Jsme pány svých myšlenek?
-
Vytvořenoúterý 18. červen 2024 16:36
-
AutorMelanie Rybárová
-
Oblíbené2523 Jsme pány svých myšlenek? /propozice/item/2523-jsme-pany-svych-myslenek.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Často tomu bývá spíše naopak, a vláda nad vlastním myšlením patří mnohdy do říše snů a nesplněných přání. Je to hlavně proto, že se zuby nehty bráníváme zamyslet se nad klíčovými otázkami po smyslu a účelu našeho vezdejšího bytí. Odmítáme ponořit se za vjemy pěti smyslů, a slova "duchovní" nebo "duševní" se nám a priori zdají nudná, ne-li dokonce podezřelá.
Obava před podvody šarlatánů způsobila, že se spíš ochotně smiřujeme s největším klamem světa, totiž životem vycházejícím ze hmoty a zabývajícím se jen hmotou, i když i dnešní fyzikové vědí, jak je nespolehlivé opírat se o element, který nemá vlastně jádro ani podstatu.
Dva životy
Snad všechna učení, která stavějí na duchu, hovoří o tom, že tady na zemi nejsme proto, abychom jedli, pili, případně trochu pracovali, zplodili potomky a nakonec odešli tak nevědomí, jako jsme sem přišli. Zdá se, že tento nevědomý život bychom měli obětovat nebo aspoň zčásti věnovat čemusi lepšímu, čistšímu a dokonalejšímu. Lidé z této pravdy pochopili část ? že je třeba obětovat i život za dobrou myšlenku, která osvobozuje lidstvo a pomáhá bližnímu. Takových myšlenek bylo už v historii mnoho, avšak ukázalo se, že často selhaly, a to vedlo k názoru, že tu není té myšlenky, která by stála za obětování vlastního života. A přece platí i nadále, k čemuž dospěl nejeden moudrý člověk, že je třeba umírat svému egu, chceme li dobře žít, a naopak, kdo žije svému horšímu já, jde cestou smrti.
S tímto pochopením rozumíme i Ježíšovým slovům, když na jedné straně radí k odkládání starého a zrození nového člověka, a na druhé dopřává svým následovníkům, aby život měli "a hojně měli". Ovšemže ten nový život, zbavený křivého vidění a opírání se o hmotu.
Vyšší já a nový člověk
Při bližším pohledu je jasnější, že nový či vnitřní člověk nebo vyšší či pravé já jsou jen různé výrazy pro jeden pojem. Stejně tak člověk světa nebo ego jsou rovněž jen různé výrazy pro člověka nevědomého a sebestředného, jehož bychom se měli zbavovat či aspoň stále méně naslouchat jeho hlasu, a přikládat mu menší důležitost. Pokud se nám daří ego postupně odbourávat, stáváme se průchodnější pro Pravdu a jsme lepším prostředníkem, jímž se může projevovat vyšší moc. Ta má opět celou řadu pojmenování, a není důvod, proč se bát toho nejkratšího a nejsrozumitelnějšího, totiž ? Bůh. Když se zbavujeme starého člověka, ega, stáváme se spíše nástrojem Boha, než samotným činitelem. Nejvyšší jako by v nás nalezl nový průchod. Pro pravé pochopení musíme to vyzkoušet sami na sobě, ale možno uvést náhodný příklad. Váš známý, soused nebo kolega je s vámi ve sporu. Za svou snahu o urovnání situace jste sklidili výsměch a nepochopení, takže ve vás vzrostl pořádný vztek a nejradši byste svého "nepřítele" neviděli. Zkuste zaujmout jiný postoj. Smažte dosavadní neshody a snažte se vidět toho člověka jakoby poprvé a naposledy. Jeho postoj je vám vlastně lhostejný, vy ale buďte laskaví a vlídní. Bez ohledu na reakci pohlížejte na situaci jako na zkoušku vaší odolnosti vůči agresi. Nedejte se vyvést ze svého klidu a buďte si jisti, že vše dopadne tak, jak to má být. Kdo je laděn spíše křesťansky, vzpomene si na Ježíšova slova: "Neodpírejte zlému". Kdo nejde zrovna křesťanskou cestou, může se potěšit touto moudrostí: "Nakonec všechno dobře dopadne, a když nedopadne, pak ještě není konec"! Bez ohledu na výsledek vašeho sporu si všímejte svého postoje. Jak jste obstáli? Na jedničku? Když ne, žádná tragédie, příště to jistě bude lepší.
Proč neodporovat zlému
Tato novozákonní rada je pochopitelná většinou jen těm, jejichž studium jde do hloubky. Opět je nutno vyzkoušet to na vlastní pěst. Zprvu se nám zdá, že náš hněv, zlost, pohoršení jsou spravedlivé, a není tedy žádoucí se jich hledět zbavit. Až když cvikem vyzkoušíme, jak bojovat se vzrušením, zlostí a hněvem, pocítíme, jako by se nám otevíraly nové dveře, nové možnosti. Lépe vnímáme, že stojíme na pokojné straně dobra, a nepochybujeme už o jeho moci. Možná dojde i ke konkrétním pozitivním změnám, zejména tam, kde jsme se zbavili svého lpění, trvání na řešení situace podle našich představ. Jeden moudrý muž pravil, že jakýkoli postoj vycházející z nenávisti či zlosti jaksi "zapáchá", zatímco mírnost a vlídnost nás staví do dobrého proudu, a právě ten nás často donese dále, než jsme vůbec doufali.
Když se v kinosále rozsvítí
Trefných podobenství pomáhajících zbavit se ponoru do egocentrického vidění je celá řada. Jedno z nich hovoří o návštěvě kina. Film vás zaujal, jste vtaženi do děje, snad vás smutné scény přivedou až k pláči. Náhle se v sále rozsvítí, ale film běží dál. Sledujete, co se děje na plátně, ale nejste již tak soustředěni na děj, protože vaše pozornost je roztříštěna. A poučení? Setkáme li se v životě se situací, která se nás nepříznivě dotýká, je třeba se vymanit z přílišného zaujetí. Učme se být spíše svědkem, divákem, než hercem. Napoprvé se to samozřejmě nepovede, ale brzy se nám může podařit zachovat si vnitřní klid a angažovat se jen tam, kde je to nutné, a to výhradně s vědomím zapojení se do dobrého proudu.
Odevzdání kormidla
Další dobré přirovnání vztahující se k podobnému úkolu je vnitřní rozhodnutí odevzdat řízení (jakékoli) situace vyššímu vedení. Můžeme ho nazvat třeba "vnitřní kormidelník" nebo "strážný anděl", dle ctěné libosti. Pojmenování není zdaleka tak důležité jako důvěra, kterou mu věnujeme. Je samozřejmé, že musí jít o čistého prostředníka, který nesleduje ryze osobní zájmy vlastní, a pozor (!) ani naše, ba ani nějaké skupiny, které se třeba děje příkoří. Pokud bychom ho jen pověřili vlastními zájmy a sledovali, zda si počíná podle našich představ, jsme na špatné cestě. Pravdě se přiblížíme, budeme li očekávat pokyny, asi jako herec od režiséra. Do své role se ovšem nesmíme příliš vžívat a nepřenášet případné utrpení z jeviště do svého pravého života.
Celý svět vibruje, celý svět hoří
Vládu nad vlastním myšlením nezískáme pouze tím, že si cosi přikážeme jednou provždy. Chceme li dosáhnout klidu, musíme cvičit, nejlépe při meditaci. Meditace vhledu doporučuje sledovat vznik a zánik myšlenek, jejich mechanismus a zejména jejich netrvání. Všímáme si zkušeností, hledíme se z nich poučit, ale nesmíme se pro svou nekontrolovatelnou angažovanost stávat jejich otroky. Uvažujeme o netrvání věcí, o vzniku a zániku, o příliš vášnivém chtění, či zase zbytečném ponoru do nechtění a o mechanismech, které tyto pocity spouštějí. Pro začátek se doporučuje pozorovat fyzické vjemy a jejich stálou změnu. Tyto vjemy netrvání se týkají těla i mysli. Po delším cvičení se dostaví pocit stálého vznikání a zanikání. Nic než vibrace, oscilace, chvění. Jeden osvícený básník to vyjádřil takto: "Celý svět je v plamenech, celý svět je v kouři, celý svět hoří, celý svět vibruje..."
Svatá lhostejnost
Ač by se mohlo zdát, že vnímání netrvání a nepevností bude mít za následek pocity nejistoty a zmatku, pravý opak je pravdou. Zklidněná mysl, tichá a vyvážená, poskytuje bezpečí a mír. Není to apatická lhostejnost, ale vyrovnanost plná vnitřní síly a dynamiky. Někdo možná vzpomene na křesťanskou simplicitas Christi.
Vyklidněná mysl by neměla postrádat důležitou složku dobré vůle a laskavého zájmu o druhé. Tady je zas možno vzpomenout novozákonního: "Miluj svého bližního jako sebe samého". K pasáži o nepevnosti hmoty i nestálosti mysli ještě nutno uvést, že netřeba popírat existenci světa, který nás obklopuje svými tvary, formami, barvami, vůněmi i pachy, bolestmi i radostmi, myšlenkami i emocemi. Je nutné si jen uvědomit, že jeho skutečnost není konečná skutečnost (ultimae reality). Chceme li vidět pod fenomény, které tuto skutečnost vytvářejí, musíme si uvědomit její pomíjivost. Právě tak, jako hmota není nic než jemná vibrace subatomových částic, každá emoce, jakkoli silná, je jen formou drobných chtění a nechtění. Jakmile emoci rozpustíme do subtilnější formy, přestane mít nad námi moc.
Chvála všímavosti
Všímavost je pro ovládání myšlení velmi důležitá a pro meditaci přímo nepostradatelná. Uveďme pár slov o její aplikaci při třech druzích meditace vhledu.
První je meditace vsedě. Všímáme si samozřejmě techniky zásedu a pozorujeme změny, které se odehrávají v těle i v mysli, jak již bylo řečeno. Všímavost se vztahuje hlavně k objektu naší meditace, jímž bývá u meditace vhledu zpravidla dech. Jakmile mysl začne těkat k jiným objektům, ihned se vraťte a všímejte si, jak je mysl nepoddajná a nestálá, aniž byste se tím dali odradit. Všímáte si i průvodních pocitů, zejména bolesti. Zde platí snad víc než kde jinde úsloví, že trpělivost přináší růže. Hleďte na meditaci jako na úplné vypnutí a přestaňte sledovat čas, jak dlouho se ještě musíte trápit.
Pro velmi vážné zájemce o meditaci vhledu se hodí meditace v chůzi, mají li k dispozici vhodné zázemí. Potřebujete k ní pruh asi deseti metrů, ať již v místnosti či ještě lépe pod širým nebem, kde vás nebudou rušit případní čumilové. Po této cestě přecházíte maximálně zpomalenou chůzí a sledujete krok za krokem. Zvednete chodidlo, pak je pomalu nesete, než mu dovolíte klesnout a došlápnout. Vaším objektem je teď sledovat tuto zpomalenou chůzi a neodvrátit se od daného předmětu.
Za třetí je možno někdy sledovat jediný objekt i při běžných denních činnostech, zejména jsou li spíše mechanické a nevyžadují komunikaci. Během dne nás napadá spousta rušivých elementů jako pocit křivdy, hněv, pochyby, nerozhodnost apod. Držíme li se v myšlení daného objektu a jsme zakotveni v nyní, mnohem lépe se nám bude dařit zbavovat se lištiček na vinici. Někdo pohlíží na meditaci doma jako na cvičiště a ověřuje si ji pak na bojišti denního života.
Hovoříme stále o meditaci vhledu, ale všímavost je prospěšná ovšem i při meditaci klidu. Všímavost je průvodním jevem koncentrace, soustředění. Přispívá k porozumění, že jak tělesné vjemy, tak i mentální jsou proměnlivé, nepřinášejí trvalé uspokojení. Všímavost tak napomáhá ukončení závislosti na nepravém egu. A právě skoncování s ním je štěstí nejvyšší.
Dvě veledůležité složky
Chceme-li pít z poháru šťastného bytí, nesmějí chybět dvě důležité ingredience - nelpění a pokora. Nikdo není tak šťasten, jako pokorný člověk, který na ničem nelpí. Na počátku duchovní cesty ještě můžeme mít scestný dojem, že nás štěstím naplní, jestliže jsme velmi milováni někým, koho i my nade vše milujeme. Později si však uvědomíme, že totální závislost vytváří pocit falešného štěstí, který ovšem trvá velmi krátce. Ať už přikládáme vinu sobě, nebo druhému, vývoj situace je zákonitý, scénář má dvě varianty s několika obměnami. V první zájem druhé osoby opadne a čeká vás trápení. V jiné variantě poklesne zájem u vás a je tu problém, jak ze svazku vycouvat. Také druhý scénář neprobíhá ideálně. Navzdory ochladnutí partneři spolu vytrvají a rezignují. V nejlepším případě pak, jsou li oba jedinci dostatečně vyzrálé osobnosti, může se přechodné poblouznění změnit v trvalé přátelství, ovšem již bez chorobného lpění.
Zde byla řeč o lpění ve svazku dvou osob, ale lpění samozřejmě existuje v různých formách - lpění na prestiži, na majetku, na uznání, na společenském úspěchu, na kráse - výčet by asi neměl konce. Jsme na dobré cestě, pokud jsme začali přemýšlet, jak se zbavit svého lpění. Je ovšem ještě lepší, jsme li už ve stádiu pokusů, a sláva tomu, kdo denně sleduje, jak mizí jeho lpění a s ním ubývá i ega. To je největší úspěch.
Druhý klenot a důležitá ingredience v koktejlu dobrého života vůbec, a ovládání myšlení zvlášť, je pokora. Učíme se méně chtít, spolehlivě rozeznat, kdy nám nejde o nejlepší vyústění situace, ale spíše o prosazení vlastní představy, což se stává častěji, než jsme ochotni si přiznat. Učíme se oblíbit si pravou pokoru. Je pružná a mnohotvárná. Umí ustoupit a čekat, ale smí mnohdy i bojovat. Její zbraně nejsou ovšem zbraněmi tohoto světa. Píše o tom v bibli Pavel ke Korintským (II., 10:4, 5): "Zbraně našeho boje nejsou světské, ale mají od Boha sílu bořit hradby. Jimi boříme lidské výmysly a všecko, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha."
Pravá pokora se podobá postavení dítěte, které se drží Otce za ruku a nechá se vést. Ví, že je s Otcem spojeno a chce poslouchat jen to, co slyší od něj. Cizí hlasy neslyší a ani slyšet nechce. Tak se osvobozuje v myšlení i v životě od iluze ve prospěch pravé Skutečnosti. "Drobné hnízdo pokory svého srdce miluji mnohem více, než obrovský palác nadutosti své mysli" (Sri Chinmoy).
A právě zbavíme li se paláce nadutosti své mysli, stáváme se jejím pánem.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2014.