Lpět na zlobě je stejné, jako když zvedneš žhavý uhlík s úmyslem jím po někom hodit; ale jsi to ty, koho popálí.

Buddha

Prudký liják mě promáčel na kůži. Stála jsem a sledovala, jak lidé házejí květiny na dřevěnou rakev, kterou na dně studené mokré díry bylo sotva vidět. Napadlo mě, že v dešti se mi možná utopí i srdce. Pak jsem v průvodu černě oděných lidí zamířila z pochmurného hřbitova do hlučné restaurace. Místnost byla vlhká, chlad zalézal pod oblečení a mrazil až v hloubi duše. Bylo mi trapné, že střevíčky na podpatku mám obalené bahnem jak gumovky. Mlčky jsem usrkávala horkou silnou kávu a doufala, že do mě vlije energii, nutila jsem se k úsměvu a poslouchala hovor o počasí a o blížících se volbách.

Mokrá chodidla mě nepříjemně studila. Toužila jsem po teplých bačkorách a po útulném domově. Ale muž, kterého jsme zrovna pohřbili, neuměl útulný domov vytvořit. Kam až mi paměti sahala, i bez vyptávání mi bylo jasné, že tatínek není "hodný". Ve svých nejlepších chvílích býval lhostejný, v těch nejhorších zase záměrně krutý. Stoprocentní sobec dělal výhradně to, co chtěl sám, nic víc a nic míň. V zaměstnání byl génius a v soukromí totální ubožák, který nedokázal navázat úspěšný vztah ani s vlastními dětmi; představovali jsme nevítanou obtíž, rušivý element. Občas jsem byla přesvědčená, že nemá srdce.

Smuteční hosté splnili povinnost a postupně se začínali rozcházet. Zavedla jsem maminku domů a zachumlala ji do péřových přikrývek v naději, že ji celou zahřejí a že si bude připadat útulně.

Odkopla jsem titěrné promočené lodičky, s úlevou vklouzla do věrných starých tenisek a z věšáku u dveří sundala tátovu starou bavlněnou bundu, abych si vyrazila na procházku - bonbonek pro mou duši. Chvatně jsem rázovala za vesnici. Když se přede mnou rozevřel výhled na pole, zastavila jsem se. Obloha se už vyzuřila a tvářila se mírumilovně, temná mračna vystřídaly nadýchané obláčky, kterými vykukovaly řídké paprsky slunce. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem ten absolutní mír. Zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem už pomaleji zamířila zpátky na hřbitov. Nezůstal tam už jediný smuteční host, jen na čerstvě zasypaném hrobě se vršila hora květin. Zvedla jsem osamělou žlutou růži, která odpadla z velké kytice.

Schoulená v otcově kostkované bundě jsem vychutnávala vůni žlutého květu, směsici nevětraného cigaretového kouře a nepříjemného pachu alkoholu. A konečně jsem si troufla vzpomínat.

Bylo mi tak jedenáct a tančili jsme spolu valčík na Schuberta. Narazila jsme do nábytku a já se hihňala a hihňala a hihňala. Teď mi dochází, že skoro jistě byl opilý namol, ale já vzpomínám jen na tu radost, že tančím v tatínkově náruči.

A pak ve vzpomínkách couvám ještě dál, probouzím se po operaci vedle obřího koše s ovocem, které samozřejmě nesmím jíst, ale přesto je jasné: Tatínek se na mě přišel podívat.

A pak jsem si vybavila den, když mě před dvaadvaceti lety dovedl k oltáři a odevzdal mě ženichovi. Na sobě měl naškrobenou uniformu s pečlivě našpendlenými vyznamenáními a hodnostmi. Opírala jsem se o něho, jako bych z jeho postavy čerpala sílu k tak závažnému kroku. Právě v téhle uniformě ho i pohřbili. Vypadal impozantně.

Pravda, tatínek mi život rozhodně neusnadnil; kolik dcer se může pochlubit, že se učily milovat člověka, na kterém zaboha nemohly najít nic, co by si lásku zasloužilo? Nakonec jsem se donutila hledět na něho srdcem.

"Mám tě ráda, tati!" zašeptala jsem. Za ten jeden výstřední valčíček, za jeden zbytečný koš s ovocem, odvedení k oltáři. Ale věděla jsem, že už nikdy neotevře oči.

Přejela jsem rty po žluté růži a jemně ji uložila k ostatním květinám. Vynikala do dálky. A v tom okamžiku jsem v hloubi srdce pochopila, že aspoň zlomek mého já ovlivnil on, vytvaroval ho a vdechl mu jedinečnost. I díky němu jsem taková, jaká jsem.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2014.