Meditační život s květinami

Svět květin je možná tím nejlepším vodítkem, abychom si zde ukázali něco víc k meditaci. O meditaci si tu budeme meditovat s částečnou inspirací knihy G. Kühlewinda "Od normálního ke zdravému vědomí".

Vyjděme z otázek: můžeme malovat nebo hrát na hudební nástroj se sevřenými prsty? Sotva. Můžeme pohladit milovanou bytost pěstí? Ne. A můžeme meditovat se sevřenou duší? Taky ne. K umělecké činnosti i k meditaci je nutné naladění, které lze nazvat "aktivním klidem" nebo "aktivní uvolněností". Je to opak křečovitého usilování, sevření, stažení se, napětí z namáhavé práce nebo z chtění. Budoucí muzikanti musí vynakládat úsilí k tomu, aby se ruka uvolnila a mohla vykonávat uměleckou činnost v souladu s inspirací. Totéž potřebuje naše nitro pro meditaci.

Před meditací si pro ni uvolněme niterný prostor a zklidněme se. Je lepší si denně vyčlenit stejnou dobu. Pro začátek si můžeme vybrat meditaci na ten druh květiny, která nás nejvíce oslovuje. Pokud nám zůstal v paměti záchvěv vnímání některé květiny z raného dětství, kdy jsme měli ještě otevřeno duchovní zření, pak vybavením si toho se můžeme ocitnout "na stopě" správného hlubšího prožití. Neměli bychom si vytvářet předem představy, protože ty zatarasí cestu ke skutečnému prožitku. To platí o každé meditaci na cokoliv. Charakteristiky jednotlivých květin, podané v tomto seriálu, nyní ponechme stranou. Meditace není honba za požitkem. Kdybychom si dejme tomu do pozorování a čichání šeříku "cpali" představu, že máme zachytit síly mateřské lásky, pak si budeme vytvářet jen své psychické představy. Postup je opačný: vnímáním krásy a vůně, ovšem hlubším než bývá jen obvyklé rozkochané pocitové "lízání" povrchu, se jednou snad prostoupíme natolik, že nám to pak navodí blízkost pocitu mateřství. Můžeme začínat květem určité barvy, pak si přidat celou rostlinu, pak si můžeme, ale nemusíme přidat i okolí.

Postupně se budeme dobírat od vnímání jednotlivé květiny k nazírání celého druhu

Zprvu pro to nemáme vytvořenu vnímací schopnost. Vidíme barvu jednotlivé květiny, cítíme její vůni. O duchovní podstatě celého druhu můžeme zatím jen vědět, asi jako slepý od narození může věřit, že existují barvy. Meditačním rozvíjením niterného postřehovacího orgánu můžeme postupně vnímat nový svět - život těchto druhových bytostí samotných. Mohou to být zprvu jen nepatrné záchvěvy, ale od nich si vytvoříme přibližný pojem o existenci duchovní povahy každého druhu, naplněné životem a vědomím Já. Tuto duchovní podobu nevidíme okem, nezachytíme přístrojem, přesto je ale skutečností, dokonce silnější než jednotlivá rostlina, viditelná okem. Rostliny vznikají a odumírají, zatímco druhová (skupinová) duše proniká bezpočtem těchto jednotlivých rostlinných těl a realizuje se jimi.

Po určitém prožitku bychom se ale neměli snažit jej příště vyhledávat v paměti. Pak se totiž vměstnáváme jen do představy prožitku, který očekáváme. Pracuje tu pak jen naše subjektivní psychika, nikoli objektivní idea. Tuto chybu často děláváme při různých meditacích, někdy i při poslechu skladeb vážné hudby, kdy se pokoušíme vybavit si vzpomínku z minulého poslechu. Dolujeme z paměti jen konzervu pocitu. Totéž se někomu děje při chvílích krásného sblížení s druhým. Tento postup je třeba opustit, protože v hlubokých zážitcích se nic neopakuje. Musíme znovu. Ke všemu se musíme dobrat s vědomím, že vždy je to poprvé. Druhé a další prožívání bude vždy odlišné, vždy "první". Pak se záblesk postupně mění v zážitek. Soustředěný zážitek podstaty té které květiny bude zároveň zážitkem našeho Já. Ten je tím, co dává člověku jistotu a pevnost, léčí duševní problémy, protože je to zážitek. Skutečný zážitek však nepřijde, dokud máme byť jen stopu chtění, usilování, představování, zvědavosti, požitkářské touhy. Počáteční euforie vyprchá a při cvičení nastává zklamání a nuda, kterou chceme odstranit změnou meditačního tématu, v tomto případě květiny. To snad pomůže, ale jen přechodně. Nuda přichází při každé meditaci jen proto, že necvičíme dostatečně soustředěně, nebo jen sedíme a nic neděláme. Namísto soustředění se pak ukolébáme do opaku: nepozornosti, polospánku, lelkování, vytváření asociací. Kdybychom niterně bděli, nemůžeme podřimovat nebo se nudit. Je-li vědomí vyplněno tématem, není volné místo pro nudu a utíkání myšlenek. Často nám utíkají ke vzpomínce, jak jsme to dělali včera či někdy dříve. Meditace je meditací jen když je aktuálním děním, nikoliv vzpomínáním, co jsme již někdy dělali. Soustředění tedy znamená improvizaci, ne naprogramování. Neznamená ani sentimentální kochání se květinou ani sebezálibnou euforii, že teď děláme něco úžasného. Naopak, nehodnotíme, ale žijeme v tu chvíli děním svého vědomí. To je jasné, prosvětlené, neustále znovu se stává, nikoliv že jsme něčeho dosáhli a máme to. Soustředěná improvizace setrvává jen v bezeslovném vnímání. Obraz vnímání se stává děním. Taková meditace je pak prožíváním tématu - nikoliv poživačným, ale oddaným. Zpočátku se podaří jen zřídka a nemusí se podařit ani po více pokusech. Nemělo by nás to odradit, protože i nepovedené pokusy v této oblasti jsou cennými kroky sebekázně a soustředění. Dnes jsme si zvykli všeho dosahovat pokud možno rychle a nejsnadnější cestou k cíli, bez skutečné námahy. Je pro nás těžké rozeznat, zda něčemu skutečně rozumíme, nebo zda jen kloužeme po navyklých myšlenkových nebo citových kolejničkách. Též kvůli projasňování této mentální zamlženosti je meditace užitečná, i kdyby nevedla snadno k výsledku. Ony pravé záblesky, zásvity a zajiskření někdy registrujeme až dodatečně. Pokud nám totiž po záblesku čehosi vyššího naskočí hned stav "teď to mám" či "teď to bylo ono", ocitáme se opět v hladině sebestředného vědomí. Mnohdy se totiž stává, že i po opouštění krásné meditační zahrady nitra se u jejích vrátek už už tetelí naše ego s jalovým nadšením, že tahle meditace byla no prostě báječná, už jsme dobří, jsme pašáci.

Meditace žijící svým životem

Skutečná meditace znamená setrvávat v plynulém, skutečném, živoucím vnímání, nikoli v neustálých asociacích, jak máme meditovat či ve vybavování si toho, co vše víme o předmětu meditace, zde tedy květině. Vnímáme ji, jako bychom ji viděli poprvé. Zůstává pak bdělá pozornost - vidění a vonění. Uskutečníme-li soustředěné vstřícné mlčení, objeví se i jiné zážitky. Meditace začíná žít svým životem. "Odpoutávání" začíná v okamžiku, kdy jsme dokázali uskutečnit ono "poprvé" - podobně jako vnímá malé dítě. Vnímá plně soustředěně, zaujatě, skutečně poprvé. Pak můžeme nalézat i onen rostlinný druh. Zprvu nevíme a nemůžeme vědět, co hledáme. Nikdy jsme to neviděli, nečetli popsáno. Ono hledání znamená mlčet, čekat, nehodnotit dobu čekání, být otevřený.

Po určité době si můžeme i meditačně experimentovat, každý podle své tvořivosti. Máme-li nějaké duševní bolístky (a kdo by neměl), můžeme onen bolavý pocit položit do kolébky květu některé květiny, které jsme se dokázali meditativně poněkud přiblížit. Pocitová esence květiny obklopí naši bolest nebo zlozvyk laskavou pozorností. Duše květiny nás hojí. Nakonec v této kolébce nenalezneme nic z oné bolesti. Negativní pocit, takto uložen do naší pozornosti, posléze ztrácí svůj bodavý osten, staženost nebo útočnost, postupně se rozvolňuje a duše nabývá klidu, snad i s uvědoměním si dalšího správného jednání.

Dejme si několik příkladů meditačních námětů:

• moudrost i květina žije ve světle
• zvonek, hory, širé ticho
• fialka žije trvale ve světě jara
• tak jako se slunečnice natáčí za sluncem, má duše se natáčí za Bohem
• jas léta, jas šípkové růže a jas mé duše splývají
• vznešenost královny květin - růže, má i ostny proti nešetrnému a chtivému uchopování; i má duše se musí chránit nízkosti
• květina celý život voní, léčí a miluje
• je vzorem mé duši
• květiny a hvězdy spolu v noci tiše rozmlouvají

K nejdůležitějším okamžikům v našem ezoterním životě dochází po meditaci, když "vypneme" své úsilí, uvedeme svou duši do "bezvětří" či "závětří", abychom na sebe nechali působit obsah meditace. Je to asi jako chvilka výmluvného ticha po doznění varhan v chrámu. Usilujme o prodlužování těchto chvilek. Pak dalším "vyzvednutím" sebe z okruhu našich všedních myšlenek a citů, tímto "vyprázdněním" se spojujeme se světem, z něhož nám vystupují obrazy, které nelze srovnat s ničím v našem osobním životě. Vyvoláme-li v sobě po každé meditaci pocit vděčnosti a úcty, pocit, který můžeme nazvat modlitební náladou a jsme-li si přitom vědomi, jaké milosti jsme se stali účastnými, tu již zjistíme, že jsme na správné cestě a že nám duchovní světy přicházejí vstříc.

Meditace by se neměla dít jen s cílem získat něco pro sebe, ale s radostí, že v božím světě něco takového existuje. Usilujme o to, abychom se stávali harmonizující složkou zemského bytí, abychom žili v souladu s přírodou i Duchem a nenechali se ovlivňovat vnějšími formalitami, konvencemi, lákadly a nátlaky. Vyhýbejme se všemu, co do života vnáší spěch, neklid, chtivost nebo strach. Člověk sice nemá být líný, ale ani nemá nic uspěchat. Život má považovat za prostředek a příležitost k práci a ke svému vyššímu vývoji kvůli dávání se světu, a podle toho má i jednat. Vše, co zde jsme a co máme, je jen dočasnou půjčkou Prozřetelnosti, abychom se s tím naučili hospodařit a posléze to vše vrátili organismu veškerenstva zas o stupínek zušlechtěnější. Péči o zdraví a o své zvyklosti máme uspořádat takovým způsobem, aby z tohoto úsilí vyvstal harmonický a radostný život. Život tak ryzí, jednoduchý, krásný a zdravý, jaký mají květiny.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2014.