Mnozí světově proslulí vědci považují podvědomí každé lidské mysli za vesmír, v němž se odehrává nejméně tolik procesů jako v celé sluneční soustavě. Od lidského vědomí, jež vládne myšlenkami, city a vnímáním, je podvědomí odděleno mocnou a téměř nepropustnou přepážkou, zabraňující mísení těchto dvou téměř nezávislých "světů". Je téměř jisté, že podvědomí dodává svému nositeli nejkvalitnější a nejoriginálnější informace, na něž by člověk nedokázal přijít pouze svým "rozumem".

Mnozí autoři považují podvědomí za společný rozum všehomíra, v němž jsou ukryty všechny informace včetně těch o zrození vesmíru. Každý člověk má tedy svůj vlastní rozum a pak "rozum" vesmírný, k němuž ale nemá vždy a za všech okolností zcela volný přístup. Existují filozofické školy či náboženské směry, které přístup do podvědomí hledají a nacházejí, a umožňují tak, aby se s ním člověk dostal do řízeného kontaktu a případně z jeho zázračných informací čerpal. Mnozí lidé však hledají a nacházejí cestu do svého podvědomí na vlastní pěst, patří k nim zejména umělci, myslitelé a vědci, a tuto svou cestu do vlastního podvědomí nazývají zjednodušeně inspirací či intuicí.

Původ světových vynálezů i uměleckých děl

Mnozí hudebníci například tvrdí, že skladba, kterou zkomponovali, je hudba, která zvučí ves-mírem a rozeznívá jej, a oni tuto hudbu zaslechli a jednoduše ji opsali. Každý člověk by snad vesmírné hudební chvění mohl slyšet, kdyby měl k dispozici dokonalejší smysly než ty, který-mi nás příroda vybavila. Spisovatel Mark Twain říkal při všech příležitostech, že on sám nenapsal jedinou knihu. On prý pouze zapsal to, co mu v jistých chvílích diktovalo podvědomí. Podobné názory měli slavní vynálezci a objevitelé, např. Edison, Marconi, Tesla a Einstein. Obzvláště Einstein by totiž neměl šanci vymyslet teorii relativity svým rozumem, protože svou teorií zobecňoval fyzikální zákonitosti, které neplatí na Zemi, ale pouze v širých vesmírných pustinách.

Spisovatel R. L. Stevenson uvedl ve své knize Across the Plains, že vždy komunikoval se svým podvědomím a dával mu příkazy, aby mu dodalo "materiál" pro napsání nové knihy. "Materiál" mu byl vždy přesně, včas a v dostatečné kvalitě dodáván, takže Stevenson pokaždé zachránil klesající hladinu svého bankovního konta, a navíc proslul také jako geniální spisovatel. Přitom ovšem pouze naslouchal hlasu svého podvědomí, v němž se jistě nachází materiál pro tisícovky příštích skvělých románů.

Umění naslouchat svému podvědomí

Umění naslouchat podvědomí je ovšem spojeno zejména s povinností naučit se spoustě in-formací ze svého oboru a mít dostatečnou praxi s řešením problémů. Bez odborné způsobilosti a dovedností pěstovaných od dětství by nevznikly skvělé Stevensonovy romány ani teorie Alberta Einsteina. Oba si nejdříve museli "vyrobit" dokonalá "naslouchadla", aby rozuměli poselství či signálům z podvědomí a uměli je prakticky zpracovat a posléze i využít. Proslulá anglická spisovatelka Daphne du Maurier napsala více jak dva tucty skvělých románů. Nejlepší z nich, román Rebecca (v českém jazyce vydaný pod názvem Mrtvá a živá, pozn. překladatele), dokončila v roce 1938. Vyšel v překladech ve všech význačnějších jazycích a byl také zfilmován, takže jeho děj znají miliony čtenářů a filmových diváků, z nichž většina oceňuje skutečnost, že postavy románu působí velice živě a věrohodně, jako by autorka popisovala život sám...

V románu Rebecca jde o příběh šlechtice Maxima de Wintera a jeho manželky Rebeccy, která utonula za podezřelých okolností nedaleko rodinného sídla Manderley. De Winter svou ženu sice velice miloval, ale současně na ni nesmírně žárlil, takže na něho po čase padlo závažné po-dezření, zejména když se po její smrti rychle znovu oženil. V závěru románu vyvrátil de Win-ter osočení, že svoji první manželku rafinovaně zavraždil. Jeho rodinné sídlo Manderley však záhy nato lehlo popelem.

V roce 1942, kdy se Velká Británie ocitla uprostřed běsnící války s hitlerovským Německem, byl na jihu Anglie, v oblasti zvané Cornwall, zatčen šlechtic, lord Maxmillián Buck, ze známé rodiny Godolphinů. Byl podezírán, že svoji ženu utopil ze žárlivosti ve sportovním člunu, a místo toho, aby se šel udat, ohlásil její nepochopitelné zmizení. Mrtvola lady Godolphinové byla nalezena za dva měsíce a koroner vyslovil verdikt, že utonula nešťastnou náhodou. Za další tři měsíce se lord Maxmillián znovu oženil. Zanedlouho po svatbě však byl zatčen a obviněn z vraždy své první manželky. Vyšetřování brzy prokázalo jeho nevinu, zato se v dost komplikovaném postavení ocitl někdejší milenec jeho první manželky. Když se lord Godolphin, už na svobodě, vracel rozzářený štěstím z posledního soudního pojednávání, spatřil z dálky, že jeho rodinné sídlo zachvátil požár.

Téměř identické dějové kulisy, podobná jména, stejná zápletka, obdobné rozuzlení v románu, ale i ve skutečnosti. Román však byl napsán o několik let dříve, než se udála popsaná příhoda. Je to náhoda? O tom nemůže být ani řeči, tolik i v detailech shodných okolností spojených v totožném výsledném efektu nemůže být pouhou nahodilostí.

Spisovatelka Daphne du Maurier znala důvěrně Cornwall, kde vyrůstala a kam situovala děj většiny svých románů. Osobně poznala členy všech význačnějších šlechtických rodin, věděla o jejich radostech i strastech. Její mozek zřejmě zpracoval fakta o realitě Cornwallu a ty nej-podstatnější pak zasul do podvědomí. Podvědomí slavné spisovatelky pak pracovalo na vlastní pěst a vyslalo své nositelce informace o událostech, které nastanou až v budoucnu. Daphne du Maurier považovala tyto informace za námět k románu, jehož napsání se rychle podjala. Ro-mán psala velice rychle a snadno: "Vše jsem viděla před sebou jako na dlani", řekla později. Aniž si to uvědomila, vylíčila v náhlém jasnozření události, které se teprve za několik let měly stát.

Když byla posléze novináři konfrontována, aby vysvětlila svou schopnost předvídat budouc-nost, a dokonce ji sugestivně a navýsost umělecky zobrazit, odpověděla jim: "Umělec-spisovatel nemá žádné zvláštní schopnosti kromě jediné, a tou je umění naslouchat bohu".

Daphne du Maurier spatřovala boha v dokonale těsném spojení člověka s veškerenstvem. Za součást boha považovala i schodiště vedoucí do hlubin lidského podvědomí.

Podle knihy Největší záhady, Frank Jones, nakl. Dialog

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2014.