V naší době, která věří, že umí najít bleskové řešení každého problému, je nejtěžší pochopit, že ta nejtěžší cesta se posléze ukáže jako ta nejsnazší.

Henry Miller

Občas trvá dlouho, než se rána úplně zahojí. Uzdravení se dostaví, až když jsme na něj připravení; to znamená, až když se zbavíme bolesti v duši.

Jako kluk jsem si velmi brzy zapamatoval, že můj tatínek nikdy nemluví o svém vlastním otci ? mém dědečkovi, který zemřel, když mi byly dva roky. S dědou jsem se nikdy nesetkal a pochopil jsem, že můj tatínek s ním nevycházel dobře a cítil vůči němu jen hořkost. Podle historek, které jsem vyslechl mezi příbuznými, se dědeček upil už v pouhých dvaapadesáti a rodinu, především mého tatínka, slovně i tělesně napadal a trestal.

Pokud už tatínek výjimečně utrousil nějakou poznámku o dědovi, vždycky z toho čišel hněv, pocit ublížení a nenávist. Nedokázal o něm pronést jediné dobré slovo. Jednou se naši hádali a maminka tatínkovi vmetla: "Jsi navlas stejný jako tvůj otec." Tatínek málem vyletěl z kůže. O mnoho let později jsem seděl s tatínkem a svým pětiletým synem v restauraci. Jistě vám nemusím připomínat, že pětiletý mrňous ani v restauraci nevydrží sedět klidně déle než pár vteřin, a pak se začne vrtět a brebentit a hrne se do poznávání nových věcí a chce se bavit. Žasnul jsem, kolik trpělivosti můj otec s vnoučkem měl. Jako malý jsem v podobných situacích seděl tiše jako pěna a bál se hnout prstem, abych tatínka nepohněval, a vida! Tentýž člověk teď v restauraci dováděl s vnoučkem a náramně se spolu bavili. Řehtali se, pinkali si rohlík přes celou délku stolu a dělali další legrácky.

Jak jsem ty dva sledoval, náhle jsem si vzpomněl, že Bill Cosby jednou o svém otci řekl: "Tohle není ten muž, co mě vychovával! Je to jen stařec, co se snaží dostat do nebe." Usmál jsem se a ocitoval to prohlášení svému tatínkovi. Ten se po mně s úsměvem ohlédl: "Máš pravdu, jsem jiný."

Před odchodem z restaurace se na mě tatínek zadíval a řekl: "Tvůj dědeček nebyl jako otec nic moc a jako živitel rodiny taky ne." Bylo mi jasné, že ho nesmím vyrušit, protože by se mohl vylekat, že se konečně svěřuje s něčím, co ho tak dlouho trápí. Mlčky jsem čekal a otec si jen povzdechl a dodal: "Ale nejspíš to zkrátka líp neuměl."

Díval jsem se tatínkovi do tváře a pochopil jsem, že z jeho hlasu slyším něco nového. Třicet jedna let po dědečkově smrti se můj otec se svým otcem konečně usmířil.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2014.