Láska… ten zázrak nad zázraky. Jiskra niterné něhy, jež – zažehnuta v našich srdcích – probouzí v nás úpěnlivou touhu být druhé bytosti nenahraditelným… Lásce lze bezpochyby přiřknout bezpočet různých přívlastků. Kdo z nás však doopravdy ví, co je láska? Co dokáže? Jak nás může povznést, rozradostnit, či naopak rozesmutnit a ranit. Dost často bývá láska spojována právě s truchlivými stránkami našich osudů. Ačkoli to sotva přiznáme, bojíme se zrady, žárlíme, nenávidíme a zabíjíme kvůli lásce. A co je nejhorší – přestáváme sami sebe nahlížet jako bytost hodnou lásky, neboť nevěříme, že je zde někdo, kdo by nás mohl doopravdy milovat…

Dnešní krátké zamyšlení je inspirováno nedávným zážitkem, který mi utkvěl v paměti natolik, že na něj nemohu zapomenout. Tento příběh, bohužel, patří k těm méně radostným, o to víc však v sobě skrývá touhy po lásce, prosté lidské sdílnosti a pochopení. Není to vlastně ani příběh v pravém slova smyslu, spíše jen nepatrný záchvěv bolestného okamžiku, jenž je smutnou pointou událostí předcházejících.

Děti versus prarodiče Před několika měsíci jsem navštívila jedny své známé. Jsou to mladí dosud bezdětní lidé, kteří bydlí v rodinném domě spolu s prarodiči z manželčiny strany. Přesněji řečeno, mladá rodina obývá první a druhé patro, prarodiče přízemí. Známe se již delší dobu, takže vím, že vzájemné vztahy mezi oběma rodinami mají do srdečnosti hodně daleko.

Strávila jsem se svými přáteli asi dvě hodiny v příjemném rozhovoru. Poté jsem se rozloučila. Když jsem sešla dolů po schodech, otevřely se náhle dveře, vedoucí do kuchyně prarodičů a z nich vykoukl starý pán. Opatrně se rozhlédl kolem, pak udělal krok směrem ke mně a s ostýchavým úsměvem mi podal ruku. Pohyboval se velmi pomalu a neobratně a ztěžka se opíral o dvě berle. S radostí jsem mu opětovala jeho pozdrav. Prohodili jsme ještě několik milých slov, než se ozvalo zarachocení zámku – jeho vnučka mi dole odemkla a nyní na mě čekala u vrátek. Starý pán sebou polekaně trhl, s omluvným úsměvem se rozloučil a rychle za sebou zavřel dveře. Trochu v rozpacích jsem sešla na dvorek a vykročila směrem k autu. Moji známí mi vesele mávali a halasně na mě pokřikovali různé pozdravy. Ještě naposledy jsem se otočila. V tu chvíli jsem spatřila obrázek, na který stále nemohu zapomenout a který mi pokaždé znovu vžene slzy do očí.

Láska, která bolí

Za dveřmi do domu nesměle postával starý pán a bojácně vyhlížel ven, aby ještě na pár okamžiků zahlédl nás a naše dva malé syny. V jeho tváři se snoubila radostná zvědavost s hlubokým smutkem a nevyřčeným pocitem ponížení. Zamávala jsem mu. Naposledy se usmál a pak za sebou rychle zavřel s výrazem někoho, kdo se právě dopustil čehosi nepatřičného. Někoho, kdo porušil daná pravidla a hrozí mu, že bude za svůj přečin potrestán.

Bylo mi nesmírně úzko, když jsem usedala do auta vedle manžela, a několik minut jsem nebyla s to soustředit se na běžnou konverzaci. Vzpomněla jsem si na své vlastní prarodiče, kteří již bohužel nežijí. Dědeček zemřel, když jsem byla ještě dítko školou povinné, babičku jsme pochovali před třemi lety. Oba jsem hořce oplakala. Ačkoli vím, že jsou nyní tam, kde je nic netrápí a kde je jim dáno těšit se z darů boží lásky, moc mi chybí. Spolu s nimi odešla z mého života nádherná dětská bezstarostnost a prostá, ničím nepodmíněná radost, kterou prožívám již jen čas od času ve svých snech. Co bych dala za to, abychom spolu mohli strávit ještě rok, měsíc… jeden jediný den. Ano, jednou se spolu shledáme. Vím, že to budou právě oni, kteří mě mezi prvními uvítají v bráně nebeského světla, až nadejde můj čas… Lásku, radost, soucit, odpuštění – to vše ale můžeme prožívat už tady, na Zemi. Proč to neděláme?

Vzdejme se své přirozenosti

Jak moudře pravil Ježíš: "Kdo jsi sám bez viny, hoď první kamenem." Nechci a nemohu nikoho soudit; soudci budeme jednou my sami, až coby duše staneme tváří v tvář svým pozemským skutkům. Ale můžeme se alespoň snažit o to, aby v našem životě bylo místo pro lásku – to je v našich silách. Neboť láska, ta skutečná, existující bez přítomnosti své polarity, jíž je nenávist, je odpovědí na všechny bolesti tohoto světa. Je to stav našeho nitra, součást naší přirozenosti, kterou bychom neměli zapírat. Můžeme ji zastínit svými předsudky a myšlenkami, ale nikdy ji nemůžeme zničit. – I když je nebe zatažené, slunce nezmizelo – je stále nad mraky.

Nemohla jsem tomu starému pánovi nijak pomoci. Mohla jsem se za něj pouze pomodlit. Za něj i za ty mladé, kteří dosud zřejmě neodhalili skrytý duchovní rozměr života, jenž nám skrze různé role dává nahlédnout odlišné dimenze našeho bytí. I oni budou možná jednou stát na témže prahu a vítat se s dětmi svých dětí. Realita pramení z našich myšlenek a skutků. Je pouze na nich, zdali si pro budoucnost zvolí roli milujících a milovaných prarodičů, nebo nežádoucích vetřelců. Budou-li jen nesměle a tiše přešlapovat, anebo svým blízkým vyjdou vstříc s otevřenou náručí. – Moc bych jim přála, aby jednou ten práh směle a s úsměvem na rtech překročili…

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.