Některá naše nynější duchovní hnutí či společenství jsou zatím jaksi pubertální. Jsou jen předznamenáním něčeho, co jednou přijde a co si už nebude říkat duchovní, co nebude potřebovat honit vědomí v čakrách, měřit auru, předhánět se v mystických stavech a vizích...

Ale bude ono duchovno myslit a jednat. Jeden bude přirozenou oporou druhému. Jistěže je dobré mít nějaké společenství podobně se vyvíjejících, kterým nejde o efekt, zvědavost a senzační prožitky, není to ale nezbytné.

Nynější úprk za duchovními či ezoterickými metodami a aktivitami, připomínající občas politické či sportovní klání s touhou po jakési duchovní kvalifikaci či kariéře, může někdy být ošidnou cestou zpět. Sobecké hledání pravdy nenese pravý užitek, i kdyby bylo vynakládáno po celý život. Ledacos z toho, co se dnes halasně podbízí jako "tajemné", "duchovní" či "ezoterické", jsou jen padělky, zmetky se vznešenými nášivkami, bulvarizovaná ezoterika. Mnohé pohltila chtivost přesvědčovat sebe i okolí o svých mimořádných schopnostech nebo žijí v klamu jakéhosi jedinečného osobního zjevení o duchovních světech či pravdách. Nemělo by ale jít o mlsání v duchovním světě, o pouhé hledání kořisti, kterou by se ego mohlo kochat. Rozeznávání těchto klamů je nutným předpokladem k duchovní cestě současnosti.

Březina sice psal o slavnějších jarech lidstva dálné budoucnosti, ale o to se musíme přičinit s niternou opravdovostí a tichou touhou už od nynějška. K čemu se nerozhodneme nyní, nerozhodneme se nikdy.

Existují nějaká duchovní cvičení na prožívání lásky?

Existují: moc se v tom zálibně nepatlat a nešvitořit o lásce a rovnou to dělat, dnes a denně. Víme dobře, jak je to těžké. Hledat ale na všecko cvičení, metody či techniky je někdy jen pohodlnost, kdy chceme obejít skutečnou sebekontrolní práci a mít alibi, že něco "duchovně" děláme. Lepší než honit se za skvělými a ještě skvělejšími energiemi či vibracemi, je rozněcovat čistý život a porozumění mu. Jako svaly fyzické je nutné cvičit, jinak zakrní, tak i zemské těžkosti se učíme znovu a znovu rozpouštět modlitbou, meditací, odevzdáním se do Boží Vůle i promyšleným, čestným a ducha-přítomným jednáním. Dobrým "cvičením" je ohlídat si, zda celá naše "láska" či "duchovno" není jen nápodobou, atrapou, imitací, abychom se mohli pochlubit nějakými "výsledky" či "pokrokem" podle někým vsugerované představy, jak má vypadat tzv. duchovní člověk. Jedinec duchovně usilující by měl zůstávat nenápadný jako každý jiný, bez jakýchkoli efektů navíc.

Je bláhové myslet si, že lze "mít lásku" jen nějakým fíglem. Ono to souvisí i s tvořivým myšlením, které poznává nejprve zemské a pak teprve i vyšší skutečnosti v jejich jasnosti. Bez pokorného, nesobeckého a jasného úsudku o lidech a dějích kolem sebe, připouštějícího i možnost nápravy omylu, nelze porozumět ani transcendentálním pravdám. I v běžném myšlení musíme být pracovití, tvůrčí, poctiví a mravní. Slýcháme, že je třeba stavět lásku nad myšlení. Obzvláště prý u Slovanů. Je to zjednodušení věci. Láska zahrnuje v první řadě lásku k pravdě a zde je intelekt nezbytný. Tvrdí-li někdo, že usiluje o lásku, a nemá při tom lásku k pravdě ve všem, co ho obklopuje, pak si jen zálibně hraje se slůvkem láska. Indové měli svou džňána jogu nebo buddhistické rozlišování a analýzy, Ježíš řekl: "Žijte pravdu a pravda vás osvobodí". Slovanské cítění (srdce) by mělo moudrost (hlavu) prohloubit, ne ji obejít. A chybí-li nám moudrost, není ani citem co prohlubovat, pokud nechceme nadělat ve jménu citu spoustu hloupostí. Cit by měl být bděle kontrolován, čím je vyvoláván.

Chybí-li nám poctivost poznávání, disciplína a důvěryhodnost v denním životě, pak nás různá "duchovní cvičení" nepřivedou do světla, ale do klamu a chaosu sebestřednosti. Láska se má projevit sklonem srdce i k řešení nouzí a běd života - pod vedením moudrosti. Panuje často jakási "duchovní" pověra, že rozum je i překážkou meditace a pokroku. Nikoliv. Překážkou je jen sobecký, neočistěný rozum, zrovna tak jako neočistěný cit. Ani při vyšších úrovních vědomí při meditaci totiž nepřestáváme mít bdělou mentální kontrolu. Naopak, naše inteligence roste. Máme-li překročit hranici rozumu, musíme ho před tím co nejvíce rozvinout. Jinak vcházíme při meditaci do fiktivních sfér a replik duchovna, kterými je sféra astrálu přímo naplněna. Může nám tam být hezky, ale je to jen libá šalba. To bývá, když meditujeme ze zvědavosti po čemsi výjimečném nebo když je v postoji k meditaci umíněnost. Ta přináší zklamání a vyčerpání a nedůvěru v sebe i ve vyšší pomoc. Meditace by nám měla chutnat jako chleba s máslem, napsal kdosi. Někdy nastává ochabnutí a netečnost vůči meditaci proto, že jsme snad podlehli samoúčelným meditačním nápadům jen pro požitek, což brání i logickému porozumění chodu událostí v našem okolí a ve světě. Meditace jen pro jakousi duchovní kariéru bez vřelého životního postoje vůči světu je planá. Není pak opřena ani o ostrý vhled a porozumění a zůstává jen libě voňavým obláčkem, vznášejícím se mimo svět. A tak musíme znovu, bděleji, důvěřivěji a nadějněji. "Vaše nebezpečí bude tvořit to, že se kolem vás může rozšířit jako mračna citově mocná část vaší (nižší) osobnosti. Skrze tato astrální mračna potom neproniknete až k objektivnímu duchovnu. Vaše přehnaná nezvládnutá citovost se může rozprostírat kolem vás jako mračná aura. Ta nepropustí duchovno. Ač se domníváte, že jste nadšeni pro ducha, bráníte takovýmto horečnatým nadšením duchu nalézt k vám cesty." (R. Steiner)

Citace - náhled jiného člověka

Z  dávného a poněkud lapidárního mailu kamaráda (bez jazykových úprav): "Když si člověk o sobě myslí, jak je mravnej, správnej a dobrej, znamená to jen, že se dosud naostro nesetkal s démonem egoismu, kterýho staří zasvěcenci nazývali Strážce prahu. Ten střeží tu hlavní svatyni sebepoznání, kde se nalézá...  Nic! Cestou tam nacházíš skutečné motivace vlastních činů a vidíš, že vůbec nejsou tak ušlechtilý, jak si myslíš. To setkání se Strážcem, kterej ti ukazuje podstatu tvých tzv. ušlechtilých motivací, ti vezme o sobě veškeré iluze! Každýmu, kdo má odvahu to podstoupit! Člověk pochopí, že se nemůže pyšnit ničím, že je sám o sobě bídnej. Čemu se podobáš ve svý velikosti? Hovínku! Teprve, když se s tím člověk smíří, když to stráví, roste v něm pravá pokora, která se nedá falšovat předstíráním skromnosti, jak to mnozí tzv. duchovní lidi dělaj. A taky pravá svoboda, protože mizí veškerej strach. A každej strach je vlastně strachem ze sebe!  Stačí rozebrat si svou motivaci zcela upřímně a bez předsudků a člověk žasne, jaký obludný ego se skrývá za zdánlivou ušlechtilostí.

Ve starých dobách podstupovali adepti mystérií cvičení, kde se učili nesoudit dle převládající morálky, ale jít za! Všechno to vedlo k tomu, aby se přestali prožívat, jak jsou dobří a mravní a lepší než ti ostatní a teprv, když tenhle sebeblud opustili, přišlo osvícení. Dodnes je to stejný, jen se změnily prostředky.

Brát se vždy s odstupem. A hlavně musí být člověk obezřetný a demaskovat vlastní ušlechtilé motivace, které jsou ve skutečnosti často obyčejnými egoistickými pohnutkami. (Udělal jsem pro někoho něco nezištně? Ne, udělal jsem to pro svůj dobrý pocit, pro kladný sebeprožitek, aby se ego mělo dobře! A podobně.) Strážce prahu hlídá dobře! Do skutečného duchovního světa ego prostě nepustí, takže je třeba dosáhnout nejhlubšího možnýho sebepoznání, jakýho je člověk schopen... a na prahu odložit vše, celou pozemskou osobnost. To je jako svlíknout se do naha. Hluboké sebepoznání je velmi otřesný zážitek, beroucí člověku poslední iluze o sobě. Zdrcující, ale osvobozující a nevyhnutelný! Když projdeš tímto alchymickým stadiem putrefakce, neboli zhnojení, víš, že chvála je jen stříbrný prach, kterej třeba sfouknout, abys mohl dál, a vůbec tě nenapadne, že by sis ji zasloužil...

U někoho celá tzv. duchovní cesta je založená na potřebě sám sebe klamat, nalhávat si o sobě, že jsem lepší, než jsem. To jsou takoví týpci, kteří mají pocit, že oni jsou ti příkladní a mravní a musí těm druhým ukázat, jak se to dělá. Osud nás ale učí rozpoznávat, že sami sobě lžeme, abychom se sebou dokázali vůbec žít. Po těžkých úderech osudu se to u těch šťastnějších případů jednou překlopí a najednou zjišťujeme, že už nemáme potřebu sami sebe obelhávat, ale naopak potřebu být pravdiví. Pak zjišťujeme, že nám málokdo rozumí, protože už nejedeme jejich sebeklamnou hru, ale demaskujeme kulisy a kostýmy jejich divadla. Pravda ale osvobozuje."

Zkoušky přicházejí neočekávaně a žádají posílení a vítězství vyššího Já. I když neobstojíme, nepropadejme smutku, ale jasně si uvědomme chybu, která způsobila pád. Uvědomíme-li si ji správně, dostaneme sílu ji příště překonat. Jen pravda nám dá svobodu a osvobodivý pohled na vše. Není možné žít ve lžích, ani těch o sobě, a chtít poznávat Pravdu.

Především nás podpírají, posilují a vedou ty naše vyšší morální zážitky, které se zračí v ladění pevného charakteru, vnitřní jistoty a klidu. V duši se musí vypěstovat především vnitřní statečnost a pevnost charakteru, neboť slabostí charakteru se oslabuje celý duševní život a člověk pak do duchovního svě?ta vchází se slabým duševním životem. K očekávání pravdivých poznání duchovního světa je nutno přistupovat bez úsilí, jen v mírnosti být klidný a plnit nitro očekáváním.

Zkouškami procházíme nejen proto, abychom dokonale poznali své chyby a zátěže, ale abychom dokázali i v každodenním životě a ve všední práci spoléhat na boží pomoc a sílu a inspiraci k myšlení, postojům, reakcím, činům. Snažit se musíme, ale musíme i poznat, že bez boží pomoci nelze nic.

Kristova láska

A co dělat se silami zloby, zášti, odporu, hněvu, ironického posměchu a veškeré nelásky, které vystupují z našich niter? K mrtvé, bezcitné a hluché duši nemohou povzbuzující božské síly proniknout. Je proto v prvé řadě potřeba si je hned uvědomit v jejich šalbě a ubohosti a rozpustit za pomoci Kristovy Lásky. Jeho Láska se musí v nás stát živou silou, která postupně vše proměňuje. Máme-li v sobě zlobu či nenávist, musíme ji poznat a proměnit. Jak? Nejdříve chvíli sebezapření a pak si přesně uvědomíme, co na tom druhém nenávidíme. Pravdivým přemýšlením pak zjistíme, že nenávidíme své vlastní myšlenky a představy. Je to nenávist našeho nižšího já. Neustále se učíme poznávat zlo, které je schováno v hlubinách našich duší. Buďme za to vděční, že prožíváme situace, kdy naše zlo vystupuje na povrch a kdy ho můžeme poznávat a odkládat. Odkládejme ho klidně, až se objeví, abychom nemuseli jednou prožívat bolest nad tím, že nám čas, darovaný k tomuto účelu, uplynul marně. Jde to třeba pomalu a s pády, ale pokud nezahálíme a dáváme duši pravidelně i vyšší pokrm, pokud ji nesytíme odpadky světa, pak více cítíme, jak je Kristus trvale s námi. Snažíme-li se, nemusíme se hroutit pod částmi své povahy zatím nepropracovanými. Vše chce svůj čas. Ani před zlem okolí nemusíme zavírat oči, ba můžeme ho i správně rozeznávat, ale bez emocí a povýšenosti.

Pády snažícího se člověka mají cosi společného: po chybném konání se nejprve dostaví bolest, že jsme zase klesli do vleku negativních sil a opustili stav tiché radosti a klidu, který jsme při všem konání kdesi v pozadí aspoň tušili. Pak si znovu s bolestí uvědomujeme ubohost a neschopnost se vyprostit z negativních inspirací, kterým jsme podlehli. Pomůže nám vědomí, že Bůh nad námi nestojí s karatelským prstem. Bůh je Láska, ale my sami se z ní vymaňujeme. Můžeme si uvědomovat, jakou pomocí je síla Kristovy Lásky a odpuštění a že v ní můžeme nalézt vždy první pomoc, ať jsme, jací jsme. Nezapomeňme: On přišel hlavně pro nás, hříšné a nedokonalé. Když na sebe vezmeme odpovědnost, nemusíme před Božím pohledem "zalézat do kouta".

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2014.