Tančící andělíčci
-
Vytvořenoúterý 3. září 2024 16:21
-
AutorAnonym
-
Oblíbené2638 Tančící andělíčci /propozice/item/2638-tancici-andelicci.htmlKlikněte pro přidání
Existuje jen velmi málo příšer, kterých se tak moc bojíme právem.
André Gide
Blížily se moje pětatřicáté narozeniny, a třebaže můj život se navenek mohl zdát vyplněný úspěchy, ve skutečnosti neměl daleko k volnému pádu do propasti. Jedním z mých nejvážnějších problémů byl fakt, že jsem utrácel peníze tak ďábelským tempem, že mé rodině hrozilo za pár let či možná měsíců úplné ožebračení. Vydělával jsem hodně, ale ještě víc jsem stačil rozházet. Nakonec mě parta kamarádů, kterým moje sebedestruktivní chování nebylo lhostejné, dohnala k návštěvě psychologa. Teď zpětně si uvědomuji, že to chorobné nutkání kupovat a rozhazovat plnými hrstmi trojnásobek výdělku může navenek (jako u mě) vypadat i jako pomoc ostatním, ale ve skutečnosti je projevem frustrace.
Podařilo se, abych svůj problém uznal a pojmenoval. Spolu s manželkou jsme začali navštěvovat skupinovou psychoterapii, kde jsme se zabývali svým zlozvykem zbytečně a přehnaně utrácet. Dozvěděli jsme se, že v našem vztahu by se měly objevit nejenom vnější faktory hospodaření s penězi, jako je zhodnocení výše příjmu, plán výdajů a jejich snížení, ale že musíme brát v úvahu i vnitřní a stejně důležité faktory, jako jsou podvědomé pocity, naše sny, přesvědčení a cíle. Pochopili jsme, že utrácením se snažím kompenzovat špatné rodinné zázemí z dětství tím, že si pocit štěstí "kupuju". Tolik jsem se staral o jiné a o jejich blahobyt, až jsem ignoroval svou vlastní rodinu a sebe.
Víra sám v sebe
Na jednom ze seminářů jsme probírali možnosti, jak omezit soukromé výdaje i profesní náklady. Už přes deset let jsem sklízel úspěchy jako zpěvák a vždy jsem vystupoval s báječnou skupinou nadaných hudebníků, které jsem považoval za členy rodiny. Na zmíněném semináři jsem se poprvé vážněji zamyslel nad tím, jak by vypadalo vystoupení jen s jedním či se dvěma hudebníky. Ta představa mě příšerně vyděsila, nevěřil jsem, že bych to někdy zvládnul. Moje nahrávky se sice prodávaly po celém světě, pořádal jsem koncerty téměř na všech kontinentech, ale stejně jsem nejednou vyslechl kritiku, že sám nejsem nic moc, že můj talent není tak výrazný, abych se obešel bez nadaných spolupracovníků. Navenek jsem sice nad podobnými kritikami mával rukou, ale v duchu jsem se užíral obavami, že by to mohla být pravda.
Náhoda tomu chtěla, že po pár měsících jsem se objevil v populární televizní talk show, kde mě moderátor vyprovokoval právě k vystoupení naživo a bez hudebního doprovodu. Slyšel jsem, jak sebejistě souhlasím: "Není problém", i když uvnitř jsem byl strachy bez sebe. Když jsem vstal a přistoupil k mikrofonu, rozvířily se kolem mě obličeje a hlasy všech pochybovačů, kteří mi v průběhu let soustavně podkopávali sebevědomí. Mrzelo mě, že se ztrapním tak kolosálně, v přímém celostátním přenosu před zraky milionů diváků, ale na další myšlenky mi už nezbýval čas. Vybral jsem si píseň s významným poselstvím, kterou jsem považoval za symbolické shrnutí svého nelehkého života.
Sotva jsem ale otevřel ústa, strach a pochyby zmizely a ve mně se rozhostil jen neuvěřitelný mír a pocit bezbřehé radosti. Náhle jsem se cítil těsně propojený se svou rodinou, se všemi svými posluchači, jako bych se s nimi přímo dělil o radost ve své duši. Když zazněl poslední tón, nejen moje rodina, ale všichni v obecenstvu, včetně moderátora, neskrývali slzy dojetí. I lidé, kteří netušili nic o bolesti, kterou jsem si z dětství přinesl do dospělosti, i diváci u televizoru tisíce kilometrů daleko mi pak psali a volali, že jsem je oslovil a předal jim dar svého srdce.
Pochopil jsem, že život mi na jedné straně hodně vzal, ale na druhé straně mi daroval jeden z nejvzácnějších darů ? rozdávat ostatním radost, probouzet v nich ty nejušlechtilejší a nejupřímnější emoce. A co bylo zvláštní, až do té chvíle jsem netušil, jak výjimečné mám nadání. Mezi obecenstvem ve studiu seděla i matka s malou dcerou. Když jsem dozpíval, holčička se obrátila k matce a prohlásila: "Maminko, kolem toho pána tancují andělíčci!" Matka ji poslouchala s výrazem, který neměl daleko k šoku.
Po několika týdnech jsem zahájil koncertní turné a dostal jsem dopis právě od matky zmíněného děvčátka. Psala, že budu vystupovat v jejich městě, a prosila, jestli bych se s ní a dcerkou nemohl na chvíli osobně setkat. Po představení jsem ty dvě pozval do zákulisí. Holčička byla neklidná, pořád se vrtěla, a já se na ni usmál: "Koukám, že se trochu bojíš!"
"To jo," přisvědčila a začala brebentit. Povídala o sobě, o svých oblíbených písničkách, a nakonec se zmínila, že při mém vystoupení v televizi kolem mě viděla andělíčky. Ta dětská bezprostřednost a čistá fantazie mě dojala. Když jsem se s oběma hosty loučil, matka mi šeptem prozradila: "Víte, naše dcera trpí autismem. Vůbec poprvé v životě promluvila, když mi říkala, že kolem vás vidí andělíčky, a podruhé mluvila až dnes, když seděla vedle vás a vy jste se jí věnoval. Je to hotový zázrak!"
Nebudu přehánět, když řeknu, že to byl pro mě šok. Do očí se mi draly slzy. Pokud jsem potřeboval důkaz o svém talentu i o své lidské hodnotě, tady byl tak jasný a konkrétní, jak jsem si jen mohl přát. Prázdno v duši i v srdci, jež jsem si životem nesl od dětství, se zaplnilo pocity vděčnosti a hrdosti.
Ptáte se, jak dnes zvládám své finanční záležitosti? Snažím se. Pořád ještě se bojím, že by se mi mohly vymknout z ruky, proto se i s manželkou řídíme radami psychologa i finančního poradce.
Ale přiznejme si ? peníze jsou sice důležité, ovšem štěstí, které jsem díky svému talentu i odvaze našel, je penězi k nezaplacení.
Anonym
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2014.