Na západ od starobylé Lhasy, slavného sídla tibetských králů a dalajlámů, ve vzdálenosti necelých sedmdesáti kilometrů leží klášter Tsurphu, který zatím uniká většímu zájmu zahraničních turistů i poutníků. Přitom jde o místo spojované s nejstaršími duchovními tradicemi a s osobností třetího muže Tibetu – karmapy, řazeného svým významem hned za druhého pančanlámu a všeobecně uznávaného prvního muže, dalajlámu. Klášter byl založen ve 12. století a náleží jedné ze tří nejznámějších tibetských buddhistických škol kagyupa (vedle nejstarší školy červených čepic ňingmapa a mladší školy žlutých čepic gelugpa, reprezentované současným dalajlámou). K významným příslušníkům školy kagyupa patří i u nás dobře známý tibetský jógín, filozof a básník Milarepa, jehož vlastní životopis vyšel v češtině v přepracování Eduarda Tomáše a nadchl mnoho čtenářů.

Na svazích Himálaje

Vydáváme se na celodenní výlet ze Lhasy k blízkým svahům Himálaje. Pohodlná asfaltová silnice nás přivede k precizně vybudované železniční trati, která teprve nemnoho měsíců přináší do kraje zemědělců, nomádů a mnichů poselství spěchu moderní doby. Prašná cesta pak stoupá podél jednoho z četných přítoků posvátné řeky Brahmaputry, míjí vesnická stavení i vodní mlýn, zpracovávající podzimní úrodu ječmene na základní potravu všech Tibeťanů – vysoce výživnou praženou campu. Po necelých dvou hodinách terénní jízdy ohlásí hustá síť vlajících modlitebních praporků blízkost posvátného místa. Pak se na pozadí mohutných skal zjeví bílé zdi a střechy kláštera, který byl kdysi domovem 1500 mnichů. Poutníci či moderní trekaři, kteří se vydávají na posvátný pěší okruh kolem kláštera, mohou vystoupit až do nedalekého sedla Lasar-la v nadmořské výšce 5 300 m, odkud spatří o osm set metrů níže položený Tsurphu okem létajícího supa. Nacházíme se na nejvýše trvale obydleném místě v kraji, dnes tu žije na dvě stě mnichů a padesát laiků. Přivítáni prudkým deštěm hledáme nejprve útočiště a osvěžení v klášterním hostinci. Vybíráme ze zeleninové polévky s nudlemi nebo bez nudlí a rýže se zeleninou či kousky jačího masa. Prosté jídlo se zapíjí čajem nebo vodou a limonádou z plastových láhví. Po chvíli slunce protne svými paprsky temné mraky a my se vydáváme za tajemstvím posvátného místa v doprovodu jednoho z mnichů.

Klášter starobylý i znovuzrozený

Tsurphu byl založen roku 1180 prvním karmapou, původním jménem Dusum Khyenpa, potom co o čtyřicet let dříve ustanovil tento svatý muž ve svém rodišti ve městě Kham novou buddhistickou sektu, známou jako kagyupa. Od té doby byl Tsurphu jejím hlavním klášterem a duchovním centrem. Učení se zakládá na ústní tradici, předávání znalostí z učitele na jednotlivého žáka. První karmapa založil také tradici trulku – převtělenců, kdy láma může zvolit svou příští reinkarnaci. Dusum Khyenpa ukázal svým žákům určitá znamení, která povedou k nalezení jeho nové inkarnace a podobně vyhledávaná linie karmapů trvá až do současnosti. Obdobné praktiky byly později rozvinuty i jinými sektami, zejména žlutými čepicemi, při určování linie pančenlámů a dalajlámů.

Vstupujeme do sálu velkého shromáždění, kde se mniši setkávají k pravidelným modlitbám. Několik řad přízemních sedaček, potažených koberečky, je připraveno, aby na ně mniši usedli se zkříženýma nohama do pozice lotosového květu. Sálu vévodí sochy historického buddhy Sakyamuniho i buddhy nekonečného jasu Amitabhy spolu se stúpou nad ostatky předposledního 16. karmapy. V audienčním sále současného, v pořadí 17. karmapy, spatříme jen jeho prázdný trůn, opuštěný už dlouhých sedm let. Jeho majitel, který za dramatických okolností opustil Tibet, připomíná jen vyvěšená fotografie. Mladý muž na obrázku je oblečen ve zlatém rouchu a na hlavě má černou čepici – atribut karmapů, kterou podle legendy upletly dákyně – svaté ženy ze svých vlasů. Ve skutečnosti pochází z roku 1256, kdy byl 2. karmapa pozván do Číny a obdarován císařem Kublai Chánem černou čepicí se zlatým lemováním. Nadzvedne-li karmapa čepici, pak prý se může rázem ocitnout ve světě dákyň.

Důležitou součástí klášterních prostor jsou kaple ochranných božstev, vyhlížejících hrozivě, neboť jejich úkolem je vystrašit zlé síly, které by sem chtěly vstoupit. Tak Mahakala má přezdívku Modrý Nagpo podle svého temného vybarvení, děsivý Dorje Phurba drží v ruce rituální dýku, kterou zahání vše zlé, a Tseringma, jedoucí na sněžném leopardu, je spojován s Chomolungmou, bohyní Matkou zemí, nám dobře známým Mt. Everestem. V kapli nalezneme vypreparovanou hlavu sněžného leoparda, jenž se v kraji kdysi pohyboval a který dnes slouží mnichům jako maska při rituálním tanci o slavnosti Saga Dava ve čtvrtém měsíci tibetského lunárního kalendáře. Na velkém dřevěném sloupu je připevněn toulec a oštěp lovce, který se rozhodl už nezabíjet živé tvory. Vnější ochoz, spojující svatyně ochránců, je navzdory tomu vyzdoben řadou trofejí jaků i ulovených sněžných gazel.

V areálu kláštera stojí velká budova sloužící jako karmapova rezidence. V horních svatyních budovy se nachází šestnáct nových soch všech předcházejících karmapů, reprezentujících více než osmisetletou historii kláštera i samotné sekty kagyupa. Velmi uctívanou je dvacet metrů vysoká socha buddhy Sakiamuniho, která teprve nedávno nahradila proslavenou původní sochu ze 13. století, zničenou za čínské kulturní revoluce. Zbyl z ní pouze opracovaný kousek dřevěného těla, který se stal v současnosti vzácnou relikvií a je vystaven k uctívání u nohou nové sochy.

Živý asketizmus

Vyprávíme si o životě mnichů v klášteře. Je jich v současné době na dvě stě. Přicházejí sem ve věku 15 až 20 let. Pro začátek procházejí sedmiletým studiem. Každý z nich přitom obdrží svého vlastního učitele. Potom následuje období hluboké meditace. Její první stupeň znamená usebrání a uzavření do samoty zazděné cely nebo meditační jeskyně ve skalní stěně nad klášterem po dobu tří let, tří měsíců a tří dnů. V počátcích této náročné askeze dostávají mniši stravu dvakrát denně, později pouze jednou za den a někteří už vůbec nepotřebují jíst. V zimě je chrání před mrazem silou vůle šířené teplo jejich těla. Po této tvrdé askezi se mniši vracejí ke studiu a životu v sevření himálajských hor. Mohou se pak načas opět vrátit do úplného osamocení v druhém stupni askeze, anebo se rozhodnout pro třetí stupeň už trvalé askeze, prohlubované samotou vlastního nitra.

S jistým rozechvěním sleduji cestu směřující vzhůru do skal s vymalovanými obrazy buddhistických světců. Tudy se ubírají mniši v doprovodu svých spolubratrů do dobrovolného osamění. Kladu si otázku. Jak velká je to duchovní síla, která sem pokročilé mnichy-lámy přivádí? Jejich mistrem, učitelem meditace, je pro řadu generací Dupwang Rimpoche, jehož vyobrazení visí v jedné z kaplí. I když se uvnitř klášterních svatyní nesmí fotografovat, uprosila jsem náš mnišský doprovod a zaplatila nemalou částku za možnost pořídit fotografii obrazu tohoto podivuhodného muže. Nebylo to z důvodu chtivé senzace, ale spíše z veliké úcty a obdivu. Získaný obrázek je pro mne jakýmsi hmatatelným svědectvím síly lidského ducha. Když pak doma synům a přátelům vyprávím o svých zážitcích, jsem udivena jejich tvrzením, že už i na Západě v dnešní době roste počet přívrženců buddhistické sekty kagyupa, kteří se nechají uzavřít do osamělých cel na dlouhé tři roky, tři měsíce a tři dny. Je to snad znovu objevovaná duše Západu?

Kdo je současný karmapa

V pořadí již sedmnáctý karmapa, žijící představený kláštera Tsurphu a zároveň i buddhistické školy kagyupa, přezdívané sekta černé čepice, je dnes dvacetiletý mladý muž jménem Urgen Thinlä Dordže. Stal se dlouho očekávaným nástupcem 16. karmapy, který v době čínského obsazení Tibetu v roce 1959 odešel do indického Sikkimu, kde založil klášter Rumtek a kam také odnesl slavnou černou čepici, znak karmapů. Když v roce 1981 šestnáctý karmapa v americkém Chicagu zemřel, zanechal po sobě dopis s upřesněním způsobu hledání své reinkarnace. Dopis se na čas záhadně ztratil a byl i předmětem vleklého sporu čtyř regentů, až se konečně po nalezení stal návodem k vyhledání nového karmapy ve východním Tibetu v březnu roku 1992. Vzápětí byla 17. karmapova reinkarnace, označovaná za Živého Buddhu, potvrzena čínskými úřady i samotným dalajlámou. Vyhledaný chlapec už od útlého dětství vykazoval sklony k mnišství. Po své korunovaci byl dvakrát pozván do Číny a čínští představitelé do jeho osoby začali vkládat velké naděje vzhledem k jeho vynikajícím studijním výsledkům i zdánlivé toleranci a přizpůsobivosti. Koncem roku 1999 však náhle oblétla svět zpráva o karmapově útěku z Tibetu. Vydal se pod záminkou uskutečnění meditace spolu se dvěma dalšími mnichy uprostřed nejtvrdší zimy v autě, na koni i pěšky zasněženými vysokohorskými sedly přes Nepál do Indie. Prošel místy, která jsou považována v tomto ročním období za neprůchodná, a počátkem ledna roku 2000 zaklepal na dveře v indické Dharamsale, exilovém sídle tibetského dalajlámy. Sám pak získal statut utečence a jeho dočasným sídlem se stal klášter Gyuto v Dharamsale. Dnes žije v Západním Bengálsku, v Kalimpongu.

Buddhistická škola kagyupa má už od doby 16. karmapy v západním světě mnoho přívrženců, vlastní kláštery od amerického Woodstocku až po skotskou vysočinu. Dosahované jmění se odhaduje na 1,2 miliardy amerických dolarů. Její vliv ve vlastním světě tibetského buddhizmu je nesporný. Řada odborníků se zabývá otázkou nástupnictví současného dalajlámy a v mladém Karmapu Dordžem spatřuje možného duchovního vůdce budoucího Tibetu. V Evropě se poprvé představil v roce 2000, kdy zde absolvoval přednáškové turné. V České republice byl nejprve v roce 2004 a podruhé v červnu roku 2007. Při druhé návštěvě uspořádal ve vyprodané T-mobile Aréně přednášku o buddhistickém učení karmy – příčině a následku. Tento mladý muž je v buddhistickém světě nazýván podle tradice "znalcem tří časů" či "držitelem aktivity všech buddhů". 

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2008.