Alban Hefin – letní slunovrat
-
Vytvořenostředa 5. červen 2024 15:48
-
AutorLenka Marečková
-
Oblíbené2532 Alban Hefin – letní slunovrat /propozice/item/2532-alban-hefin-letni-slunovrat.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Astronomické léto (okamžik letního slunovratu) tento rok nastává 21. června v 7 hod. 45 min LČ (Slunce vstupuje do znamení Raka). Letní slunovrat se označuje jako Meán Samhraidh (gaelsky), Litha, Midsummer (anglicky) nebo Alban Hefin - Světlo břehů.
Všechny důležité keltské svátky - předěly cyklů - jsou spojeny s ohněm a jeho silou očišťování, zároveň se ale vždy také nějakým způsobem vztahují k vodě, jak je tentokrát už krásně vyjádřeno v samotném názvu svátku.
Za nejposvátnější okamžik letního slunovratu je považován východ slunce. (V období letního slunovratu v r. 1994 měřila skupina vědeckých pracovníků fyzikální hodnoty u menhiru v Klobukách. Nejpozoruhodnější výsledek zaznamenali právě v okamžiku východu slunce, kdy se "magnetická anomálie" vytvářená menhirem pohnula asi o jeden metr směrem na východ; vysvětlení patrně doposud neexistuje). Slunovratové oslavy však trvaly dvanáct dní. Jde o obdobu solstutia po zimním slunovratu. I tyto noci byly považovány za posvátné, zvláště tajemné a mocné: životadárné.
V předvečer slunovratu byla uctívána bohyně Danu (Don, Anu, Ann), považovaná za matku všech ostatních keltských božstev, ochránkyně keltského lidu, těhotných žen a domova (je jí přiřazováno souhvězdí Llys Don = Dvůr Dony = naše Kasiopeja). Je bohyní zrání a představuje Velkou Matku, dávající život půdě. Prosebníci vynášejí na kopce slaměné pochodně a směřují k ní modlitby za úspěch a štědrost. Již o slunovratu byl uctíván její manžel, stvořitel a zásvětní ochránce keltského lidu, Bile, Belů. Belenus, Velenus.
Alban Hefin spadá do měsíce koní - času dubů (dair).
Dub
Strom ohromné síly (svým názvem blízký i vědění a vedoucím - druidé), moci, vytrvalosti a ochrany, který prý má přinášet plodnost našim myšlenkám a záměrům. Je to strom síly, vyváženosti, stability a ochrany. Zasvěcený Thórovi (Taranisovi, Perunovi, vládnoucímu i bleskem), je významem příbuzným indického posvátného fíkovníku - jako strom osvícení. Je stromem duchovní i světské moci (mužů).
U dubu seděl každý rok při výročním sněmu náčelník nebo král, tváří k východu, dub za zády, prostor vymezený pruty lísky, spojující nás se světem nadpřirozena - přírodních bytostí, zásvětí, strom nebo keř Paní. V této době, podobně jako Slunce, je na svém vrcholu.
O letním slunovratu byl uctíván bílý kůň zapřažený do slunečního vozu. Jedním z našich nejznámějších míst spojených s bílým koněm je Koda poblíž Koněpruských jeskyní (v blízkosti dosud vyvěrá léčivý pramen), kdysi místo keltské svatyně. Pobývala tu prý bohyně Kotýz, sama vždy celá v bílém, která jezdila právě na bílém koni. O kus dál, na Zlatém koni, byla uctívána jako bohyně další podobná žena - bohyně, Epona, ta však, ač také celá v bílém, měla koně, který byl celý zlatý, a proto i takový název vrcholu.
Ohně byly zapalovány o slunovratu podobně jako o Beltinu: i tady na kopcích a někde jen z dubového, jinde z devíti druhů dřeva.
Jako o jiných svátcích, i nyní se zhášely všechny ohně ostatní, i v kovárnách, a pak se roznášel oheň nový, z toho posvěceného centrálního - obřadního. Zapalovaly se ale až o půlnoci (někde v poledne), a tančilo se u nich. Tentokrát ohněm "skákal" i bílý kůň - vyrobený z koňské hlavy nebo její napodobeniny a dřevěného rámu a bílého prostěradla. Domy a pole se obcházely se zapálenými pochodněmi po směru hodinových ručiček (Měsíční chůze, směr Bohyně), a žehnalo se jim (bylinami zapálenými z posvátného ohně) i jejich obyvatelům, včetně zvířat ve chlévech.
Někde se pouštěla z kopců "ohnivá kola" (do vody) anebo se ohnivé kotouče vyhazovaly do vzduchu, možná až později ohnivá košťata.
O živém ohni, nodfyru, jsme se zmiňovali už několikrát - a vždy se s ním setkáváme při konci jednoho a začátku nového cyklu.
Slunovrat byl svátkem Slunce, a tak jako všechny keltské svátky se navenek primárně vztahovaly k němu a ke světlu, anebo je Slunce určovalo, pokud jde o čas. Traduje se však, že slunovratové ohně na kopcích i ohně hvězd odrážejí teplo a životadárnou energii Velké Matky, Danu.
Jak by je také mohly neodrážet, když ty pozemské nakonec planou na Zemi a jako matka všech bohů, kteří na nás září z hvězdné oblohy, je tedy i matkou hvězd. Zdá se, že se vždy uctívaly všechny prvky, přestože na první pohled patrný je oheň (světlo, Slunce, uctívání Slunce při každé takové příležitosti) a hned za ním voda. Opentlováním stromů se ale uctíval také vzduch - a zemi přinejmenším tady zastupuje Anu - matka Tutha Dé Danaan.
"Léčivá síla Slunce byla spojována s uzdravující mocí vody, Oltáře Slunce často stály u léčivých pramenů. Voda byla mystickou vstupní branou do Zásvětí, a dary bohům a bohyním se často házely do studní a jezer? Posvátné studny zprostředkovávaly uzdravování, proroctví a věštby..."
Prameny a studny
Zdobily se, tančilo se a zpívalo okolo nich, zdobily se opět i stromy, zvláště pokud byl v blízkosti studny dub (proužky barevných látek - bůhvíproč se mi teď před očima ze všech zvýraznila především červená). Směřovaly k nim také letní slunovratové poutě, prosilo se za uzdravení nemocných, do vody se vhazovaly oběti (kameny, ozdoby, šperky, sošky).
Voda ze studánek byla rozstříkávána po polích k zajištění vláhy (a rozhazován popel z ohňů k zajištění jejich plodnosti). Věřilo se, že jsou v tento den nadány zázračnou mocí.
Podle druidského herbáře jsou bylinami pro Alban Hefin bez černý, čekanka, borovice, fenykl, heřmánek, jmelí, kapraď samec, konopí, krtičník, levandule, mochna plazivá, pelyněk, ptačinec žabinec, růže, sporýš, stračka, dřínovec, tavolník a třezalka. Z bylin svatojánské noci se ke slunovratové době vztahují přinejmenším bez černý, kapradí, pelyněk, sporýš a třezalka. Kromě nich ale také divizna, popenec a plavuň.
Traduje se, že Belenovi kněží, bilwis (podle D. Storla "ti, co vědí vše kolem Boha Belena") žehnali v této době zrajícímu obilí a polím, a pro posílení energie růstu zastrkávali kolem polí větve jeřábu a "vlčích bylin", jimiž byla např. arnika montana.
Jen do doby slunovratu se podle druidské tradice doporučuje k léčebným účelům sbírat listí ze stromů, které po tomto datu obsahuje vysoké množství přírodních insekticidů. Jde o doporučení, které se vztahuje spíše k období než k samotnému okamžiku. Vrcholem sběru jarních rostlin je svatojánská noc - traduje se, že největší sílu mají byliny sbírané o půlnoci 24. června, na sv. Jana Křtitele, jehož svátek spadá do období slunovratových oslav.
Slunovrat je tak i pro práci s bylinami a využívání sil země bodem obratu, přinášejícím novou kvalitu a nové způsoby využívání darů a práce.
Probouzení síly Země
Stejně jako u zimního slunovratu i v létě následuje tři dny "po", 24. června, neméně významný svátek, při němž se opět zapalují ohně: noc považovaná za nejmocnější a zároveň nejvíc magickou noc sv. Jana Křtitele. Kolo času tak i v té nejstarší tradici kopíruje kolo prostoru - vychýlení zemské osy. Skrytý a přitom pro mnoho kultur nevyslovovaně posvátný severovýchodní nebo severo severovýchodní směr.
Jestliže se v dobu jarní rovnodennosti probouzí síla Země (a v době Beltinu projevuje), v okamžiku letního slunovratu dostupuje svého vrcholu - působí nejmocněji. Nejenom síla bylin, ale všech pěti elementů, nejenom zemská energie je nejsilnější anebo ji lze vnímat nejmocněji (devítinásobně).
Je více míst, která se u nás ke sv. Janovi pojí. Jedním z nejsilnějších je Sv. Ján pod Skalou. Tento Ján (Ivan, Divan a ještě dříve podle některých autorů Dévan, Déva), ač původem poustevník, a podle tradice konající četné zázraky (včetně vyhnání ďábla), nikdy nebyl prohlášen formálně za svatého. Je to jakýsi církví tolerovaný, protože obecně, ač nikoli jí, uznaný a ctěný svatý. Církevní důvody spočívají v tvrzení, že není jednoznačně znám jeho původ (což u mnoha jiných světců - do té doby někdy i keltských - a jiných božstev nevadí). Vynořují se také spekulace o tom, že vzhledem k legendám, které ho obklopují - nebyl křesťanským poustevníkem, ale druidem, vědoucím. Ať tak či onak, i na tomto místě se pojí síly všech elementů. Nejnepřehlédnutelněji a nejsilněji tu působí síla země - zemská energie, která tryská ze země v jeskyni, kde sv. Ján (Ivan, Divjan) žil a působil, a která je součástí kostela (resp. do jeskyně se vchází přímo z kostela), který sám o sobě má nesmírný půvab a v samotné jeskyni je spousta (přírodních) oltářů.
Prožít tu noc a právě půlnoc v přírodě a meditaci může být nesmírná síla, i když to na první pohled vypadá mírně pověrečné - ve skutečnosti není. Stejně tak půlnoční sbírání bylin (devatero kvítí) a jejich síla a moc.
Devatero bylin
K devateru bylin uvádějí různé prameny různé byliny (pro různá užití). Doporučuji nechat na vyšším vedení a intuici, pokud se někdo k tomu rozhodnete. Určitě by však neměla chybět třezalka, jejíž jeden z lidových názvů je Rostlina sv. Jána (Divjana). V jedné z nejčarovnějších směsí, s níž jsem se setkala, byly krom třezalky dva druhy máty, šalvěj, rozmarýn, libeček, růže, kostival, dobromysl a routa.
Zvyky se překrývají s těmi slunovratovými - není jasné, co bylo dřív a co potom, a proč v tak krátké době po sobě (těch spojitostí obou svátků je dokonce víc). Kromě toho jen k 24. červnu se pojí některé další zvyky - např. ač doba dubu, z rostlin se užíval hodně černý bez, a to i jako pokrm (smažené koláčky z květů anebo smažené obalované květy na slano).
V některých zemích byl zvyk se o svatojánských nocích koupat. Tato koupel měla mít devítinásobnou sílu uzdravovat (někde se vhazovala do vody májka). Buď o slunovratu anebo v tuto noc se stavěly "svatojánské stromečky" podobně jako o vánocích (především v Německu) a také se podobně přenesl i do tohoto slunovratu zvyk líbat se pod větvičkou jmelí.
Od nás je známý další zvyk, kdy základem svatojánského ohně měla být jedle s oloupanou kůrou, zdobená především červenými pentlemi a věncem z devatera bylin, spleteným dívkami. Kolem se nanosilo chrastí, a jedlová májka tak byla středem a základem ohně.
Podobně jako o velikonocích se tradovalo, že se otevírá cesta k pokladům. Ožívají tajemné síly, Země se otevírá, "vydává svoje poklady". Rozestupují se skály. K nalezení pokladu je třeba nejdřív získat květ zlatého kapradí, které kvete právě v tuto noc - podle některých pramenů právě o půlnoci (spojené se severem). Získat květ bylo možné tím, že pod kapradí člověk rozprostřel svůj bílý oděv, který jedině zachytil padající květ - jinak jej získat možné nebylo.
Kapradí je bylina vztahující se k srdci (jako léčivka). Kdo květ získal a nosil u sebe, obdržel zároveň s ním mnoho darů: měl ve všem štěstí, rozuměl řeči ptáků, zvířat a stromů, byl neviditelný a předurčený k nalezení pokladů, po nichž toužil. Pokud však v okamžiku, kdy jich dosáhl, propadl chtivosti, propadl zároveň s tím i peklu. To je samo o sobě předmětem nejrůznějších mnohovrstvých představ a vyjádření - zla anebo jen "spodních světů" a úpadku.
Vrcholek vlády Slunce
Okamžik slunovratu je vrcholem vlády Slunce, potom jeho moc v cyklu roku opět začíná pozvolna oslabovat: i to nejhlubší dno a propad může být okamžikem zvratu a návratu zpět nahoru. Důležitý okamžik - nejenom slunovratu - a důležité vědění, pokud člověk nezvládne svou zkoušku - že i ta nejhlubší tma v sobě skrývá jiskru, snad neviditelnou, přesto potenciál světla.
Ve Švédsku se svatojánské ohně (devatero dříví) nazývaly dřív Baldurův oheň (Balders Balar) - oheň Ódinova syna Balara. Do ohně se místo bylin házely jedovaté houby k zahnání zlých duchů. Jinde se tradovalo, že např. dívat se do ohně přes věneček z pelyňku černobýlu zbaví bolesti hlavy. A jiné byliny zaženou zlé duchy. Věnce se házely do vody i do ohně.
Z Lotyšska pochází zajímavý hymnus: "Mladí, staří, o svatojánské noci nespěte! Ligho! Ligho! Jen se ráno podívejte, tři slunce na obloze uvidíte! Ligho! Ligho!"
Slunovrat plný slunce i svatého ohně a plný užitek i ze svatojánské noci a jejích darů.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2014.