Zasluhuji si... Zvláštní slůvko, které máme až příliš často spojeno s nepříjemnými věcmi. "Zasloužil bys pár facek..." "Každý má, co si zaslouží", čímž ale zpravidla zase myslíme to špatné. Zkrátka se zásluhami to v našem životě není nijak valné. Přesto si ale zasluhujeme nejen to špatné, ale i to dobré, a to především.

Nemluvím tady o nějakém zasluhování si něčeho na úkor někoho jiného nebo zasluhování si něčeho za něco. Je to zasluhuji si, které vychází z hloubi čisté duše. Je to zasluhuji si, které zná svoji cenu, je silné, odvážné, které vychází z našeho srdce.

Miluj bližního svého jako sebe samého

O tom, jak jsme na tom se svým "zasluhuji si", vypovídá nejlépe náš život sám. Je to o tom, jak se k nám chovají naše děti, naši přátelé, naši nadřízení, lidé na ulici. V konečném důsledku je to ale vždy o tom, jak se k sobě chováme my sami. Sami se shazujeme, viníme, kritizujeme, sami si stanovujeme nedosažitelné laťky, sami si říkáme, že nám tohle přece stačí, že jsou na tom lidé hůř. Možná se ke všem lidem snažíme chovat hezky, všem pomáháme, dáváme lásku, a přece se nám té lásky vrací zpět povážlivě málo. A už jsme zase u toho našeho "zasluhuji si". První, kdo si zasluhuje vaši lásku, jste vy sami. Nemůžete dávat něco, co sami nemáte. Nemůžete milovat bližního svého, když nemilujete sebe samého. Anebo můžete. Anebo si to alespoň můžete myslet, ale zpravidla je to spíše obchod. Já tě budu milovat a ještě častěji budu dělat, co ty budeš chtít, a ty mě za to budeš mít rád. Nefunguje to. Jak by mohlo. Nemůžete z prázdného džbánu lít vodu a ještě čekat, že vám do něj nějaká nateče zpátky.

Sedávej, panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě...

Možná si teď řeknete, sice bych si zasloužil něco lepšího, ale člověk má být pokorný. Pokora ale neznamená stát se shrbenými zády a trpně přijímat to, co nám život přináší. Pokora naopak znamená stát vzpřímený a nechat sebou volně procházet to, co život přináší. Pokora není  o malém sebevědomí. Není o tom: sedávej, panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě. Pokora je o tom být si plně vědom krásy své duše. Zkuste si představit někoho, koho trápí malé sebevědomí, kdo ustupuje ostatním, či se nad ostatní povyšuje a snaží se získat něco na jejich úkor. Jak asi uvnitř jeho duše vypadá? Myslím, že bude celá pokroucená, šedivá. Nebude radostná a silná.  A právě o toto by nám mělo jít - narovnat svá záda a bez jakéhokoli povyšování či ponižování si říct: "Já si zasluhuji".  Musí to být ale "zasluhuji", které vychází z vaší podstaty, z vašeho srdce, které je silné, odvážné, rovné. Je tak trochu jako bývají princové v pohádkách: silné, ale spravedlivé.

A co si ve svém životě "zasluhujete" vy?

Možná na vás zrovna křičí váš šéf, možná táhnete tašky s nákupem, které váží dvacet kilo a váš manžel leží u televize, a také možná běháte kolem dětí a ony se na vás pak utrhují. Inu, asi si to "zasluhujete". Trochu tvrdé? Možná, ale léky občas mívají hořkou chuť. Takže teď se místo zloby na všechny ty nechápavé lidi kolem zkuste spojit se svojí duší. S tím místem ve vás, které ví, že má svoji cenu. Že je krásné a zasluhuje si jen to nejlepší. Že si zasluhuje úctu a respekt a lásku. Je to místo, na kterém jste už možná dávno nepobývali, ale stále je ve vás. A tak si teď znova řekněte: "Zasluhuji si". Zasluhuji si úctu, a tak si vážím sám sebe. Zasluhuji si lásku, a proto se mám rád. Zasluhuji si respekt, a proto respektuji své potřeby. Zasluhuji si zkrátka cokoli, co si myslíte, že si zasluhujete. Neztrácejte čas čekáním, až těm bláhovým lidem kolem vás konečně dojde, co všechno pro ně děláte a jak jste úžasní. Dokud za to neoceníte sami sebe, a také toho pro ně možná nezačnete dělat mnohem méně, ocenění se asi nedočkáte. Určitě ne toho, které by naplnilo vaši hladovou duši. Ta stejně stále čeká, až jí oceněním naplníte vy. Jinak to bude, jako byste lili vodu do děravého džbánu. Jedno ocenění či vyznání lásky vás potěší, aby se vzápětí za ním objevilo další sebezpochybňování. Zkrátka jediný, kdy může ukojit váš hlad, jste vy sami.

Hrbit svá záda je proti přírodním zákonům

A tak si "zasluhuji". Zkuste se co nejčastěji ladit na to místo v sobě, které je rovné, silné a přesto milující. Pokud zrovna pácháte nějaké dobré skutky, o které vás nikdo nežádal, děláte práci za někoho jiného, ustupujete, zkuste se na chvilku zastavit a s tímto místem se spojit. A jen na sebe nechte působit jeho léčivou moc. Toto místo v sobě obsahuje všechna "zasluhuji si", která vás mohou napadnout. Je to vaše esence. Zkuste vnímat, jak jste v tomto místě rovní, silní, spravedliví, a hlavně jak si opravdu "zasluhujete" to nejlepší, co vám může život nabídnout. Není v tom žádná pýcha, je to prostě přirozené. Naopak vnímáte, že chtít cokoli méně či hrbit svá záda je proti přírodním zákonům.

Buďte ve spojení se svojí esencí

Pokud jste v centru vašeho bytí, ve své esenci, pak každá buňka vašeho těla ví, že si to dobré zasluhuje neustále, a to bez ohledu na to, zda jste malí, velcí, tlustí, hubení, chytří, nebo hloupí. Pokud jste ve spojení se svojí duší, je to prostě jasné. Máte cit pro to, co je správné, kde je míra mezi tím, kdy chcete dávat, a kdy si zasluhujete brát. Máte rádi sami sebe, ostatně pokud jste ve spojení s vaší duší, která je radostná a krásná, pak je těžké se rád nemít. A tak otevřete náruč všem svým "zasluhuji si". Nemusíte se bát, že budete neskromní či nepokorní, či že toho budete chtít po životě příliš. Pokud budete ve spojení se svojí duší, s centrem vašeho bytí, budete si toho možná naopak přát méně, než jste si toho přáli doposud. Budete totiž spokojení sami se sebou, naplnění sami sebou, budete dělat to, co budete chtít a bude vám prostě fajn...

Kineziologie One Brain, Astrologie
www.spokojenyzivot.cz

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2014.