Nikaragua patří k nejchudším zemím světa a zůstává i mimo větší zájem turistů. Vlastní však jeden pozoruhodný přírodní poklad, jímž je ostrov Ometepe, který vystupuje z vod největšího středoamerického jezera, nesoucího stejný název jako celá země Nikaragua. Jezero o rozloze 8 430 km² se nachází v tektonické proláklině v nadmořské výšce 32 m. Má 365 ostrovů, kterým se říká Las Islas. Největší z nich je právě Ometepe o rozloze 276 km², osídlený 42 000 obyvateli převážně indiánského původu.

Sopky uprostřed jezera

Na ostrov se dostaneme trajektem z malebného nikaragujského městečka San Jorge poblíž kostarických hranic. Hned první pohled člověka uchvátí. Před námi vystupují z modrozelených vod jezera dva strmé vulkány, Concepción (1610 m) a Maderas (1394 m), obklopené honícími se mraky. Obě sopky jsou od sebe odděleny úzkou šíjí ostrova, kterou protéká řeka Rio Istiam. Z dálky spatřujeme sytou zeleň bujné tropické vegetace, lemovanou na březích vzrostlými palmami. Voda jezera, hlubokého až 70 m, se vzdouvá pod silou přicházejícího větru. Někdo z posádky připomíná, že se nacházíme právě na jediném sladkovodním jezeře, kde žijí žraloci. Po čase protínají oblohu klikaté zářivé blesky, přichází liják se spoustou vody dopadající na loď. Některé pasažéry potkávají obtíže podobné mořské nemoci. Leč po hodině plavby jsme u břehu v městečku Moyogalpa a předvádění přírodních živlů končí. Jsem tu už podruhé, abych ukázala svým přátelům jeden z dosud málo navštěvovaných "rajských ostrovů", a pokaždé jsem přivítána bouřkou. Odešla však rychle, stejně jako začala, a zanechala po sobě jen hodinový výpadek elektřiny. To ale ve všeobecném poklidu obce příliš mnoho neznamená. Ubytujeme se ve stylovém hotýlku nedaleko přístavního mola, kde nás dříve než majitel vítají domácí mazlíčci, dva zelení papoušci. V recepci hoří svíce na oltáři sv. Anny, patronky města, a na krytých ochozech jsou rozvěšeny závěsné sítě, hamaky, vybízející každého k odpočinku.

Život pod doutnajícím vulkánem

Dáváme přednost prohlídce okolí. Sopka Concepción, vynořující se nad městem, je stále živá. Nasvědčují tomu obláčky páry nad jejím vrcholem. Ve 20. století soptila pětkrát, poslední velký výbuch byl v roce 1957. Chrlící lávu a oheň tryskající do výšky přijížděly pozorovat tisíce zvědavců. Obyvatelé ostrova nezapomínají. V malých barech a restauracích po městě jsou rozvěšeny obrázky této události. U šálku dobré kávy mohou pozorovat, jak umná ruka naivního umělce vymalovala doporučení a rady co dělat, až vulkán začne znovu soptit velkou silou. S malými výbuchy se počítá na konci každého období dešťů v měsíci listopadu. Mnozí návštěvníci se v klidném období vydávají v doprovodu místního průvodce na svah hory, aby prozkoumali místní floru i faunu. Ve vyšších polohách rostou cedry i duby, keře a drobné rostlinstvo, mezi nimi se prohánějí leguáni, králíci, pásovci a spousta dalších živočišných druhů, které ani nedokáži pojmenovat.

V kostelíku, jehož křížek směřuje v prodloužení k vrcholu vulkánu, právě zpívají domorodé ženy litanie k poctě vystavené nejsvětější svátosti. V malém obecním parčíku čůrá měděný chlapeček z vodní fontány a hlavní silnicí projíždí stařičký, natřásavý autobus, který rozváží domorodé pasažéry do sousedních obcí. Doňa Anna vyhlíží z okna svého dřevěného domku, aby se zeptala, odkud my, podivní lidé, přicházíme, a mladý kovboj v sombreru přiváží na hřbetu svého koníka čerstvé banány. Moje oči na první pohled upoutá malba na domě, před nímž vyzývá k posezení houpací křeslo. Je tam podoba indiánského boha, se kterým jsem se prvně setkala na území Mexika. Ano. Vcházíme do místního muzea, abychom se poučili a zjistili zajímavé souvislosti.

Historie stará tisíce let

Ujímá se nás školená mladá průvodkyně a vypráví příběhy dávných dob. Ostrov Ometepe byl osidlován ve dvou vlnách. Od jihu přišli v období 10 000 let př. Kr. Čibčakové a osadníci z bolivijského Tiwanaca, podle některých údajů nejstaršího města světa. Ze severu pak přišli slavní mexičtí Olmékové a Nahuové, předchůdci Aztéků a Mayů. V 5. a 6. století n. l. nastala invaze Čorotéků a v 10. století Nikaraguů. Většinou sem připluli na balzových vorech v měsících od dubna do července a v září či říjnu, kdy jsou vody jezera relativně klidné. Španělští dobyvatelé dorazili do Nikaraguy roku 1512 a domů posílali zprávu, že se jim podařilo objevit "sladké moře", které možná spojuje vodní cestou Atlantský oceán s oceánem Tichým. Jejich domněnka se nepotvrdila. Ovšem v jistém smyslu na ni navázaly USA, když v roce 1856 odkoupily od Nikaraguy právo vybudovat umělý kanál, navazující na jezero, který by spojil oba oceány. Tento odvážný plán se však neuskutečnil, nahradil ho Panamský průplav a Ometepe si zachoval svou jedinečnou tvář.

Prohlídka malého muzea ukazuje podivuhodné artefakty. Především je to keramika stará dva tisíce let. Velké keramické nádoby na obilí pocházejí z let 300 př. Kr. až 300 po Kr. Stejně staré jsou též zvláštně podélně tvarované keramické urny s poklopy, zdobené symboly vampírů. Jsou tu i malé předměty denní potřeby, určené jako výbava mrtvým na onen svět. Místní indiáni používali také kamenné předměty. Byly to čističky vody v podobě kamenných sít a především drtiče, jakési primitivní mlýny, na kukuřičnou mouku, ze které se pekl chléb. Na zahradě muzea stojí socha indiánského boha, zbavená hlavy. Usekli mu ji ve svém dobyvatelském zanícení Španělé.

Domorodí osadníci, kteří na ostrov přišli z amerického kontinentu, si s sebou přinesli své náboženství a bohy. Oba vulkány se staly posvátnými místy. Sopka Maderas byla v jazyce starých mexických kmenů Nahuatl nazývána Coaltán, což znamená "Místo Slunce", a Concepción byla určena kultu měsíce a nazývána Choncoteciguatepe s významem "Bratr Luny". Nejvíce uctívaným božstvem byl bůh deště Quiateot. Každým rokem se slavil jeho svátek o dubnovém úplňku a přinášely se hojné oběti. Indiáni přitom tančili a hráli na obřadní hudební nástroje. Když nebyl dostatek dešťů, přišly na řadu lidské oběti. Nejkrásnější dívka a nejsilnější mladík se stali oběťmi a byli vhozeni do vod jezera. Mocný byl také bůh země Tlaloc a bůh povětří Ecatl. K uctívaným božstvům patřili bozi plodnosti, radosti, dobroty a tance. Jejich protějškem byl bůh smrti. V den svátku bohyně kukuřice se pojídaly kukuřičné placky – chléb indiánů. Rovněž kakao mělo své božstvo. Existovala i další božstva a každé z nich mělo své kněze a své vlastní obřady.

Sochy a petroglyfy dávných věků

V dalších dnech se vydáváme hlouběji do nitra ostrova. V terénním autě sledujeme jedinou silnici, která obepíná celé jeho území a mění svou kvalitu postupně z původní asfaltky v kamenitou a místy i blátivou vozovku. Městečko Altagracia má pěkné náměstí, kde můžeme vyzkoušet místní kuchyni. Pro jistotu volím kořeněné pečené kuře na ometepský způsob. Ale cukrárnu pro neutralizaci chuti se mi ani po několika příslibech a dotazech nepodaří najít. Zato zahrada místního kostela je pro nás vzrušujícím objevem. Stojí tu několik obrovských soch z lávového kamene. Znázorňují indiánské bojovníky, kteří nesou na hlavách totemické hlavy zvířat – orla, tygra a jaguára, symboly svobody, moci a síly. Podle posledních výzkumů je vytvořili domorodci někdy kolem roku 800 n. l., i když nejstarší indiánské skulptury na Ometepe vznikaly už 1 500 let př. Kr. Opět vyhledáme místní muzeum. A máme štěstí. Setkáváme se tu se zaníceným znalcem historie panem Manuelem Silva Monge, který je zároveň ředitelem muzea. Dovede vyprávět o životě lidu na Ometepe, jehož jméno ve starobylém jazyce Nahutl znamená "Místo mezi dvěma horami".

Opět spatřujeme velkou rituální urnu s totemem, určenou pro pozůstatky více lidí, i bohatě zdobenou urnu, kam se ukládaly kosti kazika – náčelníka indiánského kmene. Je tu též řada soch, mnohé silně poničené. My jsme se však přišli podívat především na petroglyfy, které patří k největším pamětihodnostem ostrova. Podle posledních výzkumů znalců vznikaly v letech 300 až 1000 n. l., jiní hovoří o stáří odhadovaném až na tři a půl tisíce let. V muzeu je jich k vidění pouze pár kousků, ale v oblasti vulkánu Maderas, ve volném plenéru jsou jich desítky a stále se objevují nové. Představují především náboženské symboly a je možné je rozdělit do tří skupin: jednak geometrické tvary s určitým astronomickým významem, dále antropomorfní a zoomorfní zobrazení reprezentující jednotlivá božstva a konečně kruhy a spirály, které odpovídají přechodu lidských jedinců z pozemského života do jiných dimenzí.

Seňor Monge nám na dvoře muzea předvádí spirálu jako znamení nekonečna, vytesanou do oválného balvanu tvrdým obsidiánem či andezitem. K vidění je i do kamene vyrytý motýl, jehož živých podob je v okolní přírodě bezpočet. Záhadou je, k čemu byly tyto petroglyfy určeny a proč se vyskytují v tak velkém množství. Vždyť k tomu, abychom je všechny obešli, bychom potřebovali celý týden průzkumů, mnohde i ve značně náročném terénu. A tak poprosíme o doprovod místního znalce, abychom alespoň částečně poodhalili tajemství ostrova. Musíme projít územím několika farmářských usedlostí, kterým se zde říká "finky". Sledujeme blátivé stezky, prodíráme se kamennými poli, touláme se i stříhanými trávníky, lemovanými rozkvetlými ibišky, begóniemi, fuchsiemi a dalšími nádhernými květy. Za odměnu si můžeme prohlédnout do kamene vytesané slunce, indiánský kalendář, který má 18 měsíců po dvaceti dnech, reliéfy postav náčelníků, dva muže v bojové pozici, kde rozeznáme vítěze i poraženého, několik lidských hlav, tělo hada, pavouka a želvy. S údivem nacházíme podobu dávno vyhynulého zvířete i vyobrazení neznámé komety. A to jsme objevnému výletu věnovali jen několik hodin. Pan ředitel muzea říká, že v nejbližších dnech proběhne v Altagracii mezinárodní setkání odborníků na staré latinskoamerické kultury. To je záslužná akce. Dostávám pozvání k účasti, ale v té době budu už někde v Panamě, kde bych chtěla nafotit další záhadné petroglyfy.

Výbuch sopky

Domorodci na Ometepe si vyprávějí řadu legend pocházejících z koloniální éry či z dob mnohem starších. Patří k nim vyprávěni o matce kouzelníka Mamě Buche, o sedmi černoušcích, o ďábelské rybě nebo o tajemné kohoutí studni. Nejznámější legenda je spojena s pozoruhodnou lagunou, která leží na jihu ostrova, obklopená přírodní rezervací. Laguna Charco Verde není příliš velká, její ovál, obrostlý spletí pokroucených stromů a lián, má rozměry jen 200 krát 300 metrů. Přesto vábí svým kouzlem odvážné návštěvníky. Říká se, že na jejím břehu žije kouzelník Chico Largo a ten začaruje každého, kdo v okolí utrhne a sní ovoce nebo ukradne nějakou věc. Má moc přeměnit lidi v krávy, prasata, ještěry a želvy. Pod lagunou se prý nachází celé město lidí, kteří nemohou najít cestu ven ze zajetí.

Obcházím tajemnou, temně zelenou lagunu po úzké stezce. Přítmím bujné vegetace občas pronikne modř blankytné oblohy a člověku se naskytne krásný výhled. Úzkým průsekem nejprve vyjdu na břeh velkého jezera, abych spatřila vulkán Maderas, porostlý zelenými stromy a keři, a zdá se, že jeho svahy vystupují přímo z vlnících se vod. V kráteru této sopky je prý také malá laguna a mnozí odvážlivci se tam spouštějí, aby se v ní vykoupali.

V dalším průseku čeká v oparu s čepičkou bílých mraků Concepción. Najednou mračna houstnou a z vulkánu se několikrát opakovaně vyvalí kouř. Malý výbuch sopky. Zapínám fotoaparát ve snaze zachytit ten mimořádný okamžik. To snad Chino Largo straší. Anebo odměňuje pokorné návštěvníky svého panství?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.