"Dělej, co můžeš, s tím, co máš, tam, kde právě jsi." Theodore Roosevelt 

Třesk skla rozbíjeného o parketovou podlahu mi nepřestával znít v uších jako stará škrábnutá gramodeska. Byl to porcelánový talíř? Nebo broušená váza? Zvědavost mě přilákala ke dveřím, které jsem pootevřela jenom na tak malou škvírku, abych vykoukla jedním okem.

Můj život vůbec nepřipomínal pohádku, dokonce ani o Vánocích ne. Jiné rodiny zpívaly koledy nebo šly na půlnoční mši nebo si povídaly u stromku. U nás to neplatilo. Srdce mi krvácelo při pohledu na vánoční stromek, původně ozdobený s takovou láskou, jak se válí na podlaze ve střepech a rozdrceném plastu. A rodiče vztekle pobíhali sem a tam, až jim střepy chrupaly pod chodidly jako zmrazky.

Vztek rychle vystřídal strach a já se zase stáhla do bezpečí svého pokojíku. Zůstala jsem prkenně sedět na posteli, civěla do prázdna a napínala sluch. Silou vůle jsem si zkoušela utišit zblázněné srdce. Uprostřed křiku a bouchání dveřmi jsem náhle zaslechla tichounké zaklepání. Užuž jsem nad tím chtěla mávnout rukou, že to nejspíš jen po střeše běhají veverky, když do pokojíku nakoukla malá hlava.

Paulovi mělo být za týden devět, ale když se bojácně šoural ke mně do pokoje, vypadal o hodně mladší. V jedné ruce držel opelichaného medvídka a druhou si zvedal k očím, aby zamaskoval slzičky. Vlezl do nohou mé postele a rozbrečel se. Vzala jsem ho do náruče jako miminko a on se otřásal dusivými vzlyky.

Pak jsem si všimla, že ruku bez medvídka má pořád zaťatou. Vypáčila jsem mu prstíky zaryté do dlaně a spatřila zbytky křehké skleněné kouličky. Paul ten příšerný výjev v přízemí viděl také a zřejmě se pokusil zadržet mizející Vánoce. Z ruky mu kapala krev. Honem jsem mu z kůže vytahala střepy a kapesníkem mu ruku jakžtakž ovázala. Zranění nebylo vážné, ale totéž se nedalo říct o Paulových slzičkách.

Povídali jsme si. Co jsme mohli dělat jiného? Vymýšlela jsem si hloupé vyprávěnky o zlobivých trpaslících a přidala k tomu jeden dva chabé vtípky. Paul se na mě posmutněle usmíval. Společnými silami jsme se snažili zachránit pokažené Vánoce. Smáli jsme se a taky plakali. Ale celou tu dobu jsme cítili vzájemnou blízkost, podporu, lásku.

Po půlnoci, když křik postupně ustal, ale spánek byl ještě v nedohlednu, Paul náhle vystřelil z postele jako raketa. Přitiskl si prst na rty a zůstal stát, jako zkamenělý. Pak prudce zalapal po dechu: "Poslouchej, sobi!"

Vyprskla jsem smíchy, ale hned jsem se kousla do jazyku, protože jsem zachytila jeho káravý pohled. A tak jsem spolu s ním poslouchala škrábané zvuky na střeše, které mi opět připomněly veverky. A když jsem se ohlédla po bratříčkovi, náhle jsem spatřila zázrak - úsměv. Vánoční stromek byl zničený, dárky rozbité, tatínek byl opilý, ale na vteřinku, na tuhle vteřinku to bylo úplně jedno. V Paulových modrých očích jiskřila víra a posvátné okouzlení. A v tu chvíli jsem ve vánoční zázrak uvěřila i já.

Uběhlo mnoho let a ty srdcervoucí svátky se změnily na vzdálenou noční můru, ale já nikdy nezapomenu na dárek, který jsem o tehdejších Vánocích dostala - dar naděje.