Třicáté druhé klíčové poučení: V duchovní rovině reality není dovolena msta a odplata.

Ježíš: "Kdo vás uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. Milujte nepřátele své!" (Mt 5, 38-48).

Zdánlivě nespravedlivé a nesmyslné pokyny pro duchovní lidi. Vždyť v biologické rovině bytí je trvalý boj o život, který je přeformulován do zásady přiměřené msty: oko za oko! Jenže v duchovní rovině, rovině pohnutek (chtění), by realizace tohoto vedla společnost do trvalé řeže.

Lze si představit, jak někdo (černý duch) dá úmyslně nebo neúmyslně někomu facku. Ublížený ji nenápadně dá dále nejbližšímu atd. Za chvíli se všichni fackují a neví proč. A jsme ve společnosti na úrovni "předpeklí". Naopak, když dá někdo facku v Ježíšově společnosti, ten ji přijme jako boží dopuštění a nešíří ji dál (Blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost). Nešíření utrpení pojme jako dar Bohu, jako jeden typ "bohoslužby" Ježíšova Nového zákona. V celé společnosti tím udrží stav, kdy se nikdo "nefackuje". Navíc Bůh jako Spravedlnost sama nezasloužené utrpení nepotřebuje a ze zákona je v následném čase nějak "kompenzuje" (viz kniha Jobova). Tomu, kdo se bez pomsty a bez nenávisti k nepřátelům zachoval, z principu Spravedlnosti samé "nahrazuje" škodu. Pouze jen rozumoví lidé nejsou schopni postihnout, že to často bývá v jiné než hmotné rovině bytí. A naopak skrytě ublíživšímu a nenávistnému člověku Bůh jako na čas nevázaná Spravedlnost sama následně také naměří "jeho metrem". Pro ty, kteří Ježíše pochopili, tedy platí: Pomsta náleží Bohu, nikoliv jakkoliv poškozenému! Římští císařové tento Ježíšův pokyn považovali za "státně rozvratný" a také kvůli němu křesťany pronásledovali. Nebyl jimi jako praktikům výkonu státní moci správně pochopen. Princip odmítnutí msty neznamená, že zlu a násilí se v rovině společnosti nemá bránit a státní organizace nemá udržovat, i mocí, výkon světského práva. I vůči dětem! Jestliže totiž společenské bezpráví násilník (i dítě) činí záměrně, a kdyby mu v dalším činění nebylo mocí zabráněno, indukcí zla by se sám z hlediska věčnosti (neboli karmicky) neúměrně zatížil. Proto z lásky k pachateli zla jej orgány výkonu státní moci musí zastavit, i silou. V takovém případě se ale nejedná o mstu či "fackování", ale o ochranu všech jednotlivců včetně přestupců zákonů. Udržuje se tak právní řád společnosti, dosažený vývojem civilizace.

Kdo tento princip neodporování zlu zlem nepochopí a vyjde smrtí z těla, jeho duše má v sobě vibraci "oko za oko" a podle ní se chová v záhrobí. Zaplete se tam v důsledku své "povahy" do nekonečných astrálních bitek a bez příležitosti božského daru života v další inkarnaci (znovuzrození), by nikdy nevkročil do nekonfliktní Ježíšovy říše Ducha lásky. Strážce prahu (Satan) "má od Boha v popisu práce" takového tam nepustit. Vnesl by tam chaos. Proto výše citovaná Ježíšova rada, z hlediska hmotného rozumu nesmyslná, z hlediska věčnosti je pravou božskou radou lidskému duchu na pouti hmotností!

Třicáté třetí klíčové poučení: V životě je nutné stálé a všestranné úsilí o přiblížení se k dokonalosti, neboť to je smyslem života. Jen tělesné a rozumové úsilí přivádí člověku nejen pomoc boží, ale nakonec i jeho samotného přibližuje k Světlu!

Ježíš: "Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte (k poznání) a bude vám otevřeno. Neboť každý (u Boha), kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, kdo tluče, je mu otevřeno" (Mt 7, 7-11).

Podle zákona setby a sklizně, ten, kdo neprosí, je ve "vibraci" duše, která ji nemůže přijmout, protože na prosbu není "naladěna". Kdo nehledá, nemůže nalézt. Kdo netluče (neusiluje o poznání), nemůže k němu dospět. Celé viditelné a neviditelné stvoření je na tomto principu založeno. Tento princip je jedním z mnoha, kterým se souhrnně říká božská Spravedlnost. Vztahuje se k zákonu relativity, platícímu i v duchovní dimenzi: "Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno!" (Dříve Hermes: "Jak dole, tak nahoře!") Od něho je odvozeno i další zlaté pravidlo pro styk mezi lidmi: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi! V tom záleží všechen Zákon a proroci!" (Mt. 7, 12)

Třicáté čtvrté klíčové poučení: Duchovní zákony nemohl člověk ani v Ježíšově, ani v současné době pochopit rozumem, jen intuicí neboli jasnovidným srdcem.

Podstata světa a člověka není zatím rozumově definována, protože lidé této civilizační úrovně na tuto úroveň možností bytosti člověka ještě nevystoupili. Proto v nižších kosmických úrovních civilizací, jako je Země, je vzestup duchů v tělech (lidí) správněji směrován "srdcem" (jasnocitem). Ježíš k apoštolům: "Protože vám (v mé blízkosti) je dáno znáti (větší míru) tajemství království nebeského (stvoření), jim (lidu obecnému) však tato příležitost dána není!" Proto k lidu mluvím v podobenstvích (Mt 13, 10-23). Kdo prohlédne podstatu těchto podobenství, stává se blaženým neboli hlouběji vědoucím duchem. Jinde je tato proměna pojmenována jako "nové zrození z Ducha". Nehmotné oči takových duchů pak vidí a jejich uši slyší, co se děje ve skrytých rozměrech reality. Mnozí proroci a učení moudrostí pouze hmotného světa (rozumu) takovým lidem mohou závidět!

Třicáté páté klíčové poučení: Prohlédnutí prvního člověka a jeho vyjádření má vlastnost šířit se v populaci jako lavina a již je nepotlačitelné.

Ježíšovo podobenství o kvasu (Mt 13, 33-35):

"Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa." Znamená to, že v podobenstvích jsou uloženy všechny zákony transcendentního (skrytého) rozměru světa a úkolem čtenáře Ježíšových výroků je objevit je.

Třicáté šesté klíčové poučení: Čí duch prohlédne hloubku Ježíšových výroků, dohlédne skálu, na níž stojí zákony tohoto světa. Tím se jeho poznání stává postaveným na Podstatě tohoto světa, obrazně jako na skále (Mt 16, 13-20).

Na základě rozlišení kvality Ježíše a proroků Petrem v Cesareji Filipově říká Ježíš Petrovi: "Ty jsi skála, na té skále zbuduji církev svou a brány pekelné ji nepřemohou!" Mnozí pochopili osobně ve vztahu k Petrovi. Platí však pro všechny, protože je to neosobní princip. Každý, kdo obdobně jako Petr nalezne hierarchii Ježíšova postavení mezi proroky, se stává skalou a dostává klíče ke království nebeskému. Jako kdyby tam byl místo Petra. Toto poznání mu umožní správně přijmout a odmítnout věci na zemi i v záhrobí (na nebi), které před něj osobně a konkrétně život postaví. Co přijme a odmítne na zemi, bude v důsledku tohoto poznání v souladu s duchovními zákony "nebe".

Třicáté sedmé klíčové poučení: Pocit vlastní duchovní vyspělosti a absence snahy o pomoc zbloudilým znamená podle zákona stejně měřené míry zastavení podpory (andělů) z duchovní dimenze (Mt 18, 10-14).

Ježíš: "Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Podaří-li se vám nalézt ztracenou ovci, radost z ní bude větší než z 99 ostatních. Je vůle vašeho Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých!" Neboli není možné se domnívat, že je v duchovních zákonech starat se jen o sebe a svůj duchovní růst s tím, ať se ostatní starají sami, protože mnozí tak upadnou (samozřejmě vlastní vinou), že se bez i nezasloužené pomoci jiných sami nevzchopí. Těm, kteří jim pomohou, jejich snaha jistě způsobí námahu, jež nebude odměněna na zemi, ale až v duchovní rovině. Osobně se domnívám, že duchovní dimenze není hoden nikdo, kdo by si jen v mysli připustil, že nakonec do "království nebeského" nevejdou všichni lidští duchové. Od počátku to totiž byla a je Vůle boží a jako taková není nenaplnitelná. To pouze někteří lidé si cestu "do nebe" (tedy skrze pozemské životy), do duchovní dimenze, "zkracují oklikou přes peklo" (tmavé záhrobí). Tím přes nutnost vyprosit si v záhrobí milost reinkarnace, vlastně reparátu před tím nepodařeného pozemského života.

Třicáté osmé klíčové poučení: Vyslovení nesouhlasu se špatným jednáním je povinností duchovního člověka, ale odpouštění rovněž, protože celý lidský život je větší či menší řetěz chyb nás všech. Žijeme jej právě proto, abychom se podle ovoce dobrého a špatného naučili poznávat (Mt 18, 15-22).

Ježíš: "Když bratr zhřeší, pokárej jej mezi čtyřma očima. Nedá-li si říci, přiveď svědky. Pak veřejnost. Když neuposlechne, ať je ti jako pohan!" Petr se ptá, kolikrát mám odpustiti bratrovi? Sedmkrát? Ježíš odpovídá: "Sedmdesátkrát sedm!" Vlastně nespočetně. Tedy "bratrovi" jako člověku s jinak dobrou vůlí! Nikoliv úmyslnému škůdci, tomu je nutné přiměřeně bránit ve zlovolném škůdcovství, aby se on nezatížil. Kdo však převezme do své duše vibraci odpuštění neúmyslných nedokonalostí druhých, ocitne se s ní jednoho dne "před tváří Stvořitele" (po oddělení od těla). Podle zákona, jakou měrou měříte, takovou je vám Otcem měřeno, neboli odpuštěním vašich vlastních neúmyslných chyb! (viz také podobenství o nemilosrdném služebníku Mt 18, 23-35). Proto je tento trvalý postoj zdůrazněn v Otčenáši. Člověk živý v duchu nemá tedy nejen mlčet k nedostatkům, má "stupňovitě" vyslovovat, ale dojde-li k nápravě nedokonalého, okamžitě "bez počítání" odpustit.

Třicáté deváté klíčové poučení: Míra duchovnosti (synovství k Bohu) není odvislá od slov, ale činů (Mt 21, 28-32).

Ježíš: "Kdo byl pravým synem svého otce? Ten, který skutečně pracoval, nebo ten, který jen slíbil?" Proto pro synovství k Bohu není rozhodující členství v jakékoliv církvi, ale skutečné činy a způsoby myšlení v souladu s duchovními hodnotami. Osobně znám "agnostiky", neboli lidi vyšší moc jen tušící, označující se za "bez vyznání", kteří se v souhrnu chovají "bohabojněji", než ostentativní církevníci. Agnostici mohou svou opravdovostí v životě jej využít daleko vydatněji k duchovnímu rozvoji neboli poznání Podstaty světa, než stejné fráze opakující scholastici. Nakonec mohou dojít při menším počtu zrození do království Ducha dříve, než znalci citátů. Sám Ježíš frazérům o tom říká: "Celníci a nevěstky vás předcházejí do království nebeského". Což ovšem neznamená, že v království nebeském jsou tito! Ale že skrze opravdové prožívání životů a záhrobí tito po Bohu toužící opravdově konající se mohou rychleji vyučit Vůli boží. A nakonec dozrát dříve do stavu "býti hoden" vstupu do dimenze dokonalosti (Boha).

Čtyřicáté klíčové poučení: Svět by neměl smysl (důvod k existenci), nemohla by existovat tvůrčí pohnutka jeho vzniku, kdyby smrtí těla bytost člověka zanikla! K čemu by z hlediska věčnosti bylo to všechno hemžení atomů, které vnímáme jako vesmír? (Mt 22-33)

Ježíš krátce a geniálně na otázku existence posmrtného života otázkou odpovídá: Bůh Otec (Podstata světa) je Bohem živých, ne mrtvých! Touto odpovědí staví ty, kteří posmrtný život odmítají, mimo logiku světa a života kolem nich. A tím vlastně mimo logiku vlastní existence.

Josef Staněk

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.