného. Radikální odpuštění zastává názor, že se nestalo NIC špatného a že se tedy není proč omlouvat.

Rozdíl mezi tradičním a radikálním odpuštěním

U tradičního odpuštění je sice přítomna vůle odpustit, ale zůstávají zbytky potřeby odsoudit. Proto se udržuje vědomí oběti a nic se nemění. U Radikálního odpuštění je také ochota odpustit, ale není zde potřeba obviňovat. Proto pocit, že člověk je obětí, mizí a všechno se mění. (Vědomí oběti je definováno jako přesvědčení, že někdo jiný nám udělal něco špatného a je tedy přímo zodpovědným za to, že v životě nemáme klid a nejsme šťastní).

Tradiční odpuštění nelze považovat za horší než Radikální odpuštění – je prostě jiné. V kontextu jistého souboru přesvědčení, která jsou pevně zasazena ve fyzickém světě a v každodenní realitě, je tradiční odpuštění jediné možné a samo o sobě má velkou hodnotu. Spočívá na nejvznešenějších lidských kvalitách a vlastnostech, jako je soucit, milosrdenství, tolerance, pokora a laskavost.

Radikální odpuštění se od tradičního odpuštění liší hlavně tím, že je založené na metafyzické realitě duchovního světa – toho, který nazýváme Svět Božské pravdy. To činí rozdíl mezi Radikálním a tradičním odpuštěním velice jasným, protože nyní je zřejmé, že na každý případ se můžeme dívat naprosto odlišnou optikou. A právě optika, kterou na situaci pohlížíme, určuje, zda užíváme tradiční odpuštění nebo odpuštění radikální. Každé nám skýtá naprosto odlišné stanovisko. Ovšem neměli bychom se dostat do pasti uvažování v kategoriích buď/anebo. Je to spíše situace jak – tak. Je to proto, že stojíme jednou nohou v obou světech (protože jsme duchovní bytosti s lidskou zkušeností), a můžeme proto hodnotit každou situaci buďto jednou optikou, či oběma současně. I když jsme plně zakotveni ve světě lidí, zůstáváme prostřednictvím naší duše spojeni se Světem Božské pravdy.

Svět lidí a Svět Božské pravdy

Protože důležitost rozdílů mezi těmito dvěma světy nelze přeceňovat, pomůže zde další vysvětlení: Svět lidí a Svět Božské pravdy reprezentují dva konce vibrační škály. Když vibrujeme na nízké frekvenci, naše těla se zahušťují a my existujeme pouze ve světě lidí. Když vibrujeme na vysoké úrovni, naše těla se stávají lehčími a my existujeme také ve Světě Božské pravdy. V závislosti na vibracích v každou danou chvíli se pohybujeme směrem k jednomu světu nebo ke druhému. Svět lidí představuje svět objektivní reality, kterou vidíme vně sebe samých. Jako svět formy poskytuje prostředí, v němž žijeme své každodenní lidské životy, stejně tak jako realitu, kterou zaznamenáváme našimi pěti smysly. Obsahuje energetické vzorce smrti, změny, strachu, konečnosti a duality. Tento svět nám poskytuje prostředí, v němž my jako duchovní bytosti můžeme zažít lidskou existenci. To znamená mít fyzické tělo a pracovat s jistými energetickými vzorci spojenými se světem lidí (a možná je přesahovat), kvůli nimž specificky jsme sem "přišli" pracovat. Svět Božské pravdy na druhé straně nemá žádnou fyzickou podobu a nese energetické vzorce věčného života, neměnnosti, nekonečné hojnosti, lásky a jednoty s Bohem. I když nemůžeme tento svět vnímat našimi smysly a zřídka oplýváme mentálními schopnostmi k jeho pochopení, můžeme získat dostatek náznaků toho, že je reálný. Takové aktivity jako modlitba, meditace a Radikální odpuštění zvyšují naše vibrace a umožňují nám vstoupit do Světa Božské pravdy.

Tyto existenční říše se liší nejen ve smyslu místa a času, ale výhradně svojí vibrační úrovní. Studie kvantové fyziky dokázaly, že realita se skládá z energetických vzorců a že vědomí tyto energetické vzorce podporuje. Takže svět formy existuje jako hustá koncentrace energie vibrující na frekvencích, které můžeme zaznamenat našimi smysly. Na druhé straně zažíváme Svět Božské pravdy jako vnitřní chápání a mimosmyslové vnímání.

Žijeme sice v obou světech najednou, ale který z nich v daném okamžiku zažíváme, to záleží na tom, jak jsme si jich vědomi. Naše vědomí Světa Božské pravdy je omezené a je to zřejmě záměrné. Naše duše vstupuje do tohoto světa, aby zažila lidskou zkušenost – proto naše vzpomínky a vědomí Světa Božské pravdy musí být omezeny tak, abychom dosáhli plného prožitku. Nebyli bychom schopni plně přijmout energie změny, strachu, smrti, konečnosti a duality, jež charakterizují tento svět, kdybychom věděli, že jsou to iluze. Kdybychom se inkarnovali s tímto vědomím, neměli bychom možnost přesáhnout tyto stavy a objevit, že jde o pouhou iluzi. To, že v okamžiku, kdy na sebe bereme fyzické tělo, zapomeneme, kdo jsme, nám dává možnost vzpomenout si, že jsme duchovní bytosti s fyzickou zkušeností.

Duše normálně nezná žádná omezení, ale když se inkarnuje, vytváří osobnost či ego, které nese zvláštní charakteristiky, jež potřebuje pro svoji léčebnou cestu, a současně se rozhoduje zapomenout na Svět Božské pravdy. Navzdory oponě, jíž tlumíme vzpomínky na naši jednotu s Bohem nám jako lidem není úplně odepřeno spojení se Světem Božské pravdy. Naše duše v sobě nese vibrace, které rezonují se Světem Božské pravdy a spojují nás s ním. K tomuto spojení můžeme přispět prostřednictvím takových praktik, jako jsou meditace, modlitby, jóga, dechová cvičení, tanec a rytmický zpěv. Těmito postupy dostatečně zvyšujeme naše vibrace tak, aby rezonovaly se Světem Božské pravdy. Existují důkazy, že i toto se rychle mění – náš duchovní vývoj se neustále zrychluje. Duch nás žádá, abychom stále rychleji procházeli lekcemi přípravy na určitý výrazný posun. Opona mezi oběma světy se začíná otevírat. Radikální odpuštění tomuto procesu napomáhá jak na individuální rovině, tak na úrovni kolektivního vědomí. Je však jasné, že tradiční odpuštění se nabízí jako způsob života na světě, zatímco Radikální odpuštění není nic jiného než duchovní cesta.

Ve smyslu naší schopnosti léčit sebe samé a duchovně se rozvíjet nabízí Radikální odpuštění výjimečný potenciál transformace vědomí. Tento potenciál daleko předčí to, co je možné s tradičním odpuštěním. Je však samozřejmé, že když nás přemůže bolest, když zažijeme nějakou újmu ze strany druhých apod., nelze očekávat, že v tu chvíli přistoupíme na skutečnost, že tento zážitek byl něco, co jsme chtěli, a že to představuje rozvinutí Božského plánu. Nebudeme ochotni tuto myšlenku přijmout. To bude možné teprve později, ve chvílích klidné reflexe, nikoli na vrcholu hněvu a bezprostředně po prožitém traumatu. Ale pak si zas musíme neustále uvědomovat, že to, co jsme vytvořili, je duchovní ideál, že poučení, kterého se nám má dostat, je obsaženo v situaci a že jediná cesta, jak na jejím základě růst, je prožít ji. Naše volba nespočívá v tom, zda situaci prožít (Duch to rozhodne za nás), ale jak dlouho se budeme cítit jako její oběti. Měli bychom se rozhodnout rychle pozici oběti opustit. Uklidňující je, že existuje způsob, jak to udělat. Naopak tradiční odpuštění nemá v tomto ohledu téměř žádný význam.

Shrnutí

• Radikální odpuštění zastává názor, že nic není správné, chybné, nebo dobré, či špatné – za to může pouze naše myšlení.

• Radikální odpuštění začíná s přesvědčením, že se nic zlého nestalo a že v jakékoli situaci neexistuje oběť.

• Radikální odpuštění nám ukazuje, že problém leží "uvnitř", u mě (u tradičního odpuštění je problém "venku", s někým jiným).

• Radikální odpuštění rozpoznává iluzi, chápe, že to, co se odehrálo, byl pouze příběh, a reaguje tím, že se podvolí dokonalosti situace.

• Radikální odpuštění vidí smrt jako iluzi a zastává názor, že život je věčný (tradiční odpuštění nepracuje s teorií duchovního poslání, ale upevňuje svoji víru ve smrt a strach z ní).

• Tradiční odpuštění nahlíží na život jako na problém, který se má vyřešit, nebo na trest, kterému se má vyhnout. Bere život jako nahodilou sadu okolností, které se nám stávají bez smyslu. Radikální odpuštění vidí život jako naprosto účelový a motivovaný láskou.

• Tradiční odpuštění uznává vrozenou nedokonalost lidských bytostí, ale nevidí dokonalost v nedokonalosti. Nemůže tento paradox vyřešit. Radikální odpuštění je příkladem tohoto paradoxu.

• Radikální odpuštění uznává, že odpuštění nemůže být chtěné nebo záměrné. Musíme být ochotni odpustit a předat situaci Vyšší moci. Odpuštění jakéhokoli druhu nepochází z úsilí, ale z ochoty ho zažít.

Co není odpuštění

• Odpuštění z povinnosti – považujeme odpuštění za dobrou věc.

• Odpuštění z pocitu spravedlnosti – to je přímo protimluv. Jestliže lidem odpouštíte proto, že si myslíte, že vy máte pravdu a oni jsou hlupáci nebo protože je vám jich líto, pak je to naprostá domýšlivost.

• Věnovat odpuštění – to je čistý sebeklam. Nemáme sílu někomu odpuštění věnovat – to bychom si hráli na Boha.

• Předstírání odpuštění – předstírat, že se nezlobíme, když jsme plni hněvu, nám neposkytuje příležitost odpustit, spíše možnost zlobu popírat. To představuje formu sebedestrukce. Když to děláme, dovolujeme druhým, aby s námi zacházeli doslova jako s hadrem na boty. Takové chování obvykle pramení z obavy z odmítnutí nebo z přesvědčení, že dávat najevo hněv je nepřijatelné.

• Odpustit a zapomenout – to plodí jen potlačování. Odpustit není nikdy snadné vymazání. Moudří lidé odpouštějí, ale nezapomínají. Snaží se ocenit dar obsažený v situaci a zapamatovat si poučení, které z něho plyne.

• Omlouvání – když odpouštíme, často tak činíme s vysvětleními, nebo omlouváme člověka, kterému odpouštíme. Například o svých rodičích můžeme říci: "Můj otec mě týral proto, že jeho rodiče ho také týrali. Snažil se, jak nejlépe mohl". Odpuštění by mělo nechat minulost za sebou a nenechat se jí dále ovlivňovat. Jestliže vysvětlení pomůže někomu rozloučit se s minulostí, může být do jisté míry užitečné, i když neodstraní myšlenku, že se stalo něco špatného. Proto se přinejlepším může jednat o tradiční odpuštění. Má v sobě také jistou spravedlivost, jež může zakrývat zlobu. Na druhé straně pochopení, proč někdo něco udělal a vcítění se do toho, nás může znovu spojovat s naší nedokonalostí a otevírat dveře k soucitu a milosrdenství – to vede k vyšším vibracím tradičního odpuštění, ale na Radikální odpuštění to nestačí.

• Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.