Každý z nás má aspoň jedno místo ve vesmíru, o kterém je přesvědčen, že je jeho opravdovým, láskyplným domovem. Někteří mají dvě taková místa a jsou i tací, kteří jich mají nepočítaně. Mezi ně jistě patřil také malíř Zdeněk Hajný, jenž v sobotu 3. března nastoupil nesmrtelnou pouť po andělských krajinách, které ztvárňoval ve svých obrazech.

Vracet se domů je přece nádherný pocit

Jedním z těchto domovů byla bezesporu jeho chodovská galerie. Kdo ji zná, dobře ví, že nemá smysl pokoušet se slovy popsat onu výjimečnou atmosféru, která zde vládne. Nenápadnou brankou v Zakouřilově ulici vstupujete do úplně jiného světa. Do světa zářících hvězd, které se jako jiskřící drahokamy zvolna vznášejí prostorem. Do světa tak malebného a tichého, že tu snadno zaslechnete tlukot vlastního srdce i jindy stěží postřehnutelný hlas duše, která se zde rozezpívá radostí...

Dalším domovem, kam Zdeněk Hajný již během svého života podvědomě směřoval, byly ony vzdálené a čarokrásné galaxie, které uchvacovaly návštěvníky chodovské galerie bez ohledu na to, jestli tady byli poprvé, nebo podesáté? Jaký je to asi pocit, malovat místa a krajiny, o kterých víte, že je jednou sami navštívíte? Ne jako divák, jako pouhý pozorovatel či astrální cestovatel, ale jako někdo, kdo se po nesmírně dlouhé době vrací opět domů - jako "ztracený syn". To už se asi nikdy nedozvíme, já však pevně věřím tomu, že Zdeněk Hajný tyto obrazy tvořil s neskonalou láskou a hlubokou pokorou, jež s každým tahem štětce umně vetkával do oné vesmírné epopeje, jejíž jsme všichni součástí...

Místa v našich srdcích nezůstanou nikdy prázdná

Zdeněk Hajný měl ale ještě spoustu jiných domovů, kterých stále přibývalo zároveň s tím, jak po kouskách rozdával své srdce dalším živým bytostem. Především těm, jež nemají šanci hájit své právo na svobodu a musí mlčky přijmout úděl provázený leckdy bolestí, samotou či násilím. Proto tolik miloval zvířátka a záleželo mu na tom, aby se s nimi zacházelo stejně důstojně jako s každým jiným tvorem... jako s člověkem.

Takto soucítil i se starými nemohoucími lidmi nebo tělesně či mentálně postiženými. Galerii pravidelně navštěvovaly děti z ústavů, které se zde jakýmsi záhadným způsobem ztišily a naladily na úplně "jiné vlny". Na jejich tvářích jste pak mohli pozorovat výraz naprostého uvolnění, tiché vnitřní radosti a také nádherné úsměvy, jež byly nejspíš reakcí na úsměvy a vlídná gesta  všudypřítomných andělů... A těch tu bylo vždycky plno. Není divu, andělé rádi pobývají v místech, která vyzařují čistotu a lásku.

Podobným způsobem se Zdeněk Hajný zapsal rovněž do srdcí všech, kteří někdy navštívili chodovskou galerii nebo měli možnost setkat se s ním osobně. Také já měla to velké štěstí, že jsem se s ním po několik let mohla vídat. Chvíle strávené v jeho přítomnosti beru jako překrásný dar, jako vzácnou zkušenost, jež mě naučila vnímat svět v jeho dalších rozměrech a navždy změnila mé životní směřování.

Netruchlím proto nad jeho odchodem. Je mi pouze líto, že se v tomto životě již nesetkáme, ale netrápím se tím, že tady není. Vím, že právě ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, se jeho duše šťastně a svobodně prochází kouzelnými krajinami, které se tak nápadně podobají scenériím z jeho obrazů. A já si dovoluji připojit k této cestě závěrem pár skromných veršů...

CHRÁM

(Na motivy obrazu Z. Hajného Chrám světla II)

Chrám Světla
Chrám věčných nadějí
Chrám nebetyčné Boží lásky

Tisíce chrámů uvnitř našich duší,
jež stavíme v úctě a pokoře před tím,
kdo vtiskl našim životům pečeť nesmrtelnosti.
A které boříme svou nevírou, svým sobectvím
a zlými myšlenkami.

Chrám poznání
Chrám milosti a odpuštění
Nebeský chrám božích slitovníků

Můj Bože, tolik prahnu po lásce...
A tak hluboko se propadám v bláhových snahách
vlastnit ten nejvzácnější klenot či alespoň úlomek
jeho nedostižné krásy.

Nadějné vzlety a zraňující pády
cloumají duší jako rozbouřené moře.
Zrádné ve svých uhrančivých půvabech,
jež s klidným srdcem stoika
promění rázem klidnou hladinu
v burácející příliv osudových zvratů.

(...krev pěnící v žilách...
...zpěněné vodní peřeje...)

A přesto stačí jenom vztáhnout ruku
a dotknout se oslnivé krásy poklidného univerza,
jež shlíží ze vzdálených hvězdných výšin
a tiší bolest všehojící něhou.

Můj Bože, tolik prahnu po lásce...
A nevím, zdali jsem jí hodna.
Cožpak si zasloužím
něco tak čistého a věčného?
Já, která dnes a denně propadá
strachu a malověrnosti?

Ne, nejsem bez viny.
A kdybych stokrát přísahala,
že počínaje dnešním dnem bude
můj život jednou provždy ctnostným,
jen bohapustě prázdnou lží by promlouvala moje ústa.

A přesto kdesi ve vzdálené hloubi duše
zřím hřejivý proud paprsků zářivého světla.
Přicházejí v okamžicích běd a beznaděje,
aby mé srdce jemně uchopily
do svých konejšivých dlaní
a v láskyplném objetí tak utišily
jeho horkou bolest.

Můj Bože, tolik prahnu po lásce...
A tiše pláču při vědomí,
že i já se mohu těšit
z ušlechtilých klenotů
Tvé nevyčerpatelné pokladnice,
jejíž útroby jsi pro mne
velkoryse odkryl.

Slastné vědomí Tvé tiché blízkosti
rozezní své hebké struny
u nebeských varhan.
A brána, kterou dosud zakrývala
bezútěšná mlha pochybností,
se náhle otevře jak
nádherný květ lotosu,
procitnuvší z tíživého spánku.

Chrám věrnosti
Chrám vykoupení
Chrám nesmrtelných slibů lásky

Chrám chrámů
Jenž se jako náruč otevírá všem,
kdo touží po bezpečném přístavu
ve světě pomíjivých jistot.
A do kterého mohu i já
teď konečně
vstoupit.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2014.